Obavy o bezpečnost dat a platebních transakcí rostou, pří elektronické komunikaci se často bojíme falšování naší identity.
Metody ověření její pravosti jsou stále komplikovanější. Je však některý způsob skutečně stoprocentně spolehlivý? Nedají se přístroje obelstít?
Autentizace čili ověření totožnosti jednotlivců je v době, kdy se k internetu může připojit kdokoliv a odkudkoliv, prvořadým problémem. Elektronické systémy včetně již běžných mobilů musíme přesvědčit o tom, že jsme to jen a jen právě my, kdo je oprávněn je používat. Potřebujeme hesla – číselná či textová, případně kombinovaná s identifikační nebo platební kartou. Kartu však snadno ztratíte, heslo snadno zapomenete. Existují tedy spolehlivější a jednoznačné způsoby prokázání identity?
Podle nosa poznáš kosa!
Naše vlastní jedinečné charakteristiky, které nám dávají nezaměnitelnost s jinými osobami, jsou takovou cestou k jednoznačné identifikaci. Každý člověk je unikát, musí tedy existovat alespoň jedna charakteristika, která jedince mezi více než sedmi miliardami všech obyvatel na Zemi jednoznačně vystihuje a tedy i identifikuje. Není to pouze komplikovaná DNA, lze využít otisky prstů, strukturu oční duhovky, případně hlas, které lze „změřit“ (odtud bio-metrika), počítačově zpracovat, uložit a použít pro budoucí ověření.
Tyto lidské charakteristiky jsou základem biometrických autentizačních systémů, s nimiž se v budoucnu budeme setkávat stále častěji nejen při vstupu do zabezpečených prostor a při přístupu k datům a bankovním kontům, ale také například při přechodu státních hranic. Ověření identity pomocí biometrických údajů patří mezi bezpečné a pohodlné. Jedinečné charakteristiky lze jen velmi obtížně napodobit, ale hlavně málokdo ztratí nebo zapomene hlas nebo duhovku.
Může dojít k chybě?
Biometrický systém používá technické prostředky pro měření vybraných fyziologických vlastností člověka, získává a ukládá změřené údaje v digitální formě. V první fázi si uživatel vytvoří svůj vlastní profil a uloží jej jako tzv. šablonu, tedy informaci spojenou výhradně s jeho osobou, do identifikační databáze. Každé další následné ověřování totožnosti pak probíhá jako porovnání nového měření s uloženým profilem – s jasným výsledkem: ověřen/neověřen.
Biometrické systémy se ale, i když s opravdu malou pravděpodobností, mohou dopouštět i chyb, protože se při zadávání do databáze digitálně neukládá celé měření (např. obraz celého otisku prstu), ale pouze některé klíčové informace, které tak zabírají mnohem méně počítačové paměti. Při porovnání momentálního snímku otisku prstu s databází pak může dojít k chybnému výsledku, tedy k nesprávnému přiřazení člověka k šabloně někoho jiného nebo k chybnému odmítnutí toho správného uživatele.
Chybovost však souvisí nejen se systémem samotným, ale i s kvalitou sejmutého vzoru. Prvotnímu snímání vzoru pro uložení do databáze se proto věnuje maximální pozornost. Např. umaštěné nebo jinak zašpiněné prsty nejsou tím nejvhodnějším podkladem pro biometrický systém založený na snímání otisků prstů.
Ukaž třeba ucho!
Přesto se za podstatně spolehlivější označuje právě ten typ biometrických systémů, který je založen na měření fyziologických charakteristik (otisky prstů, duhovka, sítnice, tvar obličeje, ucha či ruky). Méně často se používá druhý typ systémů charakterizující chování (hlas, způsob chůze či psaní), protože může nastat množství okolností, které dokážou jinak stabilní charakteristický znak „pokřivit“ (zdravotní stav, úraz ruky či nohy apod.).
Zkoumá se však využití i dalších, někdy až překvapivých charakteristik chování, jako např. způsob kašle, chůze či psaní na klávesnici.
Stačí podat prst…
Otisky prstů se pro identifikaci zaměstnanců používají od poloviny osmdesátých let, v soudnictví pak již přes sto let. Nesnímá se do detailu každá čára, ale snímač se soustřeďuje na ukončení nebo dělení čar (tzv. minutia), kterých je zhruba 30 až 50 v každém otisku. Získané nejvýraznější charakteristiky pak počítač ukládá do své databáze, přičemž z uloženého profilu se v žádném případě nedá zpětně vytvořit celý otisk. Snímače otisků prstů jsou poměrně levné a dnes se zabudovávají i do mobilních telefonů či počítačů. S nástupem elektronických pasů a víz se již, například při cestě do USA, začínají otisky prstů pro ověřování totožnosti při překračování státních hranic používat. Setkáte se s nimi na letištích, ale i v bankomatech apod.
Pohled do očí řekne vše
Barevná duhovka lidského oka poskytuje unikátní informaci o každém jedinci. Obsahuje kolem 260 identifikačních znaků. Oko uživatele je při měření ve vzdálenosti až do 1 m od snímače a kvalitnímu snímání nevadí dokonce ani brýle. Systémy umožňují poměrně rychlé prohledávání databáze a jednoznačnou identifikaci uživatele. První snímače duhovky se objevily již na počátku osmdesátých let a dnes se používají pro identifikaci uživatelů pro fyzický vstup do bezpečnostních zón.
Dalším šikovným prostředkem k identifikaci člověka je jeho oční sítnice, protože uspořádání žilek v ní je u každého člověka zcela jedinečné. Snímače obrazu sítnice (většinou infračerveným paprskem, který osvítí síť žilek) jsou velmi přesné a poskytují tak velmi spolehlivou metodu identifikace. Pro některé uživatele však může být toto měření nepříjemné, protože oko (bez brýlí) se musí přiblížit těsně ke snímači.
Nesmí vás bolet zuby
Po systémech ověřujících otisky prstů se nejčastěji používá porovnávání znaků založené na charakteristikách obličeje. Obraz obličeje se ale může časem měnit a porovnání s obrazem v databázi proto není tak jednoznačné. Stačí třeba, když vám oteče tvář při bolesti zubů. Snímače obličejových charakteristik se totiž zaměřují zejména na oblasti kolem očí, lícních kostí a úst, případně na tvar ucha.
Čtení z ruky
Geometrie rukou a prstů se u jednotlivců liší a ani s věkem se výrazně nemění. Měří se zejména údaje jako délka, šířka, tloušťka a povrch lidské ruky a prstů, případně rozprostření žil na zápěstí. Tyto systémy se používají hlavně pro fyzický přístup do chráněných prostor. Problémy ale vznikají při poranění ruky. Pro dokonalou identifikaci tedy není tento způsob vhodný, protože podobností v objemné databázi by se mohlo vyskytnout příliš mnoho.
Pozor na chrapot!
Dobrým vodítkem pro identifikaci každého jednotlivce je jeho hlas, u něhož se dají vysledovat a zaznamenat základní charakteristické znaky jako kmitočet, výška a tón. Ty se ovšem mnohdy mění se s věkem a také v důsledku nemoci či únavy.
„Až se tobě třásti bude ruka…“
Podpis byl odjakživa oblíbenou a nejčastěji používanou metodou ověřování totožnosti osob. Dnešní možnosti digitalizace umožňují nejen snímat samotný podpis, ale také způsob, kterým se daná osoba podepisuje, tj. například rychlost a tlak na podložku při podpisování. Problémem však jsou nepřesnosti vyvolané jiným způsobem podpisu při stresu, únavě či v jiném prostředí.
Jak obelstít snímač?
V současnosti vyvíjené systémy jsou velmi propracované, ale přesto je lze obelstít, především při vlastním měření (snímání) originální charakteristiky. U snímačů otisků prstů se například uskutečnily pokusy s „umělými“ prsty, které byly vytvořeny z otisku pomocí formy vyplněné želatinou. Umělé prsty pak dokázaly obelstít různé typy snímačů až z 80%! Přitom taková forma se dá „vyrobit“ i ze starého otisku zanechaného na snímači.
Snímač obličeje se zas dá obelstít například přehráním videa z laptopu před kamerou. Snímač duhovky oklame i fotografie s vysokým rozlišením. Společnosti vyrábějící komerční biometrické systémy ale o těchto fíglech vědí a přístroje stále zdokonalují.
Bude na každém rohu?
Jaké jsou vlastně obavy uživatelů? Především zdravotní. Mluví se o možnosti přenosu nákazy z takových snímačů, s nimiž lidé přicházejí do přímého fyzického kontaktu, o kvalitě snímačů oka… Čím méně rušivé bude používání biometrického systému, tím bude přijatelnější pro širokou skupinu uživatelů.
Mezi nejperspektivnější oblasti, kde se biometrika bude stále více a častěji využívat, patří bankovnictví, zdravotnictví (identifikace pacientů), cestování (cestovní doklady) a nejnověji mobilní telefony a laptopy. Finanční instituce mohou biometrické systémy využívat samostatně nebo v kombinaci s dalšími typy, jako jsou hesla nebo všem dobře známá PIN. U bankomatů je možno využívat snímače duhovky, u telebankingu lze využít rozpoznávání hlasu. Nejúčinnější je kombinace různých metod. Díky snížení ceny biometrických systémů si dnes tento způsob zabezpečení mohou dovolit i malé podniky.
Unie a identifikační znaky
Elektronické pasy v EU budou za pár let používat dvě biometrické charakteristiky: obraz obličeje (digitální fotografie) a otisk prstu. Pro ověření identity nebude potřeba centrální databáze, protože obě charakteristiky budou uloženy na čipu přímo v pasu.
Výhody a nevýhody biometriky
+ bezpečná, lze ji jen obtížně narušit krádeží nebo monitorováním
+ všudypřítomná, uživatel se nemusí bát ztráty karty nebo zapomenutí hesla či PIN
Nevýhody biometriky
– složitost a nákladnost (systém, databáze a jejich zabezpečení), snímaného údaje se porovnává s tisíci, ale třeba také milióny údajů v databázi; oproti tomu při autentizaci na základě hesla se porovnává jeden údaj s jedním údajem (zadané heslo s heslem příslušejícím uživatelskému jménu)
Trh s biometrickými systémy dosáhl v loňském roce 4,7 miliard dolarů, z toho 1,5 miliardy tvoří systémy ověřování na základě otisků prstů (nárůst z 200 miliónů v roce 2003).
