Člověk někam přijede poprvé, vstoupí do hotelu či románského kostela a najednou si je jistý, že tady už jednou byl, že tohle už někde viděl.
Vzpomínku na schodiště s modrým kobercem nebo pískovcové kvádry má jasně uloženou v paměti. Přitom ví, že to všechno vidí poprvé. Kde se tyhle nemožné vzpomínky berou? Jsou to halucinace? Nebo ozvěny událostí z předešlých životů?
Obvykle se tyto zvláštní situace označují jako „déja vu“ (již viděné), který jako první použil francouzský učenec Emil Boirac (1851 – 1917). Nejčastěji se s nimi potýkají mladší lidé s bujnější fantazií, vyšším vzděláním, kteří často cestují. Někomu připadají tak legrační, že se neudrží smíchy. Pro některé lidi však představuje déja vu krajně nepříjemný zážitek, při němž běhá mráz po zádech.
Je to projev nemocné mysli?
Už v devatenáctém století se snažili učenci přijít fenoménu déja vu na kloub. Někteří jej připisovali duševnímu vyčerpání. Jejich odpůrci naopak předpokládali, že deja vu postihuje nezvykle odpočinutý mozek. Další viděli v déja vu vzpomínku na zapomenuté sny. Výčet teorií nebral konce, ale jejich ověřování vázlo. Déja vu si nedá poroučet! Dostavuje se vzácně a zcela nečekaně. Systematickému vědeckému zkoumání se úporně vzpírá.
Psychiatři dlouho považovali déja vu za projev narušené, nemocné mysli. Měli k tomu dobrý důvod, neboť déja vu předchází záchvatům epilepsie u pacientů, kteří mají chorobou postižena centra ve spánkovém laloku mozku. Zvýšená aktivita této části mozku při epileptickém záchvatu zřejmě nabudí i mozková centra, která se podílejí na rozeznávání povědomých věcí a událostí. Člověk pak vnímá realitu kolem sebe, jako kdyby ji už jednou viděl.
Bouře v mozku
Současní neurologové se shodují v tom, že se pocit „již viděného“ zrodí i ve zcela zdravé mysli. I v ní dochází k náhodnému „krátkému spojení“ mezi nervovými buňkami. Pokud postihnou určitá mozková centra, můžou se projevit právě jako déja vu. Vznik tohoto jevu bychom mohli chápat jako následek malé elektrické „bouře“ v mozku. Je to jakási malá mozková křeč, mozkový tik. Asi jako když nám z ničeho nic zaškube sval.
Když se zpozdí informace…
Déja vu ale může vzniknout i z jiných příčin. Neurologové už delší dobu vědí, že obraz zachycený sítnicí oka putuje do zrakového centra v mozkové kůře přinejmenším dvěma různými cestami. Nejde o signál z levého a pravého oka, ale o dvě různé cesty téhož zrakového vjemu. Proto může zažít déja vu i člověk, který vidí jen na jedno oko.
Za normálních okolností se v mozkové kůře obrazy zase složí v jeden. Potíže nastanou ve chvíli, kdy jedna z cest pro přenos obrazu „drhne“. Nervové spoje na ní nepracují tak, jak by měla a informace nabere nepatrné zpoždění. Do mozkové kůry dorazí krátce po sobě dvě „kopie“ téhož obrazu a nesloží se v jediný vjem. Mozek není na takový „dvojitý“ obraz zvyklý. Nedokáže rozlišit, jestli druhý obraz přišel do centra s prodlevou několika měsíců či se opozdil jen o tisíciny sekundy. Mírně opožděný signál zaregistrujeme jako druhý v řadě a máme pak pocit, že to, co právě sledujeme, jsme už „určitě“ jednou viděli.
