Jednoznačná identifikace není jen doménou daktyloskopie, ale setkat se s ní můžeme i v říši rostlin, kde stejným způsobem vědcům slouží pylová zrnka.
Ta jsou navíc velmi odolná, protože díky tuhé vnější bláně, která snese i působení silných kyselin, louhů, a dokonce intenzivní žár, mohou přečkat tisíce let, aniž by se rozložila.
Naše dnešní barevná makrofotografie představuje pylová zrnka (růžová) na bliznách (hroty oranžových výběžků) květiny. Pylová zrnka každého druhu rostlin mají svůj charakteristický tvar, stejně jedinečný jako otisky prstů. V závislosti na druhu rostliny bývají hladká, vrásčitá, pokrytá různými vzory nebo ostny či hrbolky.
Jakmile se pylové zrnko dostane do kontaktu s bliznou, dojde k chemické reakci, která způsobí, že zrnko nabobtná a vyklíčí. Tuhou vnější blánou proroste trubicovitý útvar zvaný pylová láčka, který dosáhne až k vajíčkům, ukrytým v semeníku. Spermatické buňky původně uložené v pylovém zrnku pak sestupují pylovou láčkou k vajíčkům, z nichž se po oplození vytvoří semena. Když dozrají, už jen potřebují, aby se dostala do správného prostředí, kde budou moci vyklíčit.
Vědci odhadují, že například smrkové lesy v jižní třetině Švédska vypustí ročně asi 75 000 tun pylu. Jediný exemplář ambrosie zas může vyprodukovat až milion pylových zrnek denně. Pyl této rostliny je pak unášen větrem a byl nalezen dokonce ve výšce tří kilometrů nad zemským povrchem a na moři ve vzdálenosti 600 km od pobřeží.
