Prázdniny a dovolené nabízejí spoustu možností nějakým způsobem létat vzduchem. Slouží k tomu LETADLA, což je odborné označení pro všechna zařízení schopná létání, tedy nikoli jen pro dopravní letouny.
Avionika – soubor leteckých navigačních elektronických přístrojů a zařízení i ostatního elektronického vybavení pro zajištění bezpečného provozu letadel. Význam stále vzrůstá s expanzí letecké dopravy, kdy vzduchem létají mohutné dopravní letouny. Největší a nejnovější – Airbus 380 (délka 73 m, rozpětí 79,8m) přepraví 820 pasažérů až na 15 000 km.
Bezpečnost létání – Podle aktuálních statistik hrozí člověku 210krát menší pravděpodobnost, že zahyne v letounu než v osobním automobilu. K tomu, aby se stal obětí letecké katastrofy by musel v průměru nalétat přes 300 milionů km. Podle odborníků nejnebezpečnější fázi letu představuje tzv. přechodový oblouk při vzletu, tedy okamžiky kdy letadlo po startu stoupá strmě k obloze. Stroj zvětšuje takzvaný úhel náběhu, což kromě potřebného zvýšení vztlaku přináší i zvýšení odporu.
Civilní letecká doprava – její historie začíná od 30. let 20. století, nová éra však až od let šedesátých, kdy se objevily proudové letouny.
Čtyřmotorové letouny – nejstarší kategorie dopravních letadel, čtyřmotorové typy létaly už ve 40. létech 20.století. Tehdy světovému vývoji vládla Velká Británie turbovrtulovými stroji Vickers Viscount. USA zas měly čtyřmotorový Boeing 707 a Douglas DC 8. Ze sovětských strojů připomeňme čtyřvrtulový Il – 18.
Dělení letadel – Základním kritériem je princip letu – překonávání přitažlivosti a dál způsob získávání dopředného pohybu. Dvě základní skupiny letadel tvoří zařízení lehčí či naopak těžší než vzduch. Lehčí se dělí na bezmotorová (balóny) a motorová (vzducholodě).
Mnohem více kategorií existuje u letadel těžších než vzduch. Základním dělítkem je také, zda jsou motorová či bezmotorových. K těm druhým patří druhy s nepohyblivými nosnými plochami (draky, padáky, kluzáky) a naopak s rotujícími nosnými plochami (rotorové kluzáky). Motorová mohou mít tři druhy nosných ploch: nepohyblivé (letouny), pohyblivé (vrtulníky, vírníky) a kombinované (přeměnitelná nebo jindy zase kombinovaná letadla).
Letadla se dělí i podle dalších hledisek – počínaje civilními a vojenskými, podle délky tras (krátké, střední a dlouhé), kapacity, tvaru křídla (viz), typu přistávacího zařízení (mj. plovákový podvozek u hydroplánu), počtu pohonných jednotek atd…
Elipsoid rotační – nahrazení Země (pro zjednodušení) geometrickým tělesem. Lze si ho představit tak, že necháme elipsu rotovat kolem svislé osy. Elipsoid je pak ve směru osy rotace kratší než ve směru roviny rovníku, tedy na pólech zploštělý. Tak rotační elipsoid – definovaný délkou hlavní a vedlejší poloosy – je již tělesem jednoduchým a přitom vystihujícím tvar Země.
Funkce GPS (Global Positions Systém) – navigační systém odvozený od vojenského družicového systému dnes dokonce využívají i plachtaři. Ve velkých letounech nechybějí složité aparatury komunikující s počítači, které ukládají do paměti celý průběh letu.
Giffardova parní vzducholoď – první řiditelné letadlo s vlastním pohonem lehčí než vzduch sestrojil Francouz Henri Giffard (1825 – 1882). Pod vodíkem plněný obal protáhlého vřetenovitého tvaru zavěsil nosný systém lan s parním strojem a hnací vrtulí, aby v případě potřeby letěl i proti větru. Z dostihové dráhy v Paříži 24. 9. 1852 vystoupal do výšky 1800 m. Tam zatopil pod kotlem, tak roztočil vrtuli, aby vzduchem proletěl trasu 27 km do Trappes.
Helikoptéra (vrtulník) – letadlo s vodorovnou vrtulí (rotorem) poháněnou motorem. Na listech rotoru vzniká vztlak, který udržuje stroj ve vzduchu. Nakláněním rotoru se helikoptéra řídí směrově, nastavováním úhlu náběhu rotorových listů se mění vztlak – a tak i výška letu. Létající rotační vrtule znali už staří Číňané. První úspěšné pokusy s motorovým vrtulníkem se datují do období let 1907 1908 ve Francii (L. C. Bréguet).
Charakteristika paliva – letecké pohonné hmoty (LPH) tvoří v podstatě sloučeniny uhlíku a vodíku. Tekutiny jsou velmi těkavé, snadno a rychle se odpařují a tvoří zápalnou směs. Letecký benzin má vynikající schopnost vzplanout na vnější zážehový impuls (plamen či jiskra), přitom však musí výrazně odolávat nebezpečí samovznícení.
IATA – International Air Transport Association (Mezinárodní asociace leteckých dopravců) byla založena roku 1946, sídlí v Montrealu. Mj. stanoví dohody o tarifech, služby pro cestující apod.
Jumbo – jet – velkokapacitní letoun, který nabízí sedadla pro více než 350 cestujících. Pojmenování dostal podle obřího slona v americkém cirkusu Barnum – Bailey.
Křídlo – hlavní část nosné plochy letounu. Jsou různé typy – mj. s lomeným či měnitelným úhlem šípu, deltou (trojúhelníkem). Legendární supersonik Concord jako jediný měl tzv. gotický tvar křídla. Existuje i tzv. létající křídlo (samokřídlo), v něm je prostor pro posádku, náklad i pohonné jednotky.
Letiště – rozsáhlý komplex objektů a zařízení s parkovacími místy pro letadla (stojánky), odbavovacími a vyčkávacími halami, ranvejemi (viz dále), řídící věží atd. Původní systém chodbových nástupišť (PIERS) se nahrazoval odlehlým samostatným nástupištěm – tzv. satelity.
Manévr přistávací –ve značné míře se dnes (do určité výšky nad zemí) využívá pomoci autopilotů. V průběhu přistávacího manévru navádějí letouny letečtí dispečeři. Pilot v pilotní kabině (slangově kokpit) na pokyn z centra řízení leteckého provozu opustí svou vyčkávací dráhu (pokud ovšem nepřistává přímo) a po tzv. sestupové dráze či křivce zamíří s pomocí naváděcího radiomajáku na práh přistávací dráhy (ranveje). Po přistání a dostatečném zabrzdění stroje s ním odbočí na některou z navazujících pojezdových drah, aby ranvej uvolnil pro dosednutí nebo start dalšího letadla.
Nadzvukový letoun (supersonic) – letadlo, které při vodorovném letu vyvine nadzvukovou rychlost. Ta se měří tzv. Machovým číslem (M) = poměr rychlosti letu a zvuku v uvažované výšce (v místě letadla). Již při 2, 5 M jsou ohrožena kalená okenní skla, při M= 5 se taví hliníková slitina a měkne ocel. Dopravním letounem, který poprvé letěl nadzvukovou rychlostí (ve výši 15 km), byl 15.6. 1969 sovětský Tu – 144 (pro 150 cestujících).
Obří nákladní letoun – slouží k přepravě značného množství nákladů. Např. americký transportní letoun Lockheed – Galaxy C 5 unese 120 tun nákladu (hmotnost nákladního vlaku). Přitom vzdušní obři létají dost rychle – ukrajinský Ruslan s nákladem 150 tun až 850 km/hod.
Palubní přístroje – základní rozdělení na analogové (letové: rychloměr, výškoměr, variometr), digitální (navigační: kompas, hodinky, radionavigační), informační tabla (drakové:vyvážení, palivoměr, polohoznaky) a zobrazovací jednotky (motorové: otáčkoměr, teploměr a tlakoměr). Upřesněme, že variometr je diferenciální tlakoměr, který měří rychlost změny tlaku. Zatáčkoměry ukazují úhlovou rychlost otáčení
Ranvej (ranway) – vzletová a přistávací dráha. Hlavní ranvej je zpravidla nejdelší a položena ve směru převládajícího větru. Kromě vedlejší známe mj. ranvej na přesné přiblížení, ke které patří i přibližovací radiomaják, výkonný světelný systém, popř. i přibližovací radiolokátor.
Řídicí věž – na ní zkušení operátoři s pomocí moderní techniky zajišťují bezpečnost letu jak při startu a přistání, tak při průletu letounu frekventovanými vzdušnými koridory.
Stacking – anglický výraz pro vzdušné vyčkávací řazení letadel, připravujících se na přistání. Čekající stroje krouží nad cílovým letištěm po kruhových drahách, uspořádaných do několika výškových úrovní, takže nemůže dojít ke kolizi. Jakmile jedno letadlo dosedne, jeho vyčkávací dráhu zaujme další.
Turbínové motory – podstatně se liší od pístových. mj. tím, že jinak využívají energii spalin a pracují s jiným druhem pohonné látky – leteckým petrolejem. (Pístové motory vyžadují letecký benzín.)
Ultralehká letadla (ultralighty) – jednomístné či dvoumístné stroje se speciální tříosou nosnou konstrukcí. Pilotují se zčásti stejně jako normální letouny (páka, pedály), zčásti po vzoru rogal – pomocí řídicí hrazdy spojené s pohyblivým nosným křídlem.
Vzdušný prostor – horizontálně je rozdělen na letecké oblasti (přibližně se shodují s hranicemi států), okrsky letišť a letové cesty. Vertikálně jsou letové cesty rozděleny na několik výškových hladin, vzdálených od sebe 300 m. Sudé hladiny slouží letounům letícím v jednom směru, liché jsou pro letouny letící opačně. Předpisy vymezují i boční rozestupy v jedné hladině. Pro pravidelnou přepravu cestujících byl dlouho vyhrazen jen vzdušný prostor do výše 6000 m. Větší výšky byly původně určeny jen pro letouny vojenské, ale stále častěji tam dnes létají i proudová civilní letadla.
Wrightové – bratři Wilbur (1867 – 1912) a Orville (1867 – 1912) z Daytonu ve státě Ohio (USA) přinesli zásadní zlom v historii letectví. Na návrší Kill Devil Hills v Severní Karolině 17.11. 1903 Orville se svým okřídleným strojem uletěl za 12 vteřin 36 metrů. Tentýž den Wilbur už pobyl najednou ve vzduchu 59 sekund a uletěl 259 m.
Závěsný kluzák (rogalo, deltaplán) – přišel na svět vlastně náhodou. Při hledání prostředků pro návrat kosmických lodí odborníci v NASA zkoušeli i křídlo tvořené plachtou napjatou mezi třemi trubkami. Vzniklo podle staršího patentu dr. Francise M. Rogalla. Pro nespolehlivost při vysokých rychlostech bylo Rogallovo křídlo jako prostředek pro přistání kosmické lodi zamítnuto. Jednoduchá stavba kluzáku však zaujala amatéry v Austrálii a USA. Křídlo vybavili závěsem a hrazdou a roku 1964 se uskutečnil první klouzavý let. Již v roce 1975 přijala FAI (Mezinárodní letecká federace) závěsné létání mezi ostatní letecké odbornosti.
Žebra letadla – součást nosné konstrukce křídel letadel či ocasních ploch určujících a udržujících tvar profilu.
Více se dozvíte:
Učebnice pilota, Svět křídel (Cheb), 2003
Svět v pohybu – velká encyklopedie dopravy, Euromedia Group a Knižní klub, 2002
Alexander Petrovický – Dopravný slovník, Alfa Bratislava, 2003
Jan Tůma – Velký obrazový atlas dopravy, Artia 2000
