Občas se stane, že dojde k vědeckému omylu, kdy hrozba katastrofy, při níž by umírali lidé, visí doslova na vlásku. Dnešní díl našeho seriálu proto věnujeme pochybení, které mohlo zahubit stamiliony lidí. Přitom viníkem apokalypsy by byl uctívaný nositel Nobelovy ceny.
Jedním z průkopníků genetického inženýrství se po roce 1970 stal nositel Nobelovy ceny Paul Berg z USA. Dost času věnoval opičímu viru SV 40 (Simian virus), který byl z rodiny opičích virů objeven jako čtyřicátý a pro vědu má mimořádný význam, neboť umí normální buňku přeměňovat na nádorovou. Proto ho odborníci nazývají onkovirus (z řeckého onkos = nádor).
Spící nebezpečí!
Viry, malé infekční nebuněčné částice, měří 15 -390 nanometrů (1 nm je jedna miliardtina metru). Odborníci je stručně charakterizují jako mikroskopické schránky z bílkovin, které obsahují genetický materiál. Vlákno nukleové kyseliny (buď DNA či RNA) obklopuje bílkovinné pouzdro. Narozdíl od jiných mikrobů však viry nejsou ani mrtvé, ani živé. Představují jakési pomezí mezi ještě neživými látkami a už živými organismy. Odborně se označují za inaktivní, což znamená, že nevykazují žádné známky života až do okamžiku, kdy zaútočí na vhodného hostitele. Obrazně lze takový virus přirovnat k automobilovému motoru bez karoserie a kol, protože narozdíl od složitějších živých organismů nemá vir žádný nástroj umožňující mu pohyb a postrádá i buněčnou stěnu.
Nezvaní hosté
A co víc, viry jako takové se nemohou ani množit! K reprodukci potřebují napadnout a ovládnout jinou buňku, do níž vloží nukleovou kyselinu či genetický materiál. Každý virus dokáže infikovat jen určitý okruh buněk, které mu umožňují navázat se na tzv. receptor, určitou molekulární strukturu v membráně.
Virem mohou být infikovány jen buňky nesoucí receptory, odpovídající „vkusu“ takového viru, protože receptory pro určitý virus se najdou v buňkách jen některého druhu. Ve stručnosti z toho plyne, že záludné viry mohou vstupovat – jako nezvaný host do našeho bytu – do lidských buněk a přebírat některé jejich funkce, tedy chovat se tam jako doma.
Vědci o nádorech soudí, že mají cosi společného se změnami DNA. Proto velice zbystřili pozornost, když mnohé nasvědčovalo tomu, že viry tak poskytují ideální cestu pro zavedení možných onkogenních (vyvolávajících nádory) genů do lidských buněk.
Hledá se jeden zákeřný gen
Paul Berg, jenž se zaměřil především na viry vyvolávající nádory u zvířat, pátral, jak viry po vstupu do buňky ovlivňují její činnost. Rozhodl se, že k tomu opět využije opičí virus SV 40.
Shodou okolností se právě tehdy zjistilo, že tzv. restrikční enzymy (restriktázy) mohou štěpit DNA na zcela určitém místě a právě tímto způsobem umožnit vznik štěpům DNA. Tyto fragmenty lze poté zavést do DNA jiných buněk, ve kterých posléze budou vykonávat své normální funkce.
Tak Berg přišel na z vědeckého hlediska geniální věc: Když se mu totiž podaří rozštěpit DNA z viru SV 40 a vzniklé fragmenty začlenit, pěkně jeden po druhém, do živočišné buňky, možná odhalí onen gen, který vyvolává nádory. Tato myšlenka ho velice vzrušovala a svým nadšením nakazil i svou výzkumnou asistentku Janet Mertzovou. Uložil jí, aby zavedla některé z fragmentů DNA opičího viru SV 40 do běžné bakterie Escherichia coli (E. coli) – té má každý z nás ve střevech celé miliony. Tak se podle něj mohlo zjistit, zda některý z genů viru je karcinogenní (vyvolávající zhoubné nádorové bujení) a pak s ním pěkně „zatočit“.
Spásná náhoda přišla včas!
V polovině roku 1971, když už se Janet Mertzová chystala podle Bergova doporučení zahájit pokusy s E. coli a SV 40, se tím naštěstí zcela náhodně pochlubila na konferenci o genetickém inženýrství. A věhlasní vědci nevěřili svým uším! Odborník na rakovinu Robert Pollack z newyorské Cold Spring Harbor Laboratory tehdy varoval: „Když ten kmen E.coli unikne z laboratoře, budete mít kmen E.coli, ve kterém se bude množit SV 40.“
Vědci už viděli hrůzostrašné scénáře, jak se nádorotvorná E.coli nezadržitelně šíří po celém světě jako mohutný lesní požár ve vyprahlém prostředí. Právě tak mohla ničivá lavina nádorového bujení zavalit zcela bezmocné lidstvo.
Největší zděšení pak prožil sám nositel Nobelovy ceny Paul Berg, když si uvědomil, čeho se málem dopustil. Pokusy byly ihned zastaveny! Lidstvo tedy bylo v poslední chvíli zachráněno!
Polepšený hříšník
Berg se poté soustředil na nebezpečí a etiku takovéhoto druhu výzkumů. V červenci 1974 potom v renomovaném americkém vědeckém časopise, s podporou mnoha věhlasných vědců, publikoval slavný dopis, varující před nebezpečími, jaká skrývá technologie, která kombinuje různé druhy DNA.
Doporučil dobrovolné moratorium (dočasný zákaz) většiny nejnebezpečnějších pokusů a přísnou bezpečnostní kontrolu všech ostatních. To poté stvrdila mezinárodní konference o genetickém inženýrství, jejímž dějištěm se roku 1976 stalo kalifornské město Asilomar v USA.
Více se dozvíte:
Robert M. Younson, Vědecké omyly, bludy a podvody, Nakladatelství H+H, 2004
http://www.biotox.cz/toxikon/bakterie/ bakterie/escherichia_coli.htm
http://www.ohz.cz/Klamani/ockovani.html
Naočkovali nám rakovinu?
Simian virus – SV 40 vyvolal rozruch a hrůzostrašné představy ještě mnohem dříve než v sedmdesátých letech minulého století, kdy se rozhodl Paul Berg pro pokusy s ním. Ukázalo se totiž, že jím byla v letech 1954 až 1963 zamořena velká část vakcíny proti dětské obrně.
Jak k tomu mohlo dojít? Základ vakcíny, v podobě oslabené a zmutované kultury viru, který způsobuje obrnu, se totiž uměle pěstuje na opičích ledvinách. Některé opice, které tehdy sovětské laboratoře používaly, však byly nakaženy vlastní, zvířecí mutací tohoto tehdy ještě neznámého viru, označenou teprve později jako SV 40. Ta se pak při výrobě mohla dostat do výsledné vakcíny, používané asi ve sto zemích světa, včetně Československa. Skeptici tvrdí, že miliony Evropanů a Američanů byli infikovány, přičemž SV 40 prý způsobuje vznik rakoviny i za 10 – 20 let.
Zdokonalený výrobní proces po roce 1963 měl zajistit, že pokud by se přece jen ve vzorku vyrobené vakcíny přítomnost viru SV 40 prokázala, tzv. neutralizace by ho zničila. Ukázalo se však, že neutralizace pomocí magnesia a chloridu je účinná jen asi na 95 procent.
Naši specialisté považují hrozbu, že by se infikovanou vakcínou mohl nakazit někdo v bývalém Československu, za minimální. „Sovětské vakcíny se k nám dovážely, mluvilo se o možnosti, že by v nich mohl opičí virus být, ale nevím o případu, kdy by u nás byl v dodávkách séra zjištěn. To, že by se někdo nakazil, považuji za vyloučené,“ dozvěděli jsme se od odbornice Jitky Škovránková z dětské polikliniky FN v Praze-Motole.
Souvislost nebyla prokázána!
Badatel Philip Minor z britského Národního institutu pro biologické standardy a kontrolu nalezl v roce 1999 ve vzorcích sovětské vakcíny proti dětské obrně, které prošly neutralizací, stopy SV 40. Zjistil, že virus je i po mnoha létech stále infekční. Potíž je v tom, že zkoumané tři vzorky byly nejspíš jediné, které se ze staré sovětské produkce dochovaly. Navíc se ani neví, kdy byla tato zkoumaná série vakcín používána.
Odborníci přesně nevědí, co vlastně může virus SV 40 v lidském těle způsobit. Existují však důkazy, že lidé, kteří byli očkováni kontaminovanou vakcínou, se opičím virem nakazili a že tento virus má rakovinotvorné účinky. Přímé spojení mezi očkováním a vznikem onkologického onemocnění však dosud nebylo ani potvrzeno. ani vyvráceno.
