Pevniny, které nejsou

Ztracené ostrovy, zmizelé země Staré mapy jsou krásné. Zdobí je vyobrazení lodí nebo fantastických tvorů, obrysy kontinentů na nich mají daleko k dnešní dokonalosti a jejich moře překypují ostrovy. Mnohdy i těmi vymyšlenými.
Ztracené ostrovy, zmizelé země Staré mapy jsou krásné. Zdobí je vyobrazení lodí nebo fantastických tvorů, obrysy kontinentů na nich mají daleko k dnešní dokonalosti a jejich moře překypují ostrovy. Mnohdy i těmi vymyšlenými.

Tvorba map byla v historii ovlivňována především aktuálními představami o podstatě a tvářnosti světa, zároveň však byla limitována technickými možnostmi objevitelů a kartografů. Nebylo možné podívat se na tvář naší planety z vesmíru. Poznatky, zachycené na mapách, byly získávány odvážnými mořeplavci a cestovateli často za velmi složitých okolností a četných osobních obětí. Že při tom docházelo k omylům a zkreslením je nabíledni. Údaje objevitelů bývaly mnohdy nepřesné nebo neurčité, svou roli hrál i strach z neznáma nebo přebujelá fantazie. Tvůrci map neměli možnost získané informace ověřovat, často obkreslovali jeden od druhého a kde bylo informací málo, opět si pomohli fantazií. A tak jsou staré mapy plné neexistujících zemí a ostrovů.
Některé z nich měly jepičí život. Jiné se na mapách udržely stovky let a definitivně z nich byly vymazány třeba až ve 20. století – ani takových případů nebylo v historii kartografie málo. Mezi vybájenými zeměmi převažovaly ostrovy; našly byste však mezi nimi i gigantickou pevninu, která v časech své největší slávy zabírala na mapách značnou část jižní polokoule. Nejčastěji se jí říkalo Terra Australis.

Tajemná jižní pevnina

Nejstarší její podoba je zachycena na mapě světa, připisované řeckému astronomovi a geografu Ptolemaiovi. Originál této mapy se bohužel ztratil a k dispozici jsou jen její mnohem pozdější edice. Součástí každé pořádné mapy světa se Terra Australis (česky Jižní země) stala až počátkem 16. století, kdy se tvůrci map pomalu vyrovnávali s úžasným a nečekaným objevem celého nového kontinentu, Ameriky. Když se taková neznámá obrovská pevnina našla na západě, proč by se nemohla vyskytovat i na jihu? Povzbuzený geografický optimismus kartografů začal pracovat. Skoro každá země, objevená tou dobou v jižních mořích, se na jejich mapách stávala výběžkem velké jižní pevniny – Ohňová země na cípu Jižní Ameriky, Nová Guinea, Nový Zéland a zejména Austrálie. Objevy mořeplavců sice neustále odsouvaly břehy předpokládané Terry Australis směrem k jihu, otázku její existence či neexistence to však neřešilo. Až se do věci vložil jeden z nejslavnějších mořeplavců všech dob, kapitán James Cook. Pátráním po velkém jižním kontinentu jej pověřila britská admiralita, které neobyčejně záleželo na jeho případném objevení. V té době byl totiž na své cestě kolem světa Louis Antoine Bougainville, první francouzský mořeplavec, kterému se obeplutí Země skutečně podařilo – vrátil se roku 1769. Britové se obávali případných francouzských nároků na nově objevené země. Domnívali se, že pokud existuje nějaká Terra Australis, měla by na ní jako první zavlát britská vlajka.

Do vod zamořených ledem

James Cook pátral po jižní zemi skutečně systematicky. Na své první výpravě s lodí Endeavour, v letech 1768-1771, prokázal ostrovní charakter Nového Zélandu a zmapoval východní pobřeží Nového Holandska, jak se tehdy říkalo Austrálii. V Anglii pobyl po návratu sotva rok a už se znovu chystal na cestu. Tentokrát dostal dvě lodi – Resolution a Adventure. Jeho druhá plavba měla problém jižní země definitivně rozřešit. V lednu 1773 překročil Cook na jih od Afriky jižní polární kruh a mezi 60. a 70. rovnoběžkou směřoval na východ k Novému Zélandu, aniž přitom narazil na nějakou pevninu. Další plavbu do polárních oblastí podnikl v roce 1774 právě z Nového Zélandu. Doplul až za 71° jižní šířky, mezi kry a ledovce. Pak přeplul Pacifik po 55. rovnoběžce. Ani tam žádná pevnina nebyla. Přesto Cook do lodního deníku zapsal: „Jsem pevně přesvědčen, že poblíž pólu leží kus pevniny, kterážto je zdrojem většiny onoho ledu, který je roztroušen v nesmírném jižním oceánu.“ A o kousek dál: „Je pravda, že většina tohoto jižního kontinentu (za předpokladu, že nějaký je) musí ležet za polárním kruhem, kde je moře ledem tak zamořeno, že země je nepřístupná.“ Cook z této pevniny nespatřil ani kousek. Za skutečné objevitele posledního neznámého kontinentu se tradičně považují buď ruský mořeplavec Bellingshausen, objevitel Alexandrova ostrova nebo britský kapitán Bransfield a americký tuleňář Palmer, objevitelé Antarktického poloostrova. Ke všem těmto objevům došlo nezávisle na sobě roku 1820. Tajemná Terra Australis zmizela z map dávno předtím. Zbylo po ní bílé místo, které postupně obsadila Antarktida.
 
Zimou zakleté země

Nehostinný jižní oceán dlouho skrýval svá tajemství. Rozmary počasí, mráz, mlha, prudký vítr a také plovoucí ledovce znesnadňovaly plavbu průzkumným výpravám i lodím velrybářů, kteří záhy objevili zdejší přírodní bohatství. Četné výpravy do jižních moří obohatily mapy o množství nových ostrovů. Často se však stávalo, že poloha těchto ostrovů byla špatně určená, čímž docházelo k jejich několikanásobnému zakreslování. Někdy zase špatná viditelnost způsobila, že námořníci považovali za ostrov plovoucí ledovou horu. Nelze vyloučit ani vliv zjitřené fantazie nebo dokonce touhu zviditelnit své vlastní jméno. Ze všech objevených antarktických ostrovů byste jich na současných mapách nenašli hned patnáct.
Nejslavnějším z nich je patrně Doughertyho ostrov, který by měl ležet v nejjižnějším Tichém oceánu, asi 1500 kilometrů severně od ledového pobřeží Antarktidy, kde Amundsenovo moře omývá Getzův šelfový led. V roce 1841 ho objevil anglický velrybářský kapitán Dougherty. Ostrov měl být 5-6 mil dlouhý, zasněžený, s vysokým příkrým břehem, svažujícím se do vnitrozemí. V následujících letech potvrdila existenci ostrova celá řada mořeplavců. Kapitán Keates z bristolské lodi Louise ho roku 1860 popsal vskutku zevrubně. Doughertyho ostrov se proto objevil i na podrobných námořních mapách britské admirality. Ještě z roku 1886 pochází hlášení kapitána Williama Stannarda, který popisoval nejen ostrov, ale i vody kolem něj, bohaté na tuleně. Pak ostrov záhadně zmizel a nikdo ho už nespatřil.

Strašidelný ostrov

Od konce 19. století byl podniknuto mnoho marných pokusů o znovuobjevení Doughertyho ostrova. Roku 1904 pročesal celou oblast známý polárník Robert Scott; v poloze udávané Doughertym naměřil hloubku 4700 metrů. V roce 1909 ostrov marně hledal také Ernest Shackleton. Roku 1915 plula vyměřovací loď Carnegie pouhé tři míle od udávané polohy. Podmínky viditelnosti byly skvělé, ale ostrov nikde. A tak se po něm přestalo pátrat. Mezi lety 1841 až 1886 byl však viděn tolikrát, že tento fakt není možné smést jen tak ze stolu. Je ovšem také pravda, že na ostrově nikdo z kapitánů nepřistál. Mohlo jít o optický klam nebo snad o záměnu? Na stejné zeměpisné šířce, asi 20-30 délkových stupňů západněji, by se měl totiž nalézat další ostrov, objevený v roce 1800 kapitánem Swainem a skromně nazvaný Swainův ostrov. Má to však háček – ani Swainův ostrov není tam, kde by měl být. I na jeho místě se vlní nedozírná vodní hladina a moře je tu 4,5 kilometru hluboké. A tak zřejmě tato záhada zůstane navždy záhadou.
Strašidelný ostrov kapitána Doughertyho ještě dlouho zdobil mapy. Zřejmě naposledy se zjevuje roku 1952 ve Školním zeměpisném atlase, vydaném v Praze Státním nakladatelstvím učebnic, a také na mapě světa z produkce pražského Orbisu. Čeští kartografové si však v otázce tajemného ostrova zjevně nebyli jisti, a tak zakreslili v udané poloze pro jistotu ostrovy dva – jako Doughertyho (Keatesovy) ostrovy. Neexistuje však ani jeden z nich.

Podivné pevniny Nicola Zena

V dobách o něco vzdálenějších byl bájných ostrovů plný i Atlantský oceán. Jeden z největších, zvaný Frisland, se mezi lety 1558 – 1660 vyskytoval na každé mapě severního Atlantiku jako jižnější rovnoprávné dvojče Islandu. Jak se tam dostal?
Právě roku 1558 vyšel v Benátkách spisek, nazvaný Objevení ostrovů Frislanda, Eslanda, Engronelanda, Estotilanda a Icaria, učiněné dvěma bratry z rodiny Zenů, p. Nicolem, rytířem, a p. Antoniem. Autorem spisku byl Nicolò Zeno, prapravnuk zmíněného rytíře Nicola. Na základě starých poškozených rodinných dokumentů (poničil je prý sám, jako malé dítě) v něm popisuje dobrodružné cesty svého předka, které se měly odehrát někdy mezi lety 1392 – 1400. Vyprávění, doplněné mapou, překreslenou prý z dost zašlého originálu, bylo dlouho považováno za autentické. Kraje, které Zeno popisuje, se proto začaly objevovat i na dalších mapách. Vedle Frislandu a Engronelandu (Grónska) to byl zejména Estotiland, umisťovaný tradičně na atlantské pobřeží Severní Ameriky. Frisland byl však zdaleka nejoblíbenější.
V roce 1659 o něm dokonce podává podrobnou zprávu Peter Heylyn ve své Kosmografii. Popisuje podnebí a hospodářské poměry Frislandu, zmiňuje se o městech, obyvatelstvu a jeho kontaktech s Evropou. Protože však dobře víme, že žádný podobný velký ostrov v severním Atlantiku jižně od Islandu není a nikdy nebyl, musí to znamenat, že zde došlo k nějaké mýlce. Háček je právě ve fantastickém vyprávění Nicola Zena.

Island na druhou

Dnes už se zdá být jisté, že Benátčan Nicolò Zeno si v 16. století své vyprávění do puntíku vymyslel. Máme o tom řadu důkazů. V roce 1911 porovnal polárník Fridtjof Nansen Zenovu mapu Grónska s mapou dánského kartografa Claudia Clava z 20. let 15. století. Clavus v duchu tehdejších zvyklostí zaplnil grónské vnitrozemí neexistujícími řekami a smyšlenými místními jmény. Při jejich tvorbě si vypůjčil slova z lidové písně Král šumař v dialektu ostrova Fyn, kde se narodil. Řeky zase pojmenoval zkomolenými dánskými číslovkami. Všechny tyto Clavovy smyšlenky lze nalézt i na mapě Nicola Zena, která tak v žádném případě nemůže pocházet z konce 14. století, jak se snaží předstírat. Roku 1932 zase upozornil polární badatel Knud Rasmussen, že Zena zjevně inspirovala i mapa kartografa Olause Magnuse Carta Marina, vydaná roku 1539.
A jak to bylo s Frislandem? Názvy Frixlanda, Fislanda nebo Fixlanda se objevují na některých mapách už před Zenem, v první půli 16. století; označují však Island. Těžko říci, co vedlo roku 1558 Nicola Zena k jeho naklonování. Snad se tím snažil vyřešit matoucí problém jediného ostrova se dvěma různými názvy a není důležité, zda se tak dělo při rekonstrukci staré mapy nebo při tvorbě mapy nové. Na konci 17. století Frisland z mapy Atlantiku tak jako tak tiše zmizel. Bez lítosti a beze stop.

„Báječný ostrov“ Breasil

Není známo, že by se záhadný ostrov Frisland někdy někdo snažil objevit.
Ostrov, známý ze starých map jako Breasail, Brassil, Berzil, Brazil a nejčastěji Breasil, však hledalo hned několik výprav. Jeho název je zřejmě irského původu a znamená něco jako „velký a úžasný“, nebo chcete-li „báječný ostrov“. Poprvé ho na svou mapu zakreslil roku 1325 Angelino Dulcert. Jeho Insula montovis sive abresil se nachází v Atlantiku, na zeměpisné šířce jižního Irska. Počínaje Dulcertovou mapou se Breasil v nejrůznějších podobách stal zeměpisným inventářem Atlantiku. Objevoval se většinou v uvedené poloze, někteří kartografové však do svých map zakreslovali dokonce dva nebo tři Breasily naráz, na nejrůznější místa. Není divu, že mořeplavci začali „báječný ostrov“ hledat.
První výprava k Breasilu vyplula asi v roce 1452 pod vedením portugalského kapitána Diega de Teivy. Dotkla se Sargasového moře, objevila dva nejzápadnější Azorské ostrovy, ale Breasil ne. Na konci 15. století se podle dochovaných zpráv velmi usilovně pokoušeli o objevení Breasilu kupci z anglického Bristolu. Pochopitelně marně. Mezitím se v Irsku z Breasilu stala opravdová legenda.

Ztracené Království víl

Z keltské a irské mytologie je dobře známé vyprávění o mizejících ostrovech. Jsou prý vidět z pevniny, ale nedá se k nim doplout. Před každým, kdo se o to pokusí, se potopí do hlubin. Devět takových ostrovů se prý každých sedm let vynořuje poblíž pobřeží u Galway a jedním z nich by měl být i Breasil, kterému Irové začali říkat Hi-Brasil nebo O’Breasil. V Galway se vyprávělo o muži, kterému se podařilo na Hi-Brasilu přistát; pobyl tam prý nějakou dobu a vrátil se jako schopný lékař. Tento příběh vychází z osvědčeného schématu britské legendy o člověku, který žil v Království víl a vrátil se s léčivou mocí.
„Báječný ostrov“ Breasil zůstával na mapách velmi dlouho, postupně se však zmenšoval. Na mapě severního Atlantiku, kterou v roce 1825 nakreslil John Purdy, z něj zbylo jen nevelké skalisko, nazvané Brazil Rock. Nacházelo se v poměrně frekventovaných vodách a protože by případně mohlo ohrozit plavbu, udrželo se v povědomí kartografů i námořníků ještě celé další půlstoletí. Až v roce 1873 britská admiralita definitivně usoudila, že žádný takový objekt v moři neexistuje a dala ho z map odstranit. Breasil zůstal už jen legendou – ztraceným Královstvím víl.
Nebyl však jen Breasil. Jiný z legendárních ostrovů vydržel na mapách Atlantského oceánu dokonce až do začátku 20. století.

Vykousnutý koláč vprostřed Atlantiku

Poprvé se objevil roku 1367 na mapě bratří Piziganiů, naposledy v roce 1906 na mapě Randa McNallyho. Zpočátku měnil jména jako psanec na útěku. Nejprve to byl Brazir, pak Mam nebo Man, Bentusla či Asmaidas. Pokaždé ho však můžeme jednoduše identifikovat – podle jeho umístění a tvaru. Takřka všichni středověcí i novověcí kartografové umisťovali tento ostrov západně od jižní Bretaně, jihozápadně od Irska a na jih od Islandu. Pokaždé má tvar půlměsíce nebo kruhu s výrazným výřezem na severní straně. Roku 1553 najdete tento ostrov na mapách poprvé pod novým názvem Mayda, který mu zůstal až do hořkého konce. Pouze dva nejuznávanější kartografové 16. století, Mercator a Ortelius, Maydu na svých mapách přejmenovali. Velký ostrov tvaru půlměsíce se u nich neznámo proč jmenuje Vlaenderen, tedy Flandry (Vlámsko).
V místech, kde by se Mayda čistě teoreticky měla nebo mohla nacházet, se dnes rozprostírá pouze širá mořská hladina. Je to zvláštní. Víme už, že podobných neexistujících ostrovů se na mapách starých kartografů objevovaly desítky, žádný z nich však tak tvrdošíjně nelpěl na svém umístění a také tvaru jako právě Mayda. A tak není divu, že se našli lidé, kterým případ ostrova ve tvaru vykousnutého koláče pořádně vrtal hlavou.

Vlámský čepec

22. srpna 1948 plula západně od Bretaně a jižně od Grónska nákladní loď American Scientist. Jejího kapitána napadlo, že dá na onom místě změřit hloubku. Místo očekávaných 3500 sonar ukázal jen 36 metrů. Loď toto místo dvakrát obeplula a zjistila, že se tu nachází dosud neznámá vyvýšenina dna o poloměru asi 28 mil, s hloubkou mezi 26 a 63 metry. Měření zopakovala o dva dny později další nákladní loď, Southland, která navíc naměřila v severní části vyvýšeniny asi o sto metrů hlubší vyzubení. Zdá se tedy, že něco podobného Maydě skutečně existuje – ovšem pod vodou. Podíváte-li se na podrobnou mapu mořského dna, najdete na uvedeném místě, zhruba na úrovni města St. Johns na Newfoundlandu, vyvýšeninu, nazvanou Flemish Cap, Vlámský čepec. Je to potopený Mercatorův a Orteliův Vlaenderen? Leží 51 metrů pod hladinou.
Pokud to opravdu je potopená Mayda, jak vysvětlit, že se nachází o dost západněji, než se obvykle udávalo? Středověcí mořeplavci dokázali velmi dobře určit zeměpisnou šířku, ale s určením zeměpisné délky byli poněkud na štíru. Neměli přesné chronometry a vzdálenosti odhadovali více méně od oka. Dávní kartografové se zase pro změnu příliš netrápili s měřítkem. Mayda mohla být ve skutečnosti jen opuštěným skaliskem výrazného tvaru, plavebním nebezpečím hodným zaznamenání – a nic víc. Pokud by se opravdu potopila, nikdo by ji nepostrádal. Jenže – může se něco takového vůbec stát? Za jistých okolností ano.

Když se třese země

Nezbytným předpokladem náhlého zániku, případně i zrození ostrova je jeho poloha v seismicky aktivní oblasti; tedy na styku pohybujících se litosférických desek, na něž se rozpadá zemská kůra. O síle procesů, které někdy na oceánském dně probíhají, jsme se mohli přesvědčit koncem loňského roku při tragickém zemětřesení v jihovýchodní Asii. Nedlouho po něm oznámili kartografové, že vinou katastrofy bude třeba překreslit mapy. Nad hladinou se sice zřejmě neobjevil žádný nový ostrov a žádný také zcela nezmizel, zato se však pod náporem vln tsunami významně změnila linie pobřeží – zejména na Sumatře, která měla k epicentru nejblíže. Podle některých odborníků se navíc následkem zemětřesení hrot severozápadního pobřeží Sumatry odsunul o 36 metrů na jihozápad. Ostrov Siberut je o dva metry vyšší. Indířin mys na Nikobarských ostrovech, považovaný za nejjižnější výběžek Indie, se naopak propadl do moře.
Ke změnám na mapách dochází i po výbuších sopek, zejména těch ostrovních. V roce 1883 se po výbuchu potopil 822 metry vysoký vrchol Perbuatan na ostrůvku Krakatau, ležícím v Sundské úžině mezi Jávou a Sumatrou. Zároveň se z moře vynořily dva nové malé ostrůvky, ovšem jen dočasně. Vůbec k největší katastrofě tohoto typu došlo asi 1400 let před Kristem ve Středomoří; to když vybuchla sopka na dnes řeckém ostrově Théra v Krétském moři. I tento vulkán se přitom zčásti propadl pod mořskou hladinu.

Divoké moře severního Atlantiku

Seismicky aktivní je i Atlantik, jehož středem prochází Středoatlantský hřbet – místo, kde se dvě zemské desky oddalují a z hlubin neustále vytéká žhavé magma. Na severu na něj navazují Reykjaneský a Středooceánský hřbet, mezi kterými leží ostrov Island. Je to země sopek a častých otřesů, kde se může stát ledacos. Při katastrofálním zemětřesení, které postihlo Island v roce 1783, se v jeho blízkosti vynořil nevelký skalnatý ostrov, pojmenovaný Nyoe. Nad hladinou setrval jen pár let a zůstala po něm nebezpečná podmořská skaliska. V roce 1830 se zase u Islandu náhle potopil ostrůvek Geirfuglaskir, nepřístupné vulkanické skalisko, které sloužilo jako jedno z posledních útočišť nelétavým alkám velkým.
To, že moře nejen bere, ale občas i dává, se potvrdilo 15. listopadu 1963. V ten den se třiatřicet kilometrů na jih od Islandu po výbuchu podmořské sopky začal vynořovat nad hladinu Atlantiku ostrůvek Surtsey. Před erupcí byl vrchol vulkánu 130 metrů hluboko, čtyři a půl měsíce po ní čněl do výšky 173 metry nad mořem. K poslednímu výlevu lávy tu došlo v roce 1967; v současnosti měří Surtsey asi 2 x 1,5 kilometru a nejvyšší bod ostrova je 240 metrů nad hladinou. Geologové říkají, že časem opět zmizí v moři – velká část ostrova je totiž tvořena sypkým materiálem. Nepůjde prý ale o žádnou dramatickou událost. Vítr, déšť a vlnobití ostrov obrousí za několik tisíciletí. Je to dlouhá doba? Pro kartografa ano.

Cesta do vesmíru

Romantickou éru kartografie ukončil vstup člověka do vesmíru. Družicové mapování spojené s počítačovým zpracováním dat nedovolí žádnému ostrovu ani ostrůvku, aby se před námi skrýval. To se ovšem týká současných moří. Co se stalo s těmi zeměmi a ostrovy, které na mapách (a možná i v reálném světě) kdysi byly a dnes už nejsou, to nám družice neprozradí. Většina z nich patrně vůbec neexistovala. Tyto ostrovy se zrodily ve fantazii mořeplavců nebo tvůrců map; buď byly úplně vymyšlené nebo při jejich zrodu sehrály svou roli nějaké špatně pochopené informace. Mnohé ostrovy byly jen přeludy, spatřené v mlze a sněhové vánici, nebo produkty různých atmosférických jevů. Další vznikly omylem – vinou chybně změřených souřadnic, zdvojením jiné, dobře známé země nebo i jinak. Nemůžeme však vyloučit, že se některé z těchto ostrovů opravdu potopily, po zemětřesení či sopečné erupci. Leží na dně, pár desítek metrů pod hladinou a znovu čekají na své objevitele a kartografy. Ti dnes totiž mapují právě dna oceánů. Hlubiny i mělčiny moří jsou sice rámcovým způsobem probádané, podrobné mapování však teprve probíhá a může přinést ještě řadu překvapení.
Mnohým kartografům je však naše Země malá, a tak se vydávají do vesmíru. Mapují Měsíc, Mars, Venuši a Jupiterovy měsíce. I to je svým způsobem romantické. Cosi však těmto dobrodružným plavbám mimo naši planetu chybí.
Vlnící se moře a vítr v plachtách.

Některé další kartografické chiméry
(chiméra = mámivý přelud, přízrak, fantastický výmysl)

Antillia
Ostrov čtyřúhelníkového tvaru, zakreslovaný od 14. do počátku 16. století v západním Atlantiku. Toscanelli jej navrhoval Kolumbovi jako vhodnou zastávku pro doplnění zásob při jeho cestě na západ. Někteří historici ztotožňovali Antilii s Kubou; její jméno, které v latině znamená Protilehlý ostrov, přežívá dodnes v názvu ostrovní říše Antil.

Ostrovy Aurory
Tři skalnaté ostrovy na půl cesty mezi Falklandy a Jižní Georgií, objevené roku 1762 španělskou lodí Aurora a později ještě několikrát spatřené. V roce 1794 je prozkoumala korveta Atrevida a vzápětí se dostaly i do map. Od té doby je však nikdo důvěryhodný neviděl. Snad mohlo jít o záměnu s trojitými skalisky Shag. Ta jsou však daleko menší a navíc leží dobrých sto mil východněji.

Buss
Ostrov v severním Atlantiku u 57° severní šířky, objevený údajně roku 1578 jednou z lodí, patřících k výpravě anglického mořeplavce Martina Frobishera. V 17. století byl prý Buss spatřen třikrát. Roku 1671 jej podle vlastního tvrzení prozkoumal jistý Thomas Shepherd, který zhotovil i jeho podrobnou mapu. V polovině 18. století je ostrov Buss na mapách označován jako potopený.

Crockerova země
Roku 1906 spatřil polárník Robert E. Peary na 86° severní šířky vzdálené skalnaté vrcholky a pojmenoval je Crockerova země. Jeho objev se nakrátko dostal i na mapy. V roce 1914 hledala Crockerovu zemi expedice Donalda McMillana. I její členové spatřili skalnaté vrcholky; pokoušeli se k nim dojít, hory se však od nich stále vzdalovaly. Ukázalo se, že šlo o fatu morgánu, jev vzniklý zrcadlením v atmosféře – Pearyho i McMillana oklamala přírodní projekce nějakého vzdáleného originálu.

Davisova země
Pevnina v Pacifiku, spatřená roku 1687 asi na 20°27‘ jižní šířky námořníky z pirátské lodi Bachelor’s Delight pod velením jistého Edwarda Davise. V 18. století hledalo Davisovu zemi, považovanou za výběžek bájné Jižní země, několik výprav. Po roce 1771 byla z map vypuštěna; zřejmě šlo o špatně zaměřený Velikonoční ostrov.

Isla Grande
„Velmi velký a příjemný ostrov s dobrým přístavem na východní straně,“ kdesi v jižním Atlantiku, přesněji na 45° jižní šířky, objevil španělský kapitán Antonio de la Roche v roce 1675. Později po něm marně pátrala řada výprav, včetně lodí francouzského mořeplavce Lapérouse. Snad se de la Roche nechal oklamat několika výběžky na argentinském pobřeží a považoval je za ostrov.

Ostrov Sv. Matouše
Ostrov v Guinejském zálivu, objevený prý Portugalci roku 1516. Na mapách se udržel až do 19. století, přestože neexistuje. V Guinejském zálivu zato najdete ostrov Annobón. Leží na stejné zeměpisné šířce, ale na 5° východní délky, zatímco ostrov Sv. Matouše měl ležet na 5° délky západní. Patrně šlo o zdvojení Annobónu někým, kdo si spletl světové strany.

Quivira
Smyšlené bohaté království na západním pobřeží Severní Ameriky severně od mysu Mendocino, v dnešním Oregonu. Nejstarší zmínky o něm pocházejí od Portugalců, z poloviny 16. století. Jako první jej zřejmě na svou mapu zakreslil roku 1569 Mercator, naposledy se na mapě objevuje v roce 1752; to už však bylo království zredukováno do podoby pouhého města. Ani to však nikdy neexistovalo.

Saxemberg
Holandský kapitán Lindeman objevil tento ostrov roku 1670, údajně na 30°40‘ jižní šířky a 19°30‘ západní délky. Mělo jít o nízký ostrov s vysokým vrcholem uprostřed. V letech 1804 a 1816 byl prý spatřen dalšími dvěma výpravami, ovšem o dva zeměpisné stupně východněji. Nikdo jiný už tento ostrov v jižním Atlantiku neviděl.

Sedm měst
Když v 8. století Maurové dobyli Pyrenejský poloostrov, křesťané z něj prchali kam se dalo. Sedm portugalských biskupů prý našlo útočiště na ostrově kdesi v Atlantiku; založili tam sedm měst. Tato legenda se udržela po celý středověk – včetně víry, že lidé ze sedmi měst jednou přijdou a Maury vyženou. Od konce 14. století se města začala objevovat na mapách. Zpočátku jako opravdová města, zakreslená třeba na Breasilu nebo Antillii, v 2. polovině 15. století se poprvé zjevil samostatný ostrov Sedm měst (Sete Ciudades, Sept Cités) a setrval na mapách asi padesát let. V 16. století se tento mýtus prolnul s mýtem o sedmi bohatých městech v tajemné (a zcela vymyšlené) zemi Cibola severně od Mexika. I ona se objevila na mapách, ale jen velmi krátce.

Ostrov Sv. Brandana
Irský mnich a zakladatel několika klášterů sv. Brandan žil v 6. století. Při hledání odlehlých míst, vzdálených od lidí a bližších Bohu, se vydal i na moře. Podle latinského spisu z 11. století Navigatio St. Brandani se takto plavil hned dvakrát a objevil prý přitom četné bájné ostrovy. Spis se stal velmi populární a objevy sv. Brandana se za nějaký čas dostaly i na mapy; byly ztotožňovány s Madeirou nebo Azorskými ostrovy. Od poloviny 15. století se však vyskytuje na mapách už jen jeden osamělý ostrov sv. Brandana. Vydržel na nich dvě století, než došli tvůrci map k definitivnímu přesvědčení, že neexistuje.

Olaus Magnus a jeho tajemné spirály

V květnu 2004 se profesor Tom Rossby z univerzity v americkém státě Rhode Island zahloubal nad proslulou Cartou Marinou švédského kartografa Olause Magnuse z roku 1539 – první tištěnou mapou severských zemí. Nezajímala ho vyobrazení lodí a mořských příšer, ani vybájené ostrovy. Magnusova moře jsou plná zvláštních spirál a Toma Rossbyho zaujalo jejich rozvržení. Většina se jich na mapě nachází mezi Islandem a Faerskými ostrovy, kudy se teplý Golfský proud tlačí do chladné arktické oblasti. Vody jsou zde neklidné a plné vírů. Rossby proto dospěl při interpretaci spirál k jednoznačnému závěru: „Jde o nejstarší známý popis mocných vírů v oceánu, obrovských vodních útvarů o průměru 100 kilometrů. Pravděpodobně byly zakresleny vědomě, aby pomohly námořní navigaci.“ Totéž si o Cartě Marině myslí i rhodeislandští oceánografové a jejich kolegové z britského Plymouthu.  
Katolický kněz a pozdější biskup Olaus Magnus byl jako kartograf zjevně pečlivý a jistě věděl, jak nepřesné bývají mapy, vzniklé výhradně na základě zprostředkovaných zpráv. Proto v letech 1518-19 osobně procestoval alespoň některé z krajů severní Evropy, které chtěl zmapovat. Cestou také nejspíš sbíral různé informace, třeba od námořníků. Právě oni mu mohli vyprávět o mořských vírech v Atlantiku, které pak Olaus Magnus v podobě spirál zakreslil do své mapy. Protože žil od roku 1524 v italském exilu, kde také nakonec zemřel, byla jeho Carta Marina vytištěna v Benátkách. O tom, že Magnusovy spirály skutečně představují mořské víry nemáme žádný důkaz; je to však velmi pravděpodobné. Carta Marina je tak zářným příkladem toho, jak významným a na svou dobu přesným zdrojem užitečných informací mohly staré mapy být. Jistěže se mezi nimi vyskytovaly i různé fantastické kompilace, s časem jich však ubývalo. O to kurióznější je, že právě přesná a pečlivá Carta Marina se nejspíš stala jedním z hlavních inspiračních zdrojů pro Benátčana Nicola Zena, o jehož zmatené mapě píšeme na jiném místě.

Nejslavnější kartografové

Klaudios Ptolemaios (asi 100 – 178)
Alexandrijský vědec. Jeho dílo Geógrafiké hyfégésis (Zeměpisný úvod) o osmi knihách s udáním zeměpisných souřadnic osmi tisíc míst bylo základním dílem až do novověku. Zachovalo se spolu s 27 zeměpisnými mapami, kreslenými neznámo kdy Agathodaimonem z Alexandrie. Nejstarší známý rukopis tohoto Ptolemaiova díla pochází z roku 1200, nejstarší tištěné vydání a zároveň první překlad do latiny je z roku 1475. Ptolemaiovy představy měly velký vliv na kartografii až do dob Mercatorových.

Gerhard Mercator (1512 – 1594)
Nizozemský kartograf. Autor proslulé námořní mapy. V letech 1578 a 1584 vydal dvě opravená vydání Ptolemaia s mapami rytými do mědi, která mu pomohla získat věhlas. Po zbytek života se věnoval práci na rozsáhlém souboru map, nazvaném vůbec poprvé Atlas, který vyšel až v roce 1595, několik měsíců po jeho smrti. Později se měděné matrice Mercatorových map staly vlastnictvím Jodoca Hondia z Amsterodamu, který v roce 1606 připravil druhé vydání Atlasu, doplněné 50 novými mapami. V následujících 75 letech vyšel Mercator-Hondiův Atlas novus přibližně v padesáti vydáních, i nadále doplňovaných a rozšiřovaných.

Abraham Ortelius (1527 – 1598)
Nizozemský kartograf a sběratel map; Mercatorův přítel a zároveň konkurent. Jeho Theatrum Orbis Terrarum z roku 1570 je prvním atlasem v pravém slova smyslu. Mapy, které do něj Ortelius zahrnul, jsou dílem různých geografů. Theatrum Orbis Terrarum vyšlo v mnoha vydáních a spolu s Mercatorovým Atlasem stojí u počátků moderní kartografie.

Významné mapové archivy a sbírky v České republice

Moravský zemský archiv v Brně
Mapová sbírka katedry geografie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně
Státní oblastní archiv v Litoměřicích
Sbírka map a plánů Zemského archivu v Opavě
Archiv Pražského hradu
Mapová sbírka Historického ústavu Akademie věd České republiky v Praze
Národní knihovna České republiky v Praze
Knihovna Národního muzea v Praze
Mapová a geodetická sbírka Národního technického muzea v Praze
Státní ústřední archiv v Praze
Mapová sbírka Královské kanonie premonstrátů v Praze na Strahově
Mapová sbírka Univerzity Karlovy v Praze
Vojenský ústřední archiv v Praze
Zeměměřický ústav Praha

(podle Lexikonu mapových archivů a sbírek České republiky Evy Semotanové a Roberta Šimůnka, Praha 2000)

Přečtěte si
James Cook: Cesta kolem světa. Praha 1978.
Ivan Hrbek: ABC cestovatelů, mořeplavců, objevitelů. Praha 1979.
A.L. Humphreys: Staré mapy – Antique Maps and Charts. Praha 1992.
R.H. Ramsay: K vybájeným pevninám. Praha 1978.
Jaroslav Velinský: Případ Atlantis. Libouchec – Říčany u Prahy 2001.

Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Jak se pomáhalo a chránilo ve starověkém Řecku?

Jak se pomáhalo a chránilo ve...

Spolu s tím, jak se lidé ve starověku začali shlukovat do měst...
V Asii se objevili lidé již před 2,12 miliony lety

V Asii se objevili lidé již před...

Až do nedávna patřil k nejstarším nálezům objev lidských ostatků na...
Co skrývá záhadný sarkofág nalezený v Egyptě?

Co skrývá záhadný sarkofág...

V Egyptě probíhají výkopové práce prakticky každý den. A tak není překvapením,...
Jak vypadaly první krémy na opalování? Zapáchaly a byly velmi husté

Jak vypadaly první krémy na...

Sluneční paprsky jsou pro lidský organismus prospěšné, protože ho stimulují k...
Barvy hrály v životě Vikingů důležitou roli, zjistili vědci

Barvy hrály v životě Vikingů...

Vikingové  bývají na většině uměleckých děl vyobrazováni v nahnědlé zbroji...
V císařské hrobce byl nalezen dosud neznámý vyhynulý gibon

V císařské hrobce byl nalezen dosud...

Archeologové v Číně při výzkumu jedné z císařských hrobek narazili na nečekaný...
Závod o póly

Závod o póly

Dnes si připomínáme 90. výročí umrtí norského polárníka a badatele Roalda...
Čeští archeologové přepsali hranice pradávné Baktrie

Čeští archeologové přepsali...

Česko-uzbecká archeologická expedice v těchto dnech přepsala dějiny pomezních...
Ján Jesenský a první pitva v českých zemích

Ján Jesenský a první pitva v...

Právě 8. června roku 1600 navštívil lékař, politik a filozof Ján...
Den, kdy došlo k vylodění v Normandii

Den, kdy došlo k vylodění v...

6. června 1944 došlo k nejrozsáhlejší akci v dějinách vojenství, když se...

Nenechte si ujít další zajímavé články

VIDEO: Jak by to vypadalo, kdyby byla Evropská unie jen jeden stát?

VIDEO: Jak by to vypadalo, kdyby...

Jak by to vypadalo, kdyby se Evropská unie přeměnila na...
Muzeum genocidy Tuol Sleng: Tam, kde je smrt doma!

Muzeum genocidy Tuol Sleng: Tam,...

Není to nic příjemného kráčet po jeho chodbách a objevovat místa spjatá s...
Příběh tajemného yettiho ve světle vědy

Příběh tajemného yettiho ve...

Je součástí mnoha legend mýtů a bájí. Svědectví o jeho existenci se s...
Postrach všech památek? Turista!

Postrach všech památek? Turista!

„Odneste si jen fotky, zanechte jen stopy,“ hlásá moderní turismus. Jenže pak je tu...
Fridrich II. lákal české emigranty do Slezska: Katolíci na ně pořádali hony!

Fridrich II. lákal české emigranty...

Podzimní večer roku 1731. K jedné z opočenských chalup se blíží postava. Nahlédne do okna,...
Damoklův meč horolezců: Otok mozku!

Damoklův meč horolezců: Otok mozku!

Že horolezectví je jeden z nejnebezpečnějších sportů asi těžko někoho...
VIDEO: 5 šílených jmen, které chtěli dát rodiče svým dětem

VIDEO: 5 šílených jmen, které chtěli...

Představte si, že jdete objednat dort pro narozeninovou oslavu...
Přehledně: Z dějin zubařského řemesla!

Přehledně: Z dějin zubařského...

Návštěva zubaře rozhodně nepatří k příjemným zážitkům. Leč,...
Pás cudnosti pro pavouky existuje!

Pás cudnosti pro pavouky existuje!

Pás cudnosti je v obecném vědomí spojen se žárlivým šlechticem, který své drahé...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.