Dnešní díl našeho seriálu věnujeme „omylu“, který přežil celé století až do nedávné současnosti. A nejen to, dodnes se najde dosti vědců, kteří mu stále věří.
Jako časovaná bomba působila od počátku evoluční teorie britského přírodovědce Charlese Roberta Darwina (1809 – 1882), která objasňovala vznik a vývoj rostlinných a živočišných druhů. Za hlavní příčinu přeměny organismů v průběhu generací pokládal Darwin přírodní výběr. Své závěry shrnul mj. do vědeckého díla „ O vzniku druhů přírodním výběrem“, které vyšlo roku 1859. Vztah k Darwinovu učení rozdělil vědecký svět na několik skupin.
Co dokáže embryo?
V Německu se stal největším příznivcem Darwinovy teorie biolog a zoolog Ernst Haeckel. Jeho nadšení bylo tak veliké, že pro milované darwinovské učení „vyrobil“ důkazy“, které ve skutečnosti nikdy neexistovaly!
Začneme však od začátku, přesněji řečeno od lidského embrya. To v průběhu svého vývoje prochází stadii, ve kterých zřetelně postupně připomíná embrya mnoha jiných organismů – ovšem mnohem primitivnějších než je člověk. Na první pohled to opravdu vypadá, jako by se v tělesném vývoji každého z nás projevovalo opakování celé historie vývoje lidí. Na to poprvé upozornil již německý embryolog Karl Ernst von Baer (1792 – 1876), jenž v letech 1828 a 1837 vydal dvousvazkovou učebnici embryologie. V ní zdůraznil, že obratlovci, kteří se v dospělosti v mnoha směrech velice liší, mají v ranných vývojových stádiích velmi podobná embrya.
S tím plně souhlasil i Haeckel a vytvořil poučku: „Ontogeneze zopakovává fylogenezi!“ (Připomeňme že ontogeneze je historií vývoje každého jednotlivce od jeho početí, zatímco fylogeneze znamená sled dějů, které se uskutečňují při vývoji druhu.) Tato věta se po dlouhá léta ozývala jak Otčenáš ve vědeckých ústavech zasvěcených biologii a přírodní historii.
Nakreslených důkazů je dostatek
Zmíněné tvrzení uznávaného Haeckela, zakladatele a profesora zoologického ústavu v Jeně, se stalo až „posvátnou pravdou“, o níž se nepochybovalo. Tehdy ji zcela nekriticky přijímala většina vědců, zvláště když Haeckel svoje slova dokládal i unikátní obrazovou dokumentací, kterou sám vytvořil. Na svých kresbách srovnával embrya různých druhů živočichů – ryb, králíků, skotu, hovězího dobytka, prasat i lidí. Přitom se zájemci mohli doslova na vlastní oči přesvědčit, že v průběhu embryonálních stádií bývá vskutku velmi obtížné je od sebe odlišit. Konkrétně třeba poznat, které embryo patří člověku a které vepři!
Důkazy tohoto typu Haeckel doslova hýřil a předkládal ještě podrobnější kresby, které podporovaly jeho tvrzení, že čím více se embrya vzájemně podobají stavbou těla, tím déle jsou jejich embrya od sebe nerozpoznatelná. Toto i další zjištění ho přivedlo k závěru, že „máme dostatek definitivních důkazů o svém genetickém příbuzenství s primáty.“
První pochybnosti
Poněkud scestným a nepravděpodobným se však již tenkrát několika badatelům zdál mj. Haeckelův „objev“, že v lidském zárodku jsou i rybí žábry. Oponenti tvrdili, že struktury kolem dokola protkané krevními kapilárami, schopnými absorbovat kyslík jako u ryb, v lidském zárodku prostě neexistují. Pravda, na lidském embryu dlouhém 2,5 mm lze mezi čelem a srdečním vakem rozpoznat charakteristické záhyby, to však v žádném případě nelze pokládat za důkaz, že člověk je v určité fázi vývoje nějakým „příbuzným“ ryby. Jde totiž o oblouky pozdější dolní čelisti, podjazyčný a dva hrtanové.
Kreslící cestovatel
Haeckel se proslavil i jako neúnavný cestovatel. V době, kdy se o snadném překonávání velkých vzdáleností, například letadlem, mohlo jen snít, procestoval mnohé kouty planety. Bádal mj. na mrazivé Sibiři i v žáru Cejlonu, Alžíru, Indonésie… Chtěl tak poznat přírodu v celé její bohatosti a celistvosti. Na cestách popsal přes 4000 živočišných druhů, které většinou zachytil i na litografických deskách. Světlo světa tak spatřila kniha „Umělecké formy přírody“. Námětem kreseb (tzv. tabulí), kterými byla ilustrována, jsou buňky či mikroorganismy neuvěřitelných, přesto však údajně reálných tvarů. Haeckel dokonce tvrdil, že buňky mají vlastní duši! Tím chtěl demonstrovat „základní biologický zákon“, že se jednotlivé formy vyvíjejí podle určitých pravidel a „rekapitulují“ předchozí individuální a rodový vývoj.
V mnoha vydáních vyšla , a veřejnost nadchla, jeho kniha „The Riddle of the Universe“ („Záhady vesmíru“) – mimořádná směsice vědy i fantastických představ. Kresby byly v průběhu více než 120 let mnohokrát reprodukovány, především v odborných dílech a učebnicích.
Podvod z přesvědčení!
Teprve před pouhými osmi léty, roku 1997, britský embryolog Michal Richardson v odborném časopisu Anatomy and Embryology (Anatomie a embryologie) popsal, jak se svými spolupracovníky provedl přímá srovnání 50 znaků embryí obratlovců s kresbami, které vytvořil Haeckel. S úžasem přitom zjistili, že slavný profesor klamal! Jak? Některé znaky, které byly v rozporu s jeho teorií, v kresbách prostě vynechal a naopak přidal ty, které jeho tvrzení podporovaly.
Jak se poté ukázalo, na totéž poukazovali už někteří jeho současníci. Odbýval je však tím, že kresby pořizoval zpaměti. Zdá se však, že se podvodu nedopustil zcela vědomě, ale jen v pevné víře, bohužel slepé, ve svou teorii.
Odborníci k tomu mohou říci, že pokud se embrya různých tříd živočichů, tedy savců, plazů a ptáků, v určitých stádiích porovnávají, opravdu mají určité znaky podobné. Je tedy nesnadné pouhým pohledem určit, které je které. Anatomie různých obratlovců se liší pouze tvarem a velikostí jednotlivých částí, nikoli tedy tím, že by různí obratlovci měli části těla zcela odlišné.
Zcela nepravdivé je ovšem Haeckelovo tisíckrát opakované a mnoha jinými vědci přebírané tvrzení, že „Vyšší živočichové za svého vývoje skutečně procházejí všemi stadii jako živočichové primitivnější!“
Více se dozvíte:
Robert M. Younson, Vědecké omyly, bludy a podvody, Nakladatelství H+H, 2004
http://memento.junweb.cz/fakta/5 slozitost. htm
Haeckel – zakladatel ekologie
Životní cestu německého biologa a zoologa Ernsta Haeckela ohraničují roky 1834 – 1919. Na vědeckou činnost nositele čestných doktorátů (mj. univerzity v Cambridge, Ženevě, Edinburghu) nelze pohlížet jen černými brýlemi.
V této souvislosti je důležitý letopočet 1867, kdy poprvé vymezil termín „ekologie“ jako vědecký obor, který studuje vzájemné působení organismů a životního prostředí. Tvrdil, že civilizace a život národů se řídí shodnými zákony jako příroda a organický život. .
V německy mluvících zemích byl nacionalista Haeckel hlavním popularizátorem Darwinovy evoluční teorie. Šel dokonce ještě dál, stal se duchovním otcem zvláštní společenské darwinistické filozofie, označované jako „monismus“.
První monisté zastávali názor, že člověk může okolní svět přetvořit tak, aby společenský řád byl v plném souladu s přírodními zákony. Lidstvo samo o sobě je bezvýznamné z hlediska velikosti vesmíru a mohutných přírodních sil. Později se tyto antihumanistické myšlenky spojovaly s tzv. völkisch (lidovými) názory. Ty odmítaly jakýkoli pokrok a naopak požadovaly jednoduchost života v přírodní čistotě. Mohutné hnutí „völkisch“ odsuzovalo ničení přírody a společenských struktur. Proto protestovalo i proti rozvoji průmyslu, městské výstavby…
