Po desetiletích nadějí i velkých rozčarování, se z protilátek stávají léky pro boj s vážnými chorobami. Pomáhají při léčbě rakoviny, různých infekcích, astmatu, při tlumení potíží po transplantacích orgánů nebo při léčbě srdečních onemocnění.
Z nemocnice na svatbu
William Short bojoval s rakovinou mízních uzlin šest let a měl pocit, že svůj zápas prohrál. Lékaři mu postupně nasadili šest různých cytostatik, vyzkoušeli ozařovaní i transplantaci kostní dřeně. Nic nepomohlo a Shortův zdravotní stav se rychle zhoršoval. Nemocnému muži upoutanému na nemocniční lůžko se honily hlavou neradostné myšlenky: „Mladší dcera se bude vdávat. Kdo ji povede k oltáři? Starší dcera čeká dítě. Uvidím své vnouče?“
Z chmur vytrhli Shorta lékaři: „Pane Shorte, zkoušíme nový lék Zevalin. Podrobil byste se pokusné léčbě?“
„Podstoupím cokoli, doktore,“ odpověděl Short bez váhání.
Čtvrt roku po tomto rozhovoru vyprovodil William Short dceru ve svatebních šatech do kostela a za další tři měsíce si pochoval v náručí vnuka. Není vyléčen. Nádorové buňky v jeho těle stále ještě přežívají a mohou kdykoli znovu zaútočit. Přesto se Short těší z vyhlídek na další roky života uprostřed rodiny. Vděčí za ně Zevalinu. Ten byl od února roku 2002 ve Spojených státech zapsán na seznam povolených léčiv a je jedním z početné rodiny nastupujících léků, jejichž základ tvoří protilátky. Zdá se, že se tak pomalu uskutečňují sny, které začali lékaři spřádat před více než stoletím.
Myší protilátky zklamaly
Protilátky odhalují v lidském těle to, co je nám cizí a co nás ohrožuje – od velkých cizorodých molekul přes rakovinné buňky až po viry a bakterie. Jako řízená střela najde protilátka svůj cíl a naváže se na něj. Cíl zasažený protilátkou k sobě láká „velkorážní zbraně“ imunitního systému, které ho definitivně zneškodní. Generace biologů marně doufaly, že se jim podaří v těle nemocného poštvat vybranou kohortu protilátek proti jinak nepřemožitelnému nepříteli – nádoru nebo choroboplodným zárodkům.
Jasnější kontury získaly tyto vize v roce 1975, když imunologové Georges Köhler a César Milstein v cambridgeských laboratořích Medical Research Council vyvinuli postup, kterým bylo možné v laboratoři vyrobit prakticky neomezené množství myších protilátek proti přesně zvolenému cíli. V roce 1984 získali za převratný objev Nobelovu cenu, ale prestižní vědecké ocenění přebírali ve Stockholmu s vědomím, že léčebný potenciál protilátek zůstává z valné části nevyužit.
Pokusy, při kterých měla „biologická řízená střela“ myších protilátek vyhnat z lidského těla smrtícího vnitřního nepřátele, končily nezdarem. Pacientům se neulevilo. Naopak, selhávaly jim ledviny, trpěli otokem kloubů a vyrážkami. Někdy je vedlejší účinky léčby dokonce ohrožovaly na životě. Důvod byl prostý, imunitní obrana pacientů zareagovala na dodané myší protilátky jako na nežádoucí vetřelce, zaútočila na ně a zničila je dříve než vůbec stačily naplnit svou spásnou misi. Boj těla s myší protilátkou pacientům jen přitížil.
Protilátka s radioaktivní náloží
Před vědci stál úkol vyrobit protilátky co nejvíce podobné těm, které produkuje lidský organismus. Byl to složitý úkol. Nejprve byly získány protilátky s „tělem“ tvořeným lidskou bílkovinou jen zčásti. Pak vědci omezili podíl myší bílkoviny na pouhý zlomek a v poslední době se daří vyrábět protilátky, které myší bílkovinu vůbec neobsahují.
Už v prvních etapách „polidštění“ myších protilátek ucítily svou šanci nové nastupující biotechnologické firmy i zavedení farmaceutičtí giganti. V roce 1994 byl povolen preparát ReoPro, určený k léčbě lidí náchylných k ucpávání cév (např. tepének vyživujících srdeční sval). Částečně „polidštěná“ myší protilátka se váže na přesně vybrané místo krevních destiček a zabrání jim vytvářet krevní sraženiny. V krvi se tak netvoří nebezpečné „cucky“, hrozící ucpat přítok krve k životně důležitým orgánům. Tržby za prodej ReoPro šplhají každoročně nad hranici 400 milionů dolarů a to je suma, která funguje jako návnada pro další štiky v rybníce farmaceutického průmyslu. V současné době je schváleno asi tucet „protilátkových“ léků a další prodělávají závěrečné etapy ověřovacích testů.
Zevalin, který prodloužil život Williamu Shortovi, je zástupcem nové generace „protilátkových“ léků. S řízenou střelou nemá společnou jen schopnost vyhledat neomylně svůj cíl – tedy nádorové buňky mízních uzlin – ale i to, že nese smrtící nálož. Na molekulu protilátky je navázán atom radioaktivního ytria, jenž svým zářením ničí buňku, na kterou se protilátka nalepila. Protilátky mohou dopravovat k vybraným buňkám i toxiny nebo látky zvyšující citlivost zasažených buněk ke klasickým lékům.
Jak se vyrábějí protilátky „na míru“?
1) Myš dostane injekci látky, proti které mají být vytvořeny protilátky, a její imunitní obrana začne množit bílé krvinky, které vyrábějí protilátky proti podané látce.
2a) Ze sleziny myši je získána populace bílých krvinek, z nichž některé jsou producenty požadovaných protilátek. Ty je potřeba oddělit od „balastu“ zbývajících bílých krvinek.
2b) Z lidského nádoru kostní dřeně jsou odebrány nekonečně se množící bílé krvinky.
3) Bílá krvinky jsou donuceny splynout s buňkami lidského nádoru kostní dřeně. Vzniklí buněční „hybridi“ získají od myší bílé krvinky schopnost produkovat protilátky a od lidské nádorové buňky zase schopnost neomezeného nekonečného množení. Buňky, které vzájemně nesplynou, uhynou.
4) Od jednotlivých buněčných hybridů se vypěstuje v laboratoři početné „potomstvo“.
5) Protilátky vyráběné jednotlivými populacemi namnožených buněčných hybridů se prověří na schopnost vazby na látku použitou pro výchozí injekci myši.
6) Populace buněk, která nejlépe splňuje požadavky se může namnožit v tisícilitrových reakčních nádobách.
Zatím vede chemie
Navzdory nesporným úspěchům nemají protilátkové preparáty na růžích ustláno. Finančníci se při investicích do tohoto odvětví už mnohokrát spálili a jsou krajně nedůvěřiví. Přitom protilátky představují ve srovnání s klasickými „chemickými“ léky méně problematické „svěřence“. Jejich příprava pro první testy trvá rok či dva, zatímco vývoj chemického preparátu obvykle zabere pět let. Díky tomu vystačí vývoj nové protilátky s pouhými 2 miliony dolarů. Vývoj chemického preparátu spolkne v průměru desetkrát tolik. Protilátky mají také mnohem nižší „úmrtnost“ při ověřovacích testech.
„Narozdíl od chemických sloučenin nemají prakticky nikdy toxické účinky,“ vysvětluje klady protilátek Donald Drakeman z americké firmy Medarex, která vyvíjí tento typ preparátů pro biotechnologický gigant Genentech.
Investory odrazuje fakt, že farmaceutické firmy nemají v současné době pro produkci protilátek dostatečnou výrobní kapacitu. V roce 2010 bude připraveno asi 100 různých protilátkových léků, pro spuštění jejich výroby by se ale muselo postavit 25 nových provozů v úhrnné ceně 5 miliard dolarů. Tak vysoká investice by vyhnala výrobní cenu protilátek na tisíc dolarů za gram. Protilátky by pak mohly jen stěží konkurovat běžným lékům vyráběným chemickou syntézou s průměrnými náklady pět dolarů za gram.
Místo továrny stádo ovcí
Tyto okolnosti nutí biology i manažery k hledání nových, levnějších způsobů výroby protilátek. Mnohé biotechnologické firmy vidí budoucnost v geneticky modifikovaných zvířatech. Ovce, kozy nebo krávy s dědičnou informací obohacenou o lidské geny pro tvorbu protilátek by vylučovaly lidské protilátky do krevní plasmy nebo mléka a vystupovaly by v roli „živých bioreaktorů“.
„Přibudou vám problémy s čištěním protilátek od jiných bílkovin, ale zase si ušetříte starosti s kultivačními tanky o objemech desetitisíců litrů,“ shrnuje plusy a mínusy „živých bioreaktorů“ Walter Newmann, prezident firmy Millennium Pharmaceuticals, která se na poli protilátkových preparátů silně angažuje.
Nechají se rostliny zahanbit?
Kalifornská firma Epicyte zas vsází na produkci lidských protilátek prostřednictvím geneticky modifikovaných rostlin. V laboratořích Epicyte se pracuje na kukuřici tvořící protilátky využitelné k léčbě infekčních onemocnění trávícího nebo dýchacího traktu. Vyvíjí se tam i protilátky, které se vážou na lidské spermie a mohly by tedy posloužit jako antikoncepce.
„Protilátky jsou jasně na vzestupu,“ hodnotí situaci v této branži farmaceutického výzkumu analytik Franklin Berger pracující pro JP Morgan Securities. Všichni zúčastnění ale vědí, že podobné záchvaty euforie nad protilátkami už mnohokrát skončily trpkým vystřízlivěním.
Příklady „protilátkových“ preparátů
Název Použití
ReoPro potlačuje tvorbu krevních sraženin
Rituxan léčba nádorů mízních uzlin
Zenapax potlačení nežádoucích reakcí imunitní obrany
pacienta po transplantaci orgánu
Synagis léčba infekce viru napadajícího dýchací trakt
Remicade léčba revmatoidní artritidy
Herceptin léčba rakoviny prsu
MylotargX léčba leukémie
ZevalinXX léčba nádorů mízních uzlin
X – na protilátku je navázán toxin calicheamicin, který ničí protilátkou zasažené buňky
XX – na protilátku je navázán radioaktivní izotop ytria 90, který ničí protilátkou zasažené buňky
