Příchod informačních technologií podstatně proměňuje mnoho oblastí lidské činnosti, mimo jiné i architekturu. Počítače umožňují navrhovat budovy dosud nevídaných tvarů. Kromě toho tvůrci diskutují, jakým způsobem se bude v architektuře budoucnosti prolínat fyzický prostor s virtualitou.
Na začátku 21.století probíhá v architektuře revoluce. Stejně jako v mnoha jiných oborech lidské činnosti se podstatně mění zažité pohledy a názory, a to zejména díky nástupu nových technologií.
Počítač nemá zábrany
Se vstupem počítačů nastala v architektuře radikální změna. Vzniká zcela nový typ architektury, tzv. hybridní architektura, pro níž je typické stále častější prolínání fyzického pojetí s virtuálním (nazývaným „tekutou“ architekturou).
Skutečnost, že se při návrzích staveb používají počítače, lze na takových objektech vidět hned na první pohled. Soudobá architektura pracuje převážně s eukleidovskými formami – s pravými úhly, rovnými přímkami a geometrickými útvary, jako jsou koule či kvádr. Pokud však proces navrhování probíhá v digitálním prostředí, může si architekt dovolit daleko více. Může si pohrávat s různými roztodivnými útvary, objekty různě deformovat a přidávat nepravidelnosti. V porovnání s klasickými (analogickými) stavbami, využívajícími tradičních sloupů a podpěr, mnohdy vypadají jako objekty ze sci-fi filmů nebo jako díla opilého avantgardního sochaře. Moderní architekti se dokonce v mnohém přibližují biotechnologiím. V jejich projektech se povrch staveb dá často přirovnat ke kůži či k nepravidelné a mnohotvárné struktuře těla s různými skulinami a výdutěmi.
Nedá se přitom říci, že by tato hybridní architektura byla nějakým novým trendem v oblasti projektování staveb. Jde spíše o pokus podívat se na architekturu z jiného úhlu. Přitom je však třeba udržet se v předem daných mezích, z nichž asi nedůležitější je, že architektura slouží člověku a budovy musí respektovat krajinu a ekosystémem naší planety.
Hra s virtuální vodou
Pojďme se vydat na procházku futuristickými budovami, v nichž se míchá reálné prostředí s virtuálním. Ve filmu Matrix Reloaded jsou přestupy ze skutečnosti do simulovaného světa kyberprostoru signalizovány jakýmisi záchvěvy částic. Divák si tak může – poté, co je na to upozorněn – tyto přestupy mezi světy prožít. Pro takový zážitek však nemusíme chodit do kina. Stačí si zajít na uměle vytvořený ostrůvek Neetle Jans (jihozápadně od Rotterdamu, Nizozemí) a vstoupit do objektu, který projektovala firma NOX architektů Larse Spuybroecka, Maurice Nio a Kase Osssterhuisse. Záměrem tvůrců tohoto vodního pavilónu bylo pojmout celou stavbu jako připomínku vzácnosti vody na naší planetě. Ihned po vstupu zjistíme, že jsme se ocitli v prostředí, které interaktivně reaguje na návštěvníky tohoto vodního pavilónu, prostřednictvím celé řady senzorů, jež zajišťují reakce prostředí na pohyb. Byl zde vytvořen interaktivní systém, který zapojuje všechny smysly. Příchozí může házet „kameny“ do rybníků nebo skákat do virtuálních řek – hladina vody se začne okamžitě vlnit, pokud se jí návštěvník dotkne.
Tvar budovy vychází z plynulé deformace čtrnácti elips, které se klenou do délky více než 65 metrů (viz obr.) Uvnitř budovy nejsou žádné horizontální podlahy a žádné vnější spojení s horizontem. Firma NOX v tomto pavilonu veřejně předvedla možnosti, kterými již nyní disponuje počítači podporovaný design.
Dalším z několika projektů studia NOX je projekt budovy Soft office (Warwickshire, Velká Británie, 2002), v němž je opět využito neeukleidovských, „tekoucích“ tvarů. V objektu jsou propojeny interaktivní prostory pro děti s kancelářemi televizní produkční společnosti.
Navštivte nereálné muzeum!
Uvažuje se dokonce i o tom, že některé „stavby“ by vůbec neexistovaly v reálném prostoru, ale jejich domovem by byl pouze digitální svět. Příkladem takovéto existující-neexistující virtuální budovy může být projekt Guggenheimova virtuálního muzea. Za tímto náročným projektem, započatým v roce 1999, stojí Hani Rashid ze studia Asymptote. Aspirací je zde vytvořit první skutečně významnou virtuální budovu 21.století. Příchozí, který muzeum navštíví virtuálně přes internet, se bude moci „projít“ a zúčastnit se v reálném čase probíhajících přednášek, výstav, obchodů s uměleckými artefakty. Narozdíl od fyzicky existujících expozic může Guggenheimovo virtuální muzeum měnit svoji formu, aby se přizpůsobilo potřebám návštěvníků. Můžete si prohlížet jednotlivé chodby, galerie, pohybovat se kolem statických objektů, prohlížet si je ve značném rozlišení. Virtuální muzeum navíc poskytne ničím nerušené pozorování jednotlivých uměleckých děl.
Kyberprostor pro makléře
Guggenheimovo virtuální muzeum je projektem, který teprve bude realizován. Již dnes však můžeme najít stavby, v nichž se prolíná kyberprostor s realitou. Prostředí, v němž se přirozeným způsobem míchá informační pole a skutečnost, lze využít zejména tam, kde je potřeba velmi rychle manipulovat s velkými objemy dat, například na burze. Jedná se o známý a dnes již proslulý projekt Three Dimensional Trading Floor (3DTF) pro newyorskou burzu (viz. obr.) Realizovaný a zprovozněný projekt studia Asymptote Architecture umožňuje ve virtuálním prostředí modelově sledovat – ale navíc i kontrolovat, řídit – reálné procesy v reálném čase. K tomu slouží devět velkorozměrných plochých monitorů (tvoří zakřivenou modrou stěnu) s dalšími obrazovkami. Vedle doposud hlavního burzovního parketu se tak v místnosti otevřela „krajina“ dat, informací, přenos dat v jednom jediném bezešvém trojrozměrném prostoru. To vše virtuálně v reálném čase s neomezenými možnostmi pohybu a pozorování.
Nahradí nová architektura klasickou?
Pro tuto novou formu architektury jsou typické nelineární tvary s různými nerovnostmi, výčnělky či prohlubněmi. Kromě toho se zde podstatným způsobem nabourávají vžité představy o času a prostoru. Smazává se v ní tradiční boj mezi protiklady, mezi fyzickým světem a informačním polem kyberprostoru. Architekti se snaží projektovat budovy tak, aby byly energeticky soběstačné a více ladily s ekologií naší planety.
S tím souvisí otázka hledání nových materiálů, protože ty současné již svými vlastnostmi nevyhovují. Snahou projektantů je snížit hmotnost, zvýšit pevnost a statické nároky, proto se dnes více používají materiály uměle složené (kompozitní), jejichž vlastnosti se dají „namíchat“ podle potřeb konkrétních staveb.
Nabízí se také otázka: je toto skutečně budoucnost architektury? Nejedná se jen o pomíjivý módní směr, který na stavby pouze „navěšuje“ nejrůznější multimediální technické vymoženosti? Tento typ v budoucnu zřejmě nepřevládne, nikdy zcela nenahradí architekturu klasickou.
„Aktivní vnitřní povrch“ na kosmické stanici
V projektu Active Innerskin 1999byl vytvořen aktivní vnitřní povrch (stěny tvoří obrazovka ), který může být použit například v modulech vesmírné stanice jako pracovní či obytné prostředí. Kosmonauti například mohou vytvořit prostředí složené z rozličných obrazů, vyhovující jejich potřebám.
H2O Expo – splynutí těla, prostředí a technologie
Na ostrově Neetle Jans v Nizozemí vytvořilo studio NOX slitinu tvrdého a slabého, betonu a kovu, interaktivní spojení elektroniky a vody – kompletní splynutí těla, technologie a prostředí. Tvar budovy je tvořen plynulou deformací 14 elips, klenoucích se do délky 65 metrů. Bez vodorovných poschodí a bez vnějšího vztahu k horizontu uvnitř pavilónu se chůze podobá padání. Vnější deformace objektu se zrcadlí do vnitřního prostředí, které zaznamenává okolí pomocí sedmnácti senzorů, interaktivně reagující na návštěvníka.
