Teprve počátkem letošního roku dokázali zoologové odpovědět na otázku, proč jsou oči mořského mečouna (Xiphias gladius) teplejší, než zbytek jejich těla. Mečoun totiž dokáže teplotu očí zvláštním způsobem regulovat, což mu umožňuje lépe vidět kořist.
Při pronásledování kořisti se oční tyčinky adaptují na změny pohybu a světla a stínu až 10x rychleji pokud jsou zahřáté, než při chladných teplotách u hlubokomořských živočichů, pohybujících se kolem 3°C. S objevem přišel vědecký tým Kerstin Fritschesové z Queenslandské univerzity v australském Brisbane. Tato zvýšená rozlišovascí schopnost pomáhá mečounovi identifikovat kořist v inkoustově černých hlubinách oceánů.
Regulované topení
Vědci už dříve zaregistrovali skutečnost, že oči mečounů jsou teplejší, než tělo, ale neznali příčinu. Zjistili, že mečoun dokáže celý proces vědomě regulovat a selektivně zahřívat oči i mozek. Specificky adaptované vyhřívací orgány jsou umístěny vedle očí mečouna, velkých jako tenisové míčky. Tato výhřevná tělíska dokážou zvýšit teplotu okolní tkáně až o 15°C oproti teplotě okolní vody. Vytváření tepla však bere rybám množství cenné energie, protože v mokrém prostředí se teplo ztrácí až 3000x rychleji, než na vzduchu. Proto jsou orgány vytvářející teplo u ryb velmi vzácné a z celkem 25 000 druhů známých ryb se vyskytují pouze u 22, mezi nimi například u mečouna, marlína, tuňáka a některých druhů žraloků.
Teplo pouze zabliká
Zkoumat podrobně výhody ohřívání očí u mečounů bylo pro vědecký tým nesmírně obtížné, protože ryby žijí daleko v otevřených oceánech. Kerstin Fritschesová musela se svým týmem cestovat až do středu Pacifiku, asi 1000 kilometrů od Havajských ostrovů, aby se dostali do přirozeného prostředí mečounů a tuňáků.
U chycených ryb měřili speciálním přístrojem výkon sítnice při rychlých záblescích v závislosti na teplotě. Zjistili, že výkon sítnice mečouna rychle začal stoupat společně se zvyšující se teplotou, ale u tuňáka nebyl rozdíl tak patrný. „Je to princip podobný závěrce fotoaparátu. Ryby si prostě vyvinuly způsob, jak zachytit rychleji světlo. Rychlé pohyby vidíme na snímku jako rozmazané, ale mečoun si vytvoří jakousi rychlostní závěrku, která při ohřátí silně zaostří obraz. To mu umožňuje lovit i tak svižné mořské tvory, jakými jsou například chobotnice.“
Teorii podporuje i skutečnost, že mečouni žijí v mírných zeměpisných šířkách, ve kterých teploty mořské vody klesají s rostoucí hloubkou velmi rychle. „Oční teplé „radiátory“ jim umožňují potápět se při lovu do velkých a tmavých hlubin. To jim pomáhá rozšířit lovecký revír a dělá to z nich velmi úspěšné lovce,“ říká Kerstin Fritschesová.
Mečoun – bojovník s bodnou zbraní
Mečoun i marlín patří do čeledě mečounovitých (Xiphiidaae). Oba dosahují mohutného vzrůstu, marlín je ještě větší než mečoun a známe jej především z románu E. Hemingwaye Stařec a moře. Oba jsou velkými bojovníky a oblíbeni sportovními rybáři. Na rozdíl od ostatních mečounovitých používá mečoun obecný svůj ostrý meč jako zbraň, kterou omračuje a probodává svoji kořist. Svoji oběť pak mečem rozseká na kousky. Jeho bojovné sklony jej někdy donutí napadnout i rybářské čluny, a nezřídka se mu je podaří proděravět tak, že se potopí. Mečoun je neskutečně rychlým plavcem, na řebříčku nejrychlejších ryb zaujímá hned druhé místo po plachetníkovi atlantském (110 km/hod), dokáže při lovu vyvinout rychlost až 100km/hod.
