V současnosti si pod pojmem „počítač“ představujeme poněkud fádní šedivou škatuli. Podle mínění mnoha odborníků a počítačových vizionářů budou počítače vypadat za několik málo let podstatně jinak než dnes. Zřetelným trendem je „rozpuštění“ informačních technologií, jejich zneviditelnění a zároveň „zvšudypřítomnění“.
Již dnes lze odhadnout vizi budoucího vývoje informačních technologií (IT), která rýsuje v nepříliš vzdálené budoucnosti. V současnosti žijeme v době vlády klasického pohledu na osobní počítač – na stole trůní šedivá bedna, v domácnosti pak vedle sebe existuje spousta oddělených, nezávislých domácích spotřebičů, které spolu vůbec nekomunikují. V budoucnu bude lidem tato představa domácnosti připadat poněkud archaická a primitivní. Klasický náhled na počítač jako na cosi, co stojí na psacím stole a píše se do něj, padne. Takzvaný “počítač” bude zároveň všude a nikde. V podobě malých čipů se budou “počítače” nacházet ve všech možných zařízeních v domácnosti, v ledničkách, pračkách, ale třeba také ve dveřích či oknech. Všechny tyto miniaturní čipy budou napojené na všudypřítomnou síť, a budou spolu komunikovat.
Tato vize je pravděpodobná, protože člověk je líný tvor, který podnikne všechno možné pro to, aby si zpříjemnil život. Svoje úsilí tedy vlastně směřuje k tomu, aby si vytvořil jakéhosi umělého digitálního sluhu, který bude všudypřítomný a vždy připravený okamžitě splnit jakékoli přání.
Udělá všechno, co vám na očích vidí
Jaké jsou požadavky na takového kybernetického poskoka? Mimo jiné jde i o to, aby komunikace s ním byla příjemná a pohodlná, aby okamžitě udělal to, co vám na očích vidí. Není se co divit, že počítačové firmy investují miliony dolarů do vývoje nových inteligentních rozhraní, která by byla schopná se učit, a která rozpoznají kontext, v němž se uživatel nachází (tzv. context aware systémy).
“Uvedu třeba pár příkladů,” říká Jan Šedivý z IBM, “každý den ráno vstanu a jdu do koupelny. Kdyby byl třeba budík napojený na počítač, mohl by spustit topení, abych měl v koupelně teplou podlahu. Každý den ráno poslouchám zprávy, takže počítač by mohl uložit vysílání Českého rozhlasu ve formátu MP3, a pustit mi je nikoli v 7:00, kdy zprávy běží, ale třeba až v 7:15, kdy se vzbudím. Každý den v práci vjedu s autem do garáže, kde mi přestane hrát rádio, musím ho vypnout. Kdyby moje auto bylo napojené na nějaký systém, který by se každý ode mě každý den učil, co a jak vykonávám automaticky, mohl by rádio vypnout sám. Všechny tyhle věci jsou klidně realizovatelné už dnes pomocí současné technologie. Už dnes je možné udělat takové systémy, které by rozpoznávaly kontext (polohu uživatele, jeho náladu, gesta, mimiku), podle toho se učily a neustále se přizpůsobovaly.”
Perspektivní hlasová komunikace
Přál by si někdo, aby měl sluhu, kterého bude moci ovládat pouze klikáním myši a ťukáním do klávesnice? Zcela jistě ne, v budoucnu bude stále více na významu získávat přirozenější komunikace hlasová. Ve výzkumných laboratořích IT firem je rozpoznání hlasu již na poměrně slušné úrovni, a to i v češtině. Hlasový systém, napojený na navigační aplikaci, byl zaveden například do vozu Honda Acura RL, modelu pro rok 2005. Honda jako jeden z prvních výrobců aut vybavila své vozy navigačním systémem, který pomocí softwaru IBM Embedded ViaVoice pro rozpoznávání řeči dokáže identifikovat jména ulic a měst v celých kontinentálních Spojených státech. Řidič může říci jakoukoli adresu, která je obsažena v databázi navigačního systému pro USA, a hlasový systém ho provede odbočku za odbočkou až k cíli cesty.
V automobilech má hlasová komunikace šanci se brzy ujmout, protože zde se její využití přímo nabízí. Ovládání samotných počítačů, například v domácnosti, bude záležitostí spíše kombinace různých vstupních zařízení – klávesnice, dotykové obrazovky, rozpoznání přirozeného psaného písma, nově také rozpoznání gest a mimiky. “Hlasová komunikace předcházející uživatelská rozhraní rozhodně zcela nenahradí, bude se jednat o jejich kombinaci,” říká Jan Šedivý.
Změnit nudnou realitu v lunapark
Některé vize budoucího světa poukazují na to, že pojetí reality může být radikálně odlišné od toho, co zatím známe. Architekti například spekulují o tom, že v budoucnu se fyzická architektura může prolnout s “tekutou” architekturou, virtuální. Vznikne tak svět, kde bude reálný prostor prostoupen informačním polem kyberprostoru. “Budoucnost nebude o virtuální realitě, ale o augmented (vylepšené) realitě,” říká k tomu Marc Smith, výzkumník Microsoft Research. Vyvíjejí se zobrazovací techniky, snažící se vylepšit realitu. Jednou z takových, která náleží do oblasti “augmented reality” je Everywhere display společnosti IBM, který je dnes použit ve futuristickém hypermarketu Future Store v německém Rheinbergu. Tato technologie pomocí kombinace projektorů, zrcadel a videokamery promítá údaje z informačního systému obchodu na jakýkoli povrch v obchodě a reaguje na pokyny zákazníků. Nakupující tak mohou vyhledávat informace dotykem povrchu, na který jsou data promítána, jako by pracovali u počítače s dotykovou obrazovkou. Promítat se může na zdi, regály, podlahu a jakýkoli jiný povrch.
Podobné vizuální technologie náležející do oblasti augmented reality si kladou za cíl změnit a vylepšit občas poněkud nudnou skutečnost, a proměnit realitu ve svět informací a zábavy na dosah ruky.
Bdící oko Velkého bratra
Tyto techniky umožňující prostoupení informačního pole a reálného světa předpokládají něco, co by se mohlo stát kamenem úrazu. K tomu, aby všudypřítomný kybernetický sluha mohl dobře sloužit, potřebuje svého pána vidět, slyšet a cítit. Počítače by tak v budoucnu mohly mít podobu mikrosenzorů, rozmístěných všude po místnosti, sledující každý pánův pohyb. Trend k tomu, že se lidé nechávají špehovat všudypřítomnou elektronikou, můžeme vidět již dnes. Na chodbách mnoha budov nás sledují pohybové senzory a podle toho rozsvěcují či zhasínají světla, na ulicích či na parkovištích bdí oka kamer. Vyvstává tak zde démonická vize Velkého elektronického bratra, sledující nás naprosto všude, kam se jen hneme.
Počítače by mohly mít podobu všudypřítomných senzorů, což by v některých případech mohla být výhoda, a v jiných ne. “Vezměme si třeba, kdyby někdo přišel do konferenční místnosti, kde se koná schůze,” říká Jan Šedivý, “počítačový systém napojený na senzory by zaregistroval, že někdo přišel, a projektory by mu mohly promítnout na stůl to, co se na schůzi má projednávat. Ponechme teď stranou, jestli skutečně chceme, aby všude byly senzory, nebo ne. Každá technologie má také svoje psychologické či sociální aspekty.”
Od sluhy se vždycky chce, aby byl pohotový a vždy připravený splnit jakékoli přání. Jestliže však má sklony špehovat pánovo soukromí a poslouchat to, co se děje za dveřmi, nastává problém.
V době, kdy veškerá data o našem zdravotním stavu, o velikosti bot či krevní skupině budou uložená v síťovém kyberprostoru, a člověk bude mít svojí digitální identitu, bude kromě toho klíčová otázka bezpečnosti. Vyvíjejí se proto techniky snímání otisku prstů, která je dostupná již dnes, technologie snímání zornice oka přijde na řadu velmi brzy.
Co skutečně chceme?
Vize budoucnosti se rýsuje poměrně zřetelně – vývoj směřuje k vytvoření všudypřítomného digitálního asistenta, přítomného ve všech možných zařízeních, který se bude od lidí inteligentně učit, sloužit jim a zvyšovat jim tak komfort. Předpovídat budoucnost ve všech detailech je však obtížné, vzhledem k tomu, že o tom, co se ujme a co ne, rozhodnou konkrétní zákazníci IT firem. Marketingová oddělení zatím neznají přesné odpovědi na otázky, která technologie se ujme, a co naopak narazí na sociální či psychologické bariéry.
Počítač rozumí a píše česky
Unikátní zařízení vyvinuli vědci z Technické univerzity v Liberci. Naučili počítač rozumět mluvené češtině. Objev může v první fázi usnadnit život tisícům zdravotně postižených i lidem, kteří počítač používají každý den ke své práci
Zatím poslední novinkou je unikátní prototyp zařízení, které dokáže přepsat bez zásahu člověka televizní či rozhlasové zpravodajství. Převod sice není úplně přesný, tři čtvrtiny zpráv však zachytí bez chyb. „Pracujeme ještě na vylepšení,“ řekl vedoucí laboratoře počítačového zpracování řeči na Fakultě mechatroniky Jan Nouza, který je znám široké veřejnosti především seriálem a knihou o rozhlednách. Objev mladého týmu vědců z liberecké techniky umožňuje také psát do počítače bez klávesnice. Stačí plynule počítači diktovat. I když díky novince z Liberce odpadá prakticky potřeba klávesnice na psaní, podle Nouzy zůstane i nadále součástí počítače. „Tam, kde sedí více lidí pohromadě, je asi těžko představitelné, že by všichni diktovali počítači a nepsali klávesnicí,“ míní Nouza. Vědci jdou však dál, vymýšlí, jak naučit počítač odezírat ze rtů.
Idnes.cz 28. 10. 2004
