Za plíce planety Země bývaly dlouho považovány tropické lesy v Amazonii. Jenže podle posledních výzkumů se zdá, že pro severní polokouli hrají nejdůležitější roli lesy sibiřské tajgy.
To, že se povrch Země v posledním století ohřál, je neoddiskutovatelným faktem. Jen na Sibiři se za posledních čtyřicet let zvýšila teplota o celé tři stupně celsia. V ostatních částech světa není oteplování zatím tak razantní, ale je citelné. Otázkou však je, zda je to proces přirozený nebo zda ho má svou činností na svědomí lidská civilizace. V poslední době se však pomyslná miska vah vědeckých názorů kloní k tomu, že lidská společnost se na oteplování podepisuje více než zásadně. A ačkoliv i někteří politici tvrdí, že pojem globální oteplování je nesmysl, už není nadále možné před některými fakty zavírat oči.
Kam kráčí Amazonie?
Lesy v Amazonii jsou podrobovány krutému zacházení. Kácení a vypalování je v této oblasti téměř nekontrolovatelné. Díky tomu se do atmosféry dostává ohromné množství oxidu uhličitého (CO2). Vzniká tak paradoxní situace, kdy les, který za normálních okolností oxid uhličitý ničí, jej vlastně svým způsobem produkuje a vyrábí. Podle Paula Moutinha, vědce z nevládního institutu pro průzkum Amazonie, vypustí jen Brazílie ročně kolem 300 miliónů tun oxidu uhličitého, z nichž 200 miliónů jde na vrub mýcení největšího deštného pralesa na světě. Brazílie se tak co do množství emisí skleníkových plynů řadí před mnohem průmyslovější země, jako jsou například Kanada nebo Itálie.
Ničení amazonské džungle, která je rozlohou větší než Spojené státy a v níž žije až třicet procent veškerých živočišných a rostlinných druhů, je vzhledem k mnoha ekonomickým zájmům asi těžko zastavitelné.
CO2 – Made in Tajga
V ruské tajze se kácení a vypalování podobně drastických rozměrů jako v Amazonii zatím neděje, ale i tam se již objevují problémy. Jaro do tajgy přichází v současnosti o deset dní dříve, než tomu bývalo zvykem na počátku minulého století. V poměrně krátké době to však může přinést i některé pozitivní efekty. Stromy se „probouzejí“ dříve a při prodlouženém létě spotřebují více oxidu uhličitého než bývalo obvyklé. Teoreticky tak sibiřské lesy fungují jako ohromný lapač skleníkových plynů, který nejrůznější splodiny ze všech koutů světa přitahuje jako magnet. Tento jev se bohužel zdá být skutečně jen krátkodobý a přechodný. Podle odhadů by se v polovině 21. století měl tento proces obrátit a tajga pak začne CO2 sama vydechovat.
Týmy, složené z ruských a zahraničních vědců, které se těmito jevy zabývají, upozorňují, že v důsledku zmiňovaných procesů se sibiřská tajga začne vysoušet. Sucho povede k požárům a hořící Sibiř není nijak příjemná představa. Před dvěma lety padlo v této oblasti za oběť požáru 22 milionů hektarů lesa, což je území srovnatelné s velikostí Velké Británie. Hořící a dýmající tajga „vyrobila“ stejné množství oxidu uhličitého (250 milionů tun), jaké by měl světový průmysl podle mezinárodních dohod (kjótského protokolu) ušetřit do roku 2012. Letos v dubnu pak oheň strávil další lesní porosty v Čitinské oblasti východně od jezera Bajkal.
Ruský oheň a voda
Ruská vládá vynakládá na boj z lesními požáry rok od roku více prostředků. Loni bylo na prevenci proti požárům určeno 452 milionů rublů (375 mil. Kč), letos už 994 milionů. Pravdou ale je, že za drtivou většinu požárů může sám člověk – loni vzplálo přes 90 procent lesních požárů vinou člověka.
Ruské tajze však hrozí i další nebezpečí vyplývající ze změn klimatu. Kromě lesních požárů totiž zažily v tomto roce odlehlé části Ruska i povodně a sněhové cyklony. Kvůli silnému sněžení a větru muselo být například na čas uzavřeno letiště v Jižním Sachalinu. Na Dálném východě zas byla vodou z rozvodněné řeky Kulešovky zatopena obydlená oblast a nad normál stoupala voda prakticky na všech ruských řekách.
Pozor na tající rašelinu!
Kromě rizika požáru tajgu ohrožuje i nebezpečí tání dosud věčně zamrzlé půdy (permafrostu), která má v sobě ukryto nemalé množství organických látek. Ty globálnímu klimatu také příliš nepomohou. Sibiřské lesy navíc skrývají i nepředstavitelné množství metanu, který s podnebím dokáže dělat ještě větší divy než oxid uhličitý.
Na Sibiři se rapidně mění i charakter celé krajiny. Tam, kde bývala věčně zamrzlá rašeliniště, se nyní objevují močály a jezírka, jež se však při zvyšující se teplotě velmi rychle odpařují. Zatímco v roce 1971 bylo v této oblasti napočítáno 10 882 jezer o rozloze přesahující čtyřicet hektarů, tak v roce 1997 už jich bylo jen něco přes devět tisíc. Následná vědecká pozorování, probíhající od roku 2000 až do loňského roku, zmizení 11 % jezer definitivně potvrdila.
Rašeliniště na Sibiři zaujímají prostor jako celá západní Evropa dohromady. Ruští vědci varují, že již byl překročen kritický bod zvratu, a že škody, které oteplováním na Sibiři vznikají, jsou nenapravitelné. Málokdo si však troufne odhadnout další vývoj, protože zkušenosti lidstva s podobnými jevy v podstatě neexistují a počítačové simulace zas nemají dostatek vstupních dat.
V rašelině je totiž ukryto nepředstavitelné množství skleníkových plynů, které se při tání pochopitelně uvolňují. Zvláště nebezpečný je zmiňovaný metan. „Když uvolníte takové přírodní procesy, může to dojít tak daleko, že to už nepůjde zastavit. Není žádná brzda, kterou byste mohli použít. Je to velmi vážné, protože jakmile permafrost roztaje, už ho nijak nezmrazíte. Způsobila to lidská činnost a povede to k mnohem rychlejšímu růstu teplot na Zemi než kvůli našim emisím,“ upozorňuje David Viner z klimatologického oddělení Východoanglické univerzity. V praxi hrozí, že během tohoto století se ze sibiřské tajgy uvolní do atmosféry více než 700 milionů tun skleníkových plynů ročně. Tedy, žádná příjemná představa.
Co na to lesy?
Podle některých propočtů se v příštích padesáti letech objem oxidu uhličitého v atmosféře zdvojnásobí. Není to stoprocentně jisté, ale pravděpodobnost tohoto jevu se zdá být vysoká. Jak si s takovým nadělením světové lesy poradí?
Tento celosvětový problém pochopitelně zajímá i české vědce, a tak se tým z Akademie věd pustili do experimentu. V Beskydech zasadili dva smrky do prosklených kopulí, v nichž byla koncentrace oxidu uhličitého oproti okolí dvojnásobně zvýšena. A výsledky byly překvapující! Smrky z kopulí rostly podstatně rychleji než jejich bratři ve volné přírodě. Ba co víc, nebyly příliš citlivé na sucho. Čím je tento jev způsoben? Při vyšší koncentraci oxidu uhličitého se urychluje fotosyntéza. Tím vzniká i více biomasy a stromy rostou rychleji. Ovšem po počátečním raketovém startu se růst stromů zpomalí, což je způsobeno vedlejšími produkty fotosyntézy.
Tyto dřeviny jsou však náchylnější k nejrůznějším nemocem. Snadněji je napadne hmyz, protože v jehlicích se objevilo více cukru než je jinak obvyklé. Stromy pak nejsou dostatečně odolné vůči větru, protože jejich koruny jsou nepoměrně větší a kořeny stromům nemohou poskytnout dostatečnou oporu. Ani jejich dřevo není tak kvalitní, jako u stromů vyrůstajících v prostředí s „normální“ koncentrací CO2. Obsahuje kupříkladu více suků, než je obvyklé, takže lesníci by z takových stromů žádnou velkou radost neměli.
Zatím lze tedy jen těžko odhadovat, jak se lesní porosty budou chovat ve vyšších koncentracích oxidu uhličitého. Vědci jen mohou upozorňovat na to, že v lesních porostech se skrývá časovaná bomba.
Co je tajga?
Tajga je jehličnatý les rozkládající se na většině území Severní Ameriky a v severních částech Evropy a Asie. Na východ od řeky Jenisej zasahuje až do Mongolska. Ze severu je ohraničená tundrou a na jihu pak oblastí smíšených lesů nebo stepí. Mezi stromy v tajze převládá smrk, ale v některých místech bývá dominantní i jedle. Na severu Sibiře je rozšířen modřín. V tajze žije řada ohrožených druhů savců, mimo jiné medvěd, vlk, los, rys, bobr, vychuchol a podobně.
Hospodářsky významný je zde lov kožešinové zvěře, těžba surovin (hlavně ropa a zemní plyn, ale i rudy) a těžba dřeva. Lidská sídla se v pásmu jehličnatých lesů vyskytují jen sporadicky, podobně i síť silnic a železnic nebývá příliš rozvinuta, hlavní roli zde hraje letecká a vodní doprava.
Co čeká naše území?
„V České republiceza několik set let zapomeňte v na sněhule a šály“, říkají odborníci. V lednu si pak bohatě vystačíme s deštníkem. Lyže sice zahazovat nemusíme, ale jejich využití bude možné jen na uměle zasněžovaných sjezdovkách. Mezinárodní panel pro změny klimatu počítá s oteplením okolo dvou až tří stupňů v příštích sto letech.
Zemědělci pak budou nuceni přecházet na pěstování takových plodin, které odolají dlouhotrvajícím dešťům, ale i suchým obdobím. V jižních částech republiky se tak můžeme dočkat plantáží olivovníků nebo fíkovníků a na jižních svazích Krkonoš se mohou objevit vinice. Pochopitelně se promění i fauna žijící na našem území. Trvale se zde usadí hmyz, pro který bylo dosud na našem území chladno. Dočkáme se tedy v České kotlině malárie a jiných podobných nemocí?
Kam míří Kjótský protokol?
Kjótský protokol k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu byl přijat v roce 1997 na konferenci smluvních stran v japonském Kjótu. Česká republika jej podepsala v listopadu 1998 a ratifikovala v říjnu 2001. Z velkých zemí jej podepsalo Rusko, ale například USA či Brazílie to odmítají.
Protokol státům ukládá, aby do prvního kontrolního období (2008-2012) snížily jednotlivě nebo společně emise skleníkových plynů nejméně o 5,2 % v porovnání se stavem v roce 1990. Redukce se týkají emisí oxidu uhličitého, metanu, oxidu dusného, hydrogenovaných fluorovodíků (HFCs), polyfluorovodíků (PFCs) a fluoridu sírového.
