Mohou být ryby, nebo ptáci inteligentní? Dokáží zvířata vědomě používat nástroje? Mají některé vlastnosti, které jsou známé jen u lidí? To jsou některé z otázek, které trápí odborníky i laiky. Díky moderním technologiím věda stále více dochází k reálným poznatkům, že naši zvířecí přátelé v sobě skrývají dosud netušené schopnosti.
Čas od času se setkáváme se zprávami o neobyčejně inteligentních psech, kteří rozumí každému slovu, obdobně chytrých kočkách, papoušcích, kteří nejen opakují, ale sami si vymýšlejí slova, počítajících a mluvících koních, opicích s lidskými vlastnostmi, či o jiných neobvyklých projevech zvířecí inteligence. Většinou však jde jen o zbožná přání chovatelů, aby jim jejich miláček porozuměl. Ve světě zvířat je však řada případů, které byly vědecky přísně prozkoumány a závěry zní často mnohem zázračněji.
Ryby nejsou hloupé
Díky novému výzkumu britských vědců z univerzit v Leedsu, Edinburghu a St. Andrewsu, musí dnes odborníci úplně změnit své názory na psychologické a duševní schopnosti ryb a na jejich celkovou inteligenci. Vědci totiž došli po dlouhodobém výzkumu k názoru, že ryby jsou společensky inteligentní tvorové, kteří si nezaslouží pověst nejhloupějších stvoření. Ryby se neřídí jen pouhými pudy, či instinkty. Jsou mazané, učenlivé a dokonce i kultivované. Ryby mají často svoji sociální strukturu, dokážou využívat manipulačních strategií, systému trestů i odměn, často spolupracují i při obraně před dravci, nebo při lovu potravy.
Nedávný výzkum prokázal, že ryby dokážou zcela bezpečně poznat své „kamarády“ z hejna, mají mezi sebou úzké sociální vazby a těsné vztahy. Při jednom z pokusů vybrali vědci z hejna dva jedince, které oddělené zařadili do jiných rybích hejn. Pokud pak odstranili překážku dělící obě hejna, aby bývalí kamarádi zamířili neomylně k sobě a dál se drželi vedle sebe jeden druhého jako klíště.
Výzkumníci rovněž s úžasem pozorovali, jak ryby používají nástroje, kladou pasti a společně staví velice komplikované hnízda. Ačkoliv to může připadat většině lidí, kteří posuzují inteligenci podle velikosti mozku, jakkoli neuvěřitelné, ryby i se svým minimozečkem se dají v některých schopnostech srovnat i s primáty. To vědci vysvětlují tím, že ryby, jako jedni z nejstarších živočichů na Zemi, měly mnohem více času vytvořit si adaptabilní systém myšlení, zafixovat si různé vzory chování a vyvinout celý komplex schopností, které i dnes dále rozvíjejí.
Sépie jdou na sex mazaně
Malí samci australských obřích sépií s oblibou předstírají, že jsou samičky, aby se mohli lépe dostat ke svým družkám a spářit se s nimi. Protože sépiích samiček je až čtyřikrát méně, než samců, mají drobnější a mladší samci malou šanci získat partnerku. Využívají tedy svých schopností měnit zabarvení těla a vezmou na sebe podobu strakatých samiček. Tak podvedou své větší soupeře a rychle využijí situace. Výzkumem se zabýval Roger Hanlon z Námořního centra v Massachusetts v USA. „Zjistili jsme že z 62 pokusů, kdy na sebe sameček vzal samičí mimikry, bylo 30 úspěšných. Pokud se pokoušeli k samičkám přiblížit ve své normální samičí podobě, mělo to katastrofální výsledek. Ve většině případů je větší samci odehnali. Z pěti samečků, kteří se pokusili v samičím kabátě spářit, byl jeden odmítnut, jeden byl odhalen, ale tři byli úspěšní,“ říká Hanlon.
V silně konkurenčním prostředí si můžou samičky sépií dovolit být vybíravé, odmítají až 70% pokusů o spáření. Velcí samci mezi sebou neustále bojují o možnost spáření a právě toho využívají malí mrštní mládenci, kteří na sebe vezmou podobu samičky, bleskurychle prokličkují mezi velkými samci, zaslepenými bojem a touhou po sexu a šup, využijí situace a strategicky se spáří se samičkou.
Sépie –chytré a rychlé potvůrky
Sépie patří mezi hlavonožce (Cephalopoda), nejrychlejší a také nejinteligentnější druhy ze všech bezobratlých živočichů. Jejich velikost se pohybuje od 7 centimetrů až po obrovské 20 ti metrové krakatice. Sépie mají uvnitř těla plochou skořápku, známou jako sépiová kost. Mají krátké a široké tělo, osm krátkých ramen a dvě mnohem delší. Ta mohou bleskurychle vymrštit a uchopit s nimi kořist. Většina sépií dokáže měnit podle nálady barvy své kůže, pozná se tak u nich jak bojovná, útočná nálada, sexuální vzrušení, či strach. Sépie mají velký mozek a oči, pohybují se pomocí tryskového pohonu, vystřikováním proudu vody ze žaberní dutiny.
Gorily truchlí pro své mrtvé jako lidé
Když zemřela v Brookfieldské zoo v USA třicetiletá gorilí samice, sledovali odborníci jak ostatní gorily truchlí pro nejvlivnější samici jejich sociální rodiny. „Bylo to neuvěřitelné. Samci i samice se seřadili do špalíru a jeden po druhém pak přistupovali k tělu,“ vypráví Melinda Pruettová, správce zoo. Nejprve se k tělu přiblížila mladá 9letá gorilí samička, dcera zemřelé samice, kterou následovala nejstarší 43letá matka rodu. Začaly mrtvou hladit po hlavě a pak ji přikryly dlaněmi čelo a ulehly každá z jedné strany těla. Jedna po druhé pak přicházely k tělu další gorily, jakoby vzdávaly mrtvé čest. Rituál byl vždy stejný, každá obešla jednou těla, přičemž bylo vidět rozčilení a velmi razantní větření nozdrami. Jako poslední jí přinesl devítiletý syn Koola ukázat novorozenou samičku a podržel ji před nevidoucíma očima mrtvé. Jediný, kdo se držel stranou, byl mužský vůdce rodiny, samec Ramar. Když si potom přihlížející odborníci pustili kazetu, na které byl zachycen pohřební rituál z jiné zoo ve městě Columbus, padli málem do mdlob. Celý rituál byl navlas stejný, jako u nich. Stejné pořadí přistupujících k mrtvému tělu, stejné pohyby zvířat…
Žraloci reagují na magnetické pole
O tom, že zvířata mají smysly o kterých toho dosud moc nevíme, není pochyb. Jejich citlivost na nejrůznější podněty, které my, jako „páni tvorstva“ vůbec nevnímáme, je stále předmětem výzkumu. Jeden z nejnovějších provedli vědci z Havajské univerzity se žraloky.
Předmětem výzkumu byla citlivost žraloků na uměle vyvolané změny magnetického pole. Výsledky jejich práce byly publikovány ve věstníku Britské královské společnosti a překvapily celou řadu odborníků. Experimentu ze zúčastnilo sedm žraloků, šest běžných písečných a jeden kladivoun. Pokus probíhal v průběhu šesti týdnů a během této doby se ukázalo, že žraloci byli schopni odhalit místa s potravou za pomoci magnetického pole a to dokonce i tehdy, kdy jim nakonec bylo jídlo odepřeno. Jakmile se zapnulo uměle vytvořené magnetické pole, žraloci přestali křižovat svou umělou nádrž a vzrušeně se zaměřili přímo na cíl v očekávání nadcházejícího krmení. Pokud bylo magnetické pole vypnuto, žraloci ztratili o cíl zájem a začali znovu křižovat svůj bazén. Celý experiment měl potvrdit teorii, že žraloci vědomě dokážou používat magnetického pole Země k orientaci při dlouhých plavbách. Bylo totiž zjištěno, že dokážou plout stovky a stovky kilometrů naprosto rovně, jakoby je vedla magnetická střelka. Havajští vědci mají nyní v rukou důkaz, podporující tuto teorii.
Žraloci – živé zkameněliny
Žraloci patří bezesporu k nejstarším obyvatelům světových moří a oceánů, ve kterých se proháněli už před mnoha miliony let. Patří k největším predátorům. Žraloci jsou paryby a na rozdíl od ryb nemají plynový měchýř, ale ke změnám polohy při klesání či stoupání jim pomáhají velká, olejovitým tukem naplněná játra, kterými regulují vznášivost. Mláďata žraloků se rodí už plně vyvinutá i s ostrými zuby a jsou připravena okamžitě lovit potravu. Populace žraloků v oceánech neustále klesá, jsou masově vybíjeni jak ze sportu, tak pro maso, v asijské kuchyni jsou nesmírně ceněny například jejich ploutve. Odhaduje se, že ročně je uloveno na 100 milionů žraloků. Největším představitelem tohoto druhu je žralo obrovský, který se však živí jen planktonem, který získává filtrací přes žábry. Líně se pohybuje s otevřenou tlamou ve vodě a nechává protékat proudy vody s výživnými drobnými živočichy tlamou. Dosahuje až délky 18 metrů a je vůbec největší parybou. S celou řadou žraloků, nevyjímaje ani zabijáckého žraloka bílého, se můžeme setkat i v evropských vodách na slunném Jadranu. Osobní setkání člověka s tímto žralokem, je však v těchto končinách spíše velkou vzácností.
Chobotnice jsou pečlivé matky
Velká chobotnice, kterou chovali vědci z ASC (Alaska Sealife Centre) v zajetí a její druh, starý samec, byli umístěni do jedné nádrže a vědci doufali, že dojde k jejich spáření. Už následující měsíc se objevily v akváriu dlouhé provázky vajíček. Tisíce vajíček však zůstaly průzračně bílé, bez jakýchkoliv známek vývoje. Badatelé dospěli k názoru, že vejce jsou pravděpodobně sterilní a bude třeba je z nádrže odstranit, aby se nekazila voda. Začali tedy nádrž o 13 000 litrech vody vypouštět. Jaké bylo však jejich překvapení, když chobotnice, kterou pojmenovali Aurora, začala s ubývající vodou stěhovat vejce z horních vrstev nádrže, kde jim hrozilo vysušení dolů, kde bylo ještě dost vody. Vejce která nestačila přenést a ocitla se na suchu, zoufale ostřikovala mohutnými výstřiky vody, aby je udržela vlhká. Vědcům to nedalo a prohlédli některá vajíčka pod mikroskopem. S údivem zjistili, že jsou v nich dvě malé červené tečky, zárodky budoucích očí. Vejce byla živá. Chobotnice to nějak vycítila předem a proto bojovala o jejich záchranu. Protože v mořském akváriu byli i další živočichové, jako dravé hvězdice, či mořské okurky, chobotnice bránila své nevyvinuté potomstvo i před nimi. Pečlivě vajíčka ofukovala od nánosů písku a silnými výstřiky od nich oháněla hvězdice. „Uvědomili jsme si, jaké okamžiky zoufalství musela chobotnice pociťovat, když voda v nádrži začala klesat, což by znamenalo konec pro její vejce,“ říká správce akvária Richard Hocking. „Přemisťovala vejce přímo v horečném spěchu a přitom byly vidět její nervózní, zoufalé pohyby.“
Vědci potvrdili opičí dovednosti
Odborníci z britského Cambridge mají první konkrétní svědectví o schopnostech opic malp používat nástroje. Pomohl jim v tom výzkum v brazilském pralese, kde pozorovali opice používající téměř denně kameny pro získání potravy.
O tom, že některé druhy opic dokážou v zajetí používat nástroje, vědí odborníci už dlouho. Dosud se však předpokládalo, že to nějakým způsobem odkoukaly od lidí a nebyly vědecky doloženy případy použití nástrojů v divoké přírodě. Nyní mají vše zachyceno dokonce na videu a podrobují záběry analýze. Expedice zjistila, že použití nástrojů je u opic skutečně obvyklá, rutinní činnost.
Ke kopání v zemi používají různých prostředků, kamenů, či ostrých větví. S jejich pomocí pak dobývají semena, hlízy rostlin, dokážou se dostat do dutin stromů, které rozšíří pomocí nástrojů a překážkou pro ně není ani tvrdá skála, ve které dokážou vytvořit pomocí ostrých kamenných odštěpků trhliny a dostat se k potravě. Při práci používají opice obou rukou, v jedné drží nástroj, pracují s ním a druhou rukou odhrnují hlínu. Jeden z členů expedice, Antonio Moura říká: „Myslíme si, že tyto poznatky jsou nesmírně důležité pro pochopení role nástrojů v evolučním vývoji.“ Během dvouletého pozorování zjistili vědci i další zajímavou skutečnost. Intenzita ve využívání nástrojů se u opic zvyšuje spolu se ztíženými možnostmi získávání potravy. Za suchého období, kdy je země ztvrdlá a je nedostatek šťavnatých hlíz, byl použití nástrojů mnohem častější.
Používání nástrojů bylo již dříve pozorováno u velkých opic, jako jsou šimpanzi. Ti dokážou například otevírat tvrdé slupky ořechů za pomoci kamene, ale vypadá to, že jde spíše o nahodilé pohyby. Nedokážou totiž přesně zaměřit úder ve správném úhlu tak, aby se ořech rozlouskl. Dovednosti, které pozorovala expedice u relativně malé opice malpy, však vycházely z cíleného využívání nástrojů. Opice si přesně vybraly směr i místo jak je třeba vést úder, aby byl co nejefektivnější.
Malpa hnědá – chytrá jako opice
Rčení chytrý jako opice, nejspíše vzniklo při pozorování malých malp hnědých, které jsou považovány za nejchytřejší opice Jižní Ameriky. Přesto, že dorůstají v dospělosti pouze do velikosti 40 centimetrů, mají neobyčejné schopnosti využívat různých nástrojů, ale i svého dlouhého chápavého ocasu. V některých zoo, chovajících malpy, můžete na vlastní oči vidět tyto opičky, jak chytře využívají svých dovedností při získávání potravy. Jsou známy například případy, kdy si počínají jako lidští lovci. Rozházejí potravu po volném výběhu, aby na ní nalákaly volně poletující pávy a pak tyto nemotorné ptáky při jídle napadnou, zabijí a pochutnají si na čerstvém masíčku. I v přírodě byly zaznamenány jejich útoky, například na obojživelníky, pomocí kamenů. Malpy si vedle rostlinné stravy totiž rády přilepšují i masem. Malpě hnědé se také říká malpa rohatá, podle dvou srstnatých růžků nad ušima. Malpy žijí obvykle v osmi až čtrnáctihlavých tlupách a vyskytují se na většině území severní a střední části jihoamerického kontinentu.
Pravda o slepičím mozečku
Pokud se použije rčení o slepičím mozku, je to pro některé krkavcovité ptáky hlubokou urážkou. Jejich inteligence totiž dosahuje nevídaných parametrů. Potvrdily to výzkumy odborníků z britské univerzity v Cambridge. „Někteří zástupci krkavcovitých ptáků, jako vrány, krkavci, havran, či sojky, mají nejen výjimečnou inteligenci, ale soupeří i s mnohými primáty. V poměru k velikosti těla mají i velké mozky, přibližně jako šimpanz,“ říkají vědci Nathan Emery a Nicol Claytonová.
Například vrány žijící ve městech mají dokonale propracovaný systém, jak získat jádra z oblíbených ořechů. Hodí je na silnici pod kola projíždějících aut a potom na světelné křižovatce počkají disciplinovaně na zelenou, aby v klidu a bezpečně posbírali svoje pochoutky. Podle odborníků hrají velkou roli ve vývoji inteligence ptáků sociální vztahy ve skupině. Je to podobné jak u primátů, tak u ptáků, kteří se sdružují do velkých tlup, či hejn. Život ve skupině je značně komplikovaný a pokud chce jednotlivec uspět, musí mít určité přednosti. Původně si odborníci mysleli, že používání nástrojů ptáky, je více méně náhodné. Jejich studie v oblasti Nové Kaledonie však přinesly nové poznatky. Tamější vrány si například dokážou vyrobit ze dřeva háček, jímž vydlabávají z dutin stromů housenky a jiný hmyz. Stejně tak dokážou zobákem naostřit kousek dřeva, aby na něj mohly hmyz napichovat. Vrcholnou inteligenci projevily například v zajetí, kdy si dokázaly ohnout kousek drátu, aby s ním vytáhly potravu z láhve.
Důkazem vysoké inteligence, kdy se pták dokáže vcítit do chování jiného jedince svého druhu a dokonce předvídat jeho chování, je schopnost sojky pamatovat si určité události a plánovat. Tak například sojka, která už v minulosti někdy ukradla jiné sojce jídlo předvídá, že její kolegyně budou stejné zlodějky. Proto si při zahrabávání jídla všímá svého okolí a když zjistí, že ji některá z kolegyň pozoruje, vrátí se později potají na místo a jídlo přemístí jinam. Dokážou tedy posoudit záměry jiného jedince a předvídat jeho chování
Jak mravenci využívají geometrie?
Dalo by se říci, že měření úhlů a další geometrické výpočty, jsou výsadou člověka. Vědci ze Sheffieldské univerzity v USA se pustili do výzkumu, jenž měl zmapovat putování mravenců. Pod vedením Duncana Jacksona sledoval tým dokonalou pravidelnost ve značení cestiček u mravenců faraonů (Monomorium pharaonis). Mravenci cestují od středu své kolonie po celé řadě cestiček, různě se křížících a označených vždy vlastními feromony. Zatím vědci nevěděli, jak mravenci poznají, která ze spletitých cestiček je zavede k domovu. Vědci zjistili, že tito mravenci značkují cestičky vedoucí co nejkratší cestou k hnízdu zcela pravidelně v úhlu 50 – 60°. Pokud vracející se mravenec dorazí k rozcestí, vždy si vybere cestu, která je značena v tomto úhlu a ví, že půjde nejkratší cestou a navíc se nebude srážet s protijdoucími mravenci. Ti totiž takto značené cesty respektují. Jsou ovšem výjimky v podobě širokých mravenčích silnic, kde se pohybují tito tvorečkové v protisměru, ale i zde panují přísná pravidla provozu.
