Ještě před 18 tisíci lety žil na indonéském ostrově Flores trpasličí lidský druh, nejmenší ze všech hominidů, zcela odlišný od druhu Homo sapiens.
Oba tyto druhy zde žily po určitou dobu vedle sebe. Tento objev, zveřejněný v časopise Nature v říjnu 2004, rozšiřuje nejen nečekaným způsobem naše znalosti o košatosti vývoje různých druhů člověka a je dalším zpochybněním teorie o výlučném původu člověka z Afriky, ale staví též do úplně jiného světla neustále se opakující zprávy o současném výskytu tajemných trpasličích forem lidí na jiných indonéských ostrovech či na jihovýchodě asijské pevniny.
Objev, který všem vyrazil dech
Zprvu tomu vědci odmítali uvěřit. Pak považovali nalezenou lebku a s ní související téměř kompletní kostru za pozůstatek dítěte. Když se však prokázalo, že jde o dospělého, asi 30 let starého jedince, pravděpodobně ženu, vyrazilo jim to dech. Následný nález kosterních pozůstatků dalších nejméně sedmi stejně utvářených tvorů navíc prokázal, že v prvním případě nešlo o zrůdnou monstrositu, ale o typického jedince. Měli před sebou naprosto nečekaný trpasličí lidský druh, žijící v době, kdy byla oblast indonéských ostrovů již osídlena dnešním člověkem. Podle místa jeho výskytu dali objevitelé novému druhu jméno Homo floresiensis.
Co se vlastně našlo?
Neobyčejný nález byl učiněn v září 2003 ve vápencové jeskyni Liang Bua, ležící asi 14 km severně od města Ruteng, hlavního města provincie Manggarai. Sedmičlenný australsko-indonéský vědecký tým za pomoci pětatřiceti místních dělníků tu pátral po zbytcích původního osídlení moderním člověkem. Místo toho však vědci našli osm koster trpaslíků vysokých asi jeden metr, o hmotnosti přibližně 16 kg, s lebkou o velikosti většího pomeranče a s objemem mozku 380 ccm, což se rovná velikosti mozku šimpanze nebo nejmenšího z australopitéků. Analýza kosterních pozůstatků vykázala směs bazálních (primitivních) i derivovaných (vývojově pokročilejších) znaků. Trpaslík měl relativně velmi dlouhé paže a pravděpodobně značně vystouplé břicho. Stavba nohy však nade vší pochybnost svědčí o tom, že se pohyboval vzpřímeně po dvou. Spolu s pozůstatky Homo floresiensis byly v jeskyni nalezeny i kamenné nástroje a kosterní zbytky nejméně 26 exemplářů zakrslé endemické formy primitivních slonů rodu Stegodon, který byl na jihoasijských ostrovech zastoupen několika trpasličími druhy. V převážné většině to byla mláďata, v pěti případech se dokonce jednalo o novorozence. Šlo zřejmě o kořist lidských trpaslíků, neboť mnoho těchto kostí bylo zuhelnatělých, což současně dokazuje, že trpaslíci znali oheň. Spolu se zbytky stegodonů byly v jeskyni nalezeny i krysy velikosti kočky a obří želvy. Také se tu našly kosterní pozůstatky gigantických varanů komodských, kteří žijí na ostrově Flores dodnes, a dalšího, ještě většího, již vymřelého druhu varana. Oba druhy varanů však zřejmě používaly jeskyni jako úkryt v mezidobí, kdy nebyla osídlena člověkem. Byli to právě metroví trpaslíci, kteří se museli mít před obrovitými dravými ještěry na pozoru a kteří zřejmě často končili svůj život v jejich žaludcích.
Malý trpaslík a velké problémy
Nálezy ve starších vrstvách jeskyně potvrdily, že Homo floresiensis obýval tuto jeskyni ve velmi dlouhém časovém úseku nejméně dvaceti tisíc let, tj. od doby před 38 tisíci do doby před 18 tisíci lety. Je ale jisté, že tyto časové údaje nejsou hranicemi jeho existence na ostrově Flores. Vědci předpokládají, že tu mohl žít přinejmenším do doby před 12 tisíci lety, kdy byl ostrov postižen obrovskou sopečnou erupcí. Jednoduché kamenné nástroje, podobné těm z jeskyně Liang Bua, byly nalezeny před šesti lety na ostrově Flores i ve vrstvě staré 800 tisíc let a byly dříve přisuzovány druhu Homo erectus, ačkoliv zde jeho kosterní pozůstatky nebyly nikdy nalezeny. Je pravděpodobné, že i ony byly zhotoveny předky nově objevených trpaslíků.
Další záhadou je, jak se Homo floresiensis vůbec na ostrov Flores dostal. Musel sem připlout na voru, neboť Flores byl od západněji ležících indonéských ostrovů vždy oddělen mořem. Schopnost postavit si vor k plavbě přes moře však vědci dlouho odmítali přiznat i druhům ze skupiny Homo erectus s objemem mozkovny 700 – 1250 ccm. Teď ji budou muset chtě nechtě přiznat i tvoru s mozkem 380 ccm! Je to další důkaz toho, že z velikost mozku nelze automaticky přímou úměrou vypočítat stupeň inteligence.
Na ostrovech je všechno jinak
Objevitelé publikovali názor, že by Homo floresiensis mohl být trpasličí ostrovní formou druhu Homo erectus, který se na Flores kdysi dostal a zde zakrněl, podobně jako např. spolu s ním žijící trpasličí stegodoni. Ne všichni s tím však souhlasí. Je pravda, že na ostrovech vznikají často jak trpasličí, tak i gigantické endemické formy mnoha živočichů. Je však pravděpodobné, že by tak výrazná redukce postihla ve větší míře mozek než zbytek těla, jak by to muselo být, kdyby byl Homo floresiensis zakrnělou formou Homo erectus. Byl by to vlastně vývoj zpětným směrem. U afrických pygmejů, dosahujících výšky 1,4 – 1,5 m, je mozek ve srovnání s plně vzrostlými lidmi redukován jen minimálně. A další argument: Zatím co stegodoni vytvářeli trpasličí formy na různých jihoasijských ostrovech a na žádném z nich nebyla nalezena základní velká forma pevninská, je Homo erectus ve všech ostrovních nálezech z této oblasti zastoupen plně vzrostlými jedinci. A na ostrově Flores nebyly pozůstatky Homo erectus dosud nalezeny. Zdá se, že se sem Homo floresiensis dostal již ve své trpasličí podobě. Není spíš blíže pravdě, jak to předpokládá profesor Colin Groves z Australské národní univerzity (spolu s českým zoologem Dr. Vratislavem Mazákem popsali v roce 1975 africký druh Homo ergaster), že kořeny Homo floresiensis mohou jít i mnohem hlouběji?
Bohatě rozvětvený keř, nikoli přímka
Senzační nález trpaslíka z ostrova Flores je ještě příliš čerstvým na to, aby bylo možno s konečnou platností rozhodnout, oč se vlastně jedná. Je stále předmětem usilovného studia a jako v mnoha předchozích případech se pravděpodobně setkáme s několika odlišnými interpretacemi. Jedno je však jisté, znovu se potvrzuje skutečnost, že vývoj člověka neprobíhal lineárním způsobem od méně vyspělých forem k pokročilejším, jak se to mnozí z nás ještě učili ve škole, ale že různorodost vedle sebe žijících druhů byla vždy značná. Vždyť ještě nejméně před 20 tisíci lety, a možná ještě i mnohem později, žily na naší planetě kromě současného člověka minimálně další tři lidské druhy. Byl to neandrtálec (Homo neaderthalensis), jehož nejmladší pozůstatky, nalezené v Pyrenejích, pocházejí z doby před 20 a možná ještě před 11 tisíci lety, Homo soloensis (20 tisíc let) a Homo floresiensis (18 tisíc let). A chceme-li si graficky znázornit proces tohoto vývoje od samého počátku, rozhodně to nebude žebřík, jak to bylo až donedávna interpretováno, ale široce rozkošatělá koruna stromu.
Senzační nález trpaslíka z ostrova Flores vyvolal vlnu mimořádného zájmu o další průzkum celé oblasti jihovýchodní Asie, dosud v tomto směru ve srovnání s Afrikou dosti zanedbávanou. Lze téměř s jistotou říci, že nás odtud v blízké budoucnosti čekají nové převratné objevy.
Krátký muž orang pendek
Podle hlášení stovek očitých svědků žije v pralese ostrova Sumatra trpasličí člověk, jemuž místní obyvatelé říkají krátký muž, orang pendek. Někde ho nazývají jménem sedapa. Má mít podsaditou postavu, vystouplé břicho a dlouhé velmi tmavé vlasy. Chodí pouze po zadních a v tlupě se dorozumívá jakousi zvláštní řečí. Dosahuje prý výšky jen asi 1 – 1,2 metru a má velkou sílu. První zpráva o tomto tajemném tvoru pochází již z roku 1818. Před druhou světovou válkou o něm podali nezávisle na sobě zprávu dva Holanďané, kteří ho několikrát delší dobu pozorovali. Oblast, kde se údajně vyskytuje, je rozsáhlý, civilizací dosud nenarušený kraj porostlý hustým pralesem kolem 3800 metrů vysoké sopky Mt. Kerinci v pohoří Barisan na jihu Sumatry. Žijí tu i velcí savci včetně tygra sumatránského, nosorožce sumatránského, tapíra čabrakového a medvěda malajského. Navíc se tu vyskytuje i osm druhů primátů, jedna z největších lokálních koncentrací na světě. Anglická zooložka Deborah Martyrová věnovala pátrání po krátkém muži mnoho let. V roce 1995 dosáhla zatím svého největšího úspěchu, když se jí během půl roku podařilo identifikovat podle stop čtyři jedince, které dokázala od sebe velmi spolehlivě rozlišit. Stopy byly velmi podobné lidským, ale širší, asi 15 cm dlouhé a 10 cm široké. Martyrové se dokonce podařilo orang pendeka i několikrát zahlédnout, příležitost k fotografování však neměla. Jeho výšku odhadla na 1,2 m, měl hnědočernou srst, vlasy na hlavě výrazně delší. V roce 2001 přivezla expedice Adama Daviese do Evropy další odlitky stop a především vlasy. Výzkumy tohoto materiálu prováděné na Cambridgeské univerzitě a ve vědeckých ústavech v Austrálii potvrdily, že nepatří žádnému jinému dosud známému živočichu. Po orang pendekovi pátrala v nedávné době i oficiální indonéská vědecká expedice. Podařilo se získat jednu neprůkaznou fotografii od místního učitele a chomáč chlupů shodných s vlasy získanými Daviesem, u nichž se laboratorně potvrdilo, že rovněž neodpovídají srsti žádného ze známých primátů.
Záhadný batutut
Anglický zoolog Dr. John McKinnon, který v roce 1993 objevil ve vietnamské džungli do té doby mýtického sudokopytníka sao la, našel při studiu populace orangutanů v malajsijském státě Sabah na severu Bornea stopy záhadného, člověku podobného tvora, kterého domorodí Dusunové nazývají batutut. Napsal o tom: „Ty stopy byly velmi podobné lidským, ale přitom jasně lidské nebyly. Měly zhruba trojúhelníkový tvar o délce asi 15 cm a šířce 10 cm. Prsty vypadaly jako lidské, stejně tak jako dobře tvarované paty, ale chodidla byla příliš krátká a příliš široká na to, aby mohla patřit člověku.“ Domorodci sdělili McKinnonovi, že se batutut živí říčními plži a mlži, jejichž ulity rozbíjí kameny. McKinnon skutečně našel kolem řečiště hromádky kamenem rozbitých lastur. Dusunové považují batututa za nočního ducha. Dosahuje prý výšky 1,2 m, na hlavě má dlouhé černé vlasy, chodí vzpřímeně jako člověk a bojí se ohně.
Pes trpaslíků ujanů
David Labang, vědecký pracovník Správy národních parků v Sarawaku na Borneu a ředitel tamějšího zoologického oddělení, chytil při vědecké expedici do džungle malajsijského státu Pahang do jedné z pastí divokého psa. Zděšení domorodci kmene Jah-het, kteří mu dělali průvodce, prohlásili, že pes patří trpaslíkům ujanům. Žádali ho, aby psa pustil okamžitě na svobodu, jinak že se jim ujanové strašlivě pomstí. Poslechl je, ale příštího dne brzy ráno se vydal k řece Cimperoh, do míst, kde byli předtím trpaslíci údajně mnohokrát spatřeni. Pečlivě se tu ukryl a napjatě vyčkával. Po delší době zahlédl v hustém porostu sotva postřehnutelný pohyb.Zamířil tam triedr a spatřil drobného nahého muže, jehož výšku odhadl asi na devadesát centimetrů, s hustými krátkými kudrnatými vlasy. Měl velmi tenké končetiny, hnědavou kůži a byl po celém těle dost chlupatý. Až na svou nepatrnou velikost vypadal úplně jako člověk. Scházel dolů po svahu směrem k vyvrácenému kmeni ležícímu přes řeku a pohyboval se sebevědomě a klidně. V ruce nenesl nic, ani zbraň, ani nádobu. Labang ho chvíli pozoroval a pak se pokusil o jeho polapení. Zhruba po sto metrech pronásledování mu však tajemný trpaslík zmizel v hustém porostu.
Stopy tvora nguoi runga
V roce 1982 nalezl profesor Pedagogické univerzity v Hanoji Tran Hong Viet ve vietnamské džungli v místě, kde se stýkají hranice Vietnamu, Kambodži a Laosu, řadu stop podobných lidským, ale mnohem širších. Pořídil jejich odlitky a věnoval se jejich dalšímu studiu. Největší byla 28 cm dlouhá a 16 cm široká, byly však mezi nimi i mnohem menší, téměř poloviční, patřící rovněž dospělým jedincům. Podle domorodců pocházely od tvora, jehož nazývali nguoi rung. Jiné kmeny této oblasti mají pro něj odlišná jména. Zná prý oheň a živí se měkkýši, které loví z pralesních řek. Hovoří nesrozumitelnou řečí. Krom tohoto tvora žije prý v téže oblasti i další vědě neznámý primát, obrovitý khi trau (buvolí muž). Další expedice rozšířily sice okruh informací získaných od domorodců, záhadného tvora však nespatřily. Oblast údajného výskytu nguoi runga sousedí s oblastí, kde byly koncem 20. století objeveny nové druhy velkých zvířat, a to tajemného bovida, nazývaného domorodci saola, a jelenů muntžaka obrovského a muntžaka trpasličího.
