Podle Světové rady pro energii se potřeba zdrojů elektřiny během příštích 25 let zdvojnásobí a stejně poroste i množství emisí CO2 . Je vůbec naše planeta schopna takový nápor ustát?

Ze současných 3,5 terawatt má podle nejnovějších údajů Světové rady pro energii (WEC) vzrůst celková potřeba zdrojů elektřiny na 7,1 terawatt, což představuje růst 2,4 % každoročně. Světové energetické zdroje sice takovou poptávku mohou uspokojit, nikoliv ovšem na současné cenové úrovni surovin. Emise CO2 mohou v důsledku vyšší spotřeby stoupnout až o 100 %. 

Odkud přichází hrozba?
V současnosti nemá podle údajů WEC přístup k elektřině více než čtvrtina lidstva, převážně z rozvojových zemí. Nerovnováha je jasně patrná, pokud porovnáme údaje o spotřebě elektrické energie. Například průměrná severoamerická domácnost spotřebuje více než 50krát více elektřiny než průměrná africká domácnost. V Norsku pro představu připadá na jednoho obyvatele asi 25 000 kWh, zatímco v Číně je to dvacetkrát a v Indii dokonce třiapadesátkrát méně. Přitom právě Indie a Čína představují dohromady třetinu celé světové populace.

Nepříliš spolehliví partneři
Za pozornost také stojí nepoměr v rozložení zdrojů strategických energetických surovin. Zatímco zásoby uhlí jsou, dá se říci, celkem rovnoměrně rozesety po celé planetě, u ostatních fosilních paliv je situace zcela jiná. Saudská Arábie kontroluje 20 % světových zásob ropy, Rusko, Írán a Katar zas dohromady drží ruku na kohoutku asi 60 % veškerého zemního plynu.
Pro západní civilizaci, která je na energii, potažmo elektřině zcela životně závislá, z toho kouká nebezpečí spousty možných problémů, protože zrovna tyto státy představu o spolehlivých, stabilních a předvídatelných partnerech spíše nesplňují. 

Bez spolupráce to nepůjde
Protože je energetika sektorem veskrze globálním, v němž rozhodnutí na jednom konci světa může ovlivnit během několika málo dnů či dokonce hodin dění na druhém konci planety, bude proto zcela nezbytné řešit budoucnost světové energetiky pokud možno společně. Podle předpokladů Mezinárodní agentury pro energii (IAE) se bude nárůst spotřeby energie z 90 % odehrávat v rozvojových zemích, přičemž Indie a Čína představují celou polovinu tohoto růstu. Tyto země si však odhadovanou investici ve výši USD 5,2 biliónů (5 200 000 000 000 dolarů) nebudou moci dovolit. Ale překotně budovaný průmysl i obyvatelé těchto zemí budou energii potřebovat…

Kudy vede cesta?
Díky modelu, který IAE vypracovala, dnes také víme jak na tom budeme s   jednotlivými energetickými surovinami v roce 2030. Podle tohoto scénáře se zdvojnásobí spotřeba uhlí a ztrojnásobí spotřeba plynu. O 50 % procent se zvýší využití vodních zdrojů a o 800 % naroste podíl ostatních obnovitelných zdrojů (biomasa, slunce, vítr a moře, …). Přesto celkový podíl obnovitelných zdrojů vzroste z dnešních 19 % jen asi na 25 %. Spotřeba ropa zůstane zhruba na stejné výši jako dnes, její celkový podíl na výrobě se tedy oproti současnosti sníží.
Pokud by stejné snížení mělo platit pro jadernou energii, emise oxidu uhličitého do ovzduší by v důsledku toho stouply o hrozivých 70 – 100 %. Z toho je zřejmé, že cesta k pokrytí nárůstu potřeby energie vede právě tudy. Již nyní ušetří jen v Evropské unii jaderné elektrárny asi 700 miliónů tun CO2 ročně, tedy stejně kolik ročně vypustí všechna soukromá auta členských států EU.

Více se dozvíte:
http://www.worldenergy.org/wec-geis/
www.csvts.cz/cns
www.nri.cz/cz/

Kdy nám dojdou zdroje?
Podle nejnověji zveřejněné statistiky British Petroleum budou celosvětové zásoby ropy vyčerpány za 40 let, zemního plynu za 65 let a uhlí za 200 let, a to i přes nově objevovaná naleziště, neboť to co nově přibude se stačí hned zas spolknout rostoucí spotřeba.   
Hydroenergetika je sice v některých zemích důležitým zdrojem, ale s minimální možností dalšího rozšíření a je navíc do značné míry závislá na hydrometeorologických podmínkách.
Světové zásoby uranu (především v Austrálii, Kanadě a Africe) vystačí v současných typech jaderných reaktorů na stovky let, při použití v rychlých reaktorech vystačí na tisíce let.
Značné prostředky se věnují na výzkum a vývoj nových ekologicky přátelských energetických technologií. Podíl bezemisních obnovitelných zdrojů na výrobě energie však bohužel bude i nadále tvořit jen malou část (2-4% celosvětové výroby v r. 2030). Vyšší podíl lze vzhledem k vysokým nákladům očekávat jen v průmyslově nejvyspělejších zemích (cílem EU je 12% podíl obnovitelných zdrojů v r. 2012).

Předpokládaná výstavba jaderných elektráren
(mimo USA a Asii) 

· Belgie – uvažuje zrušit rozhodnutí z roku 2002 o zastavení jaderných elektráren
· Brazílie – znovu se počítá s výstavbou bloku Angra3
· Bulharsko – vybírají se dodavatelé k dostavbě elektrárny Belene
· Francie – 78 % její elektřiny je z jaderných elektráren,
– má nejnižší emise CO2 v zemích OECD
– trvale podporuje jaderné elektrárny
– od r. 2012 začne nahrazovat staré bloky jednotkami EPR 2012
– na rok 2007 je plánována výstavba první jednotky série EPR ve Flamanville 
· Itálie – podporuje jaderné zdroje energie ve Francii a na Slovensku
– Berlusconi prohlásil: „Je příliš drahé vyhýbat se jaderné energii“
· Litva – uvažuje o výstavbě jaderné elektrárny západního typu jako kompenzaci zastavení elektrárny v Ignalině (typ RBMK, 2 x 1300 MW).
· Velká Británie – uvažuje o výstavbě nových jaderných elektráren s ohledem na splnění cílů v ochraně ovzduší