Moderní pohled na husitskou revoluci.
Hodnocení příčin, průběhu a následků husitské revoluce se v průběhu věků značně lišilo. Až dnes, takřka po šesti stech letech, můžeme hodnotit události první půle 15. století bez dobových předsudků, schémat, dogmat a ideologií.

Husité rozhodně nebyli pouhými náboženskými blouznivci. Jejich revoluce však nebyla ani lidovým hnutím; nebojovali s feudální vrchností a už vůbec ne proti církvi jako takové. Podobných mýtů, polopravd i lží se kolem husitství za minulá staletí nakupily stovky. Mnohé z nich mají značně tuhý kořínek a těžko se vyvracejí. Očití svědkové nežijí a záznamy, které po nich zbyly, nebývají vždy důvěryhodné. Nitky, ze kterých se splétaly osudy zemí Koruny české a jejich obyvatel v 15. století jsou proto z dnešního pohledu dost zašmodrchané. K rozetnutí této spleteniny gordických uzlů však máme přece jen lepší předpoklady, než naši předchůdci. Moderní historici totiž dovedou číst mezi řádky a revoluční události zkoumají bez předsudků a s nadhledem, který jim umožňuje hodnotit husitství v kontextu celoevropského dějinného vývoje, jehož bylo nedílnou součástí. Změny, které husitská revoluce přinesla, byly zásadní, nevratné a zasáhly doslova každého. 

Konec řádu

Zatímco u nás končila vláda Karla IV. a trůnu se ujímal jeho syn Václav, západní a jižní Evropou zmítala krize, zaviněná řetězcem nepříznivých faktorů.
Především tu byla černá smrt. Mor přišel do Evropy z Asie roku 1347 a během první pandemické vlny, která trvala pět let, zkosil asi 18 milionů lidí – čtvrtinu západoevropské populace. Zemědělství stagnovalo, šířily se hladomory a pustly obce. Ubylo pracovních sil i plátců daní. Současně se vyčerpala snadno dostupná ložiska drahých kovů, což vedlo ke znehodnocení peněz. Vrchnosti však peníze potřebovaly, a tak stále vypisovaly nové peněžní dávky, což vedlo k veřejným projevům nesouhlasu. Venkovský lid se domáhal zlepšení postavení, rozmáhalo se lapkovství a na cestách nebylo bezpečno. Pozdní středověk byl také dobou častých a pustošivých válek, způsobených rozkolísáním tradičního společenského řádu. Panovníci ztráceli absolutní moc a bojovali o svou rozhodující roli se šlechtou – vysokou i tou nižší, která nabyla ve válkách na významu. Z jejích řad totiž pocházela většina vojenských velitelů, hejtmanů. Také měšťané nemohli být dále přehlíženi. Konkurovali šlechtě hospodářsky a toužili i po rovnoprávnosti politické; chtěli, aby se zástupci měst mohli účastnit sněmovních shromáždění. Mnohý z hluboce věřících obyvatel pozdně středověké Evropy byl přitom přesvědčen, že tímto chaosem je ve skutečnosti vinna prostopášná a rozmařilá církev.

Příliš mnoho papežů

Středověké myšlení chápalo panovníka a církevní hodnostáře jako nejvyšší společenské a mravní autority. Právě ve 14. století však církev neúnavně pracovala na zhoršení svého mediálního obrazu. Mnozí její hodnostáři se oddávali hromadění mamonu, radovánkám a politikaření místo toho, aby vlastním příkladem vedli věřící správnou cestou ke spasení. Církev také až příliš často podléhala tlaku světských panovníků. Tím se oslabila její pozice a později vzniklo i známé papežské schizma. Od roku 1378 měla západní církev dva a od roku 1409 dokonce tři konkurenční papeže – v Avignonu, Římě a Pise. V evropské společnosti se proto postupně prosazoval názor, že církev se musí vrátit k původním biblickým ideálům.
Mnohým však bylo od počátku zřejmé, že tato instituce se sama zevnitř neobrodí. Anglický reformní myslitel John Wycklif proto krátce po polovině 14. století načrtl řešení, jak toho dosáhnout zvenčí. Církev měla být zbavena politické moci a majetku mocí světskou, panovníkem a státním aparátem. Navrácením k apoštolské chudobě mělo dojít k obnově její pastorační funkce a poté i k obnově společenské harmonie. Cílem tedy neměla být revoluce, ale reforma církve, založená na respektování božího zákona, kterému se církev zpronevěřila.

Česká specifika

České království mělo ve 13. a 14. století štěstí na schopné panovníky, hospodářsky prosperovalo a rychle dohnalo své vývojové zpoždění proti západní Evropě. Karel IV. dostal české země také z náboženské a politické izolace; přišly k nám nové vnější podněty. Problémy, s nimiž se západní Evropa vypořádávala postupně od počátku 14. století, se u nás projevily až po Karlově smrti. Dostavily se však naráz, naplno a žádaly si rychlého řešení. Právě tato koncentrace krizových jevů v krátkém časovém úseku na přelomu 14. a 15. století přivedla patrně naše země na práh revoluce.
Mor udeřil v Čechách naplno rok a půl po smrti Karla IV., v roce 1380. České země nebyly ušetřeny ani ostatních projevů celoevropské krize. Ubývalo obyvatelstva. Prosazoval se český živel a rostla česko-německá nevraživost. Klesala těžba drahých kovů, rostlo daňové zatížení. Nižší šlechtici snili o zlepšení svého často bídného postavení; z mnohých se stali lapkové. Vzmáhala se města. Vysoká šlechta toužila po politické moci na úkor panovníka, Václava IV., který jako král nedosahoval kvalit svého otce a ve složitých poměrech často improvizoval. Ústřední moc se oslabila a hromadily se násilnosti. Husitská revoluce byla jen pokračováním tohoto rozvratu.

Hlas z Betlémské kaple

Církev byla za Karla IV. váženou a sebevědomou institucí, ovlivňující veškerý život tehdejší společnosti. O to křiklavější byl rozdíl mezi biblickými ideály a skutečným životem církevních hodnostářů, plným stejných nešvarů s jakými se církev potýkala i ve zbytku Evropy. I u nás vedlo mnoho duchovních pohoršlivý život, nedodržovalo celibát a špatně plnilo své pastýřské povinnosti. Církvi také patřila takřka třetina veškerého pozemkového majetku a církevní vrchnosti, zejména kláštery, přenášely na poddané své stále se zvyšující daňové povinnosti. Někteří duchovní dokonce vymáhali za církevní úkony neoprávněné poplatky; zdaleka nejvíc pobuřoval veřejnost prodej odpustků. Není divu, že i v českých zemích zaznívaly stále silnější hlasy po nápravě církve, považované za hlavního viníka společenského marasmu na přelomu 14. a 15. století. Mnohé z těchto hlasů se ozývaly z řad samotných kněží. Nejslavnějším z nich se stal Jan Hus – mistr Karlova učení a od roku 1402 kazatel a správce hojně navštěvované Betlémské kaple. Veřejná agitace nacházela ohlas v celé společnosti, zároveň však způsobila její rozštěpení. Ne každý totiž souhlasil s Wycklifem, jehož program čeští reformisté předkládali jako jediný lék k nápravě církve i společnosti; mnozí se „užívání“ tohoto léku bránili. Příznivci i odpůrci se přitom našli ve všech společenských vrstvách, a to jen zvyšovalo všeobecné napětí.

Likvidace kacíře

Husté ovzduší se z Čech přelilo i za hranice. Nesmírně k tomu přispěl Dekret kutnohorský, jímž král Václav IV. roku 1409 de facto předal pražskou univerzitu do rukou Husovy české reformní skupiny. Zástupci ostatních národů, zejména Němci, houfně opustili Prahu. Za hranicemi pak způsobili Husovi a jeho přívržencům nepříjemnou antireklamu.
Roku 1414 se sešel v Kostnici koncil, církevní sněm, který měl vyřešit krizi církve, nastolit obecně přijatelného papeže a posoudit některé věroučné odchylky. Jeho svolání inicioval nový římský král Zikmund Lucemburský, bratr Václava IV. a v případě Václavovy smrti i jeho nástupce na českém trůně. Zikmund měl značný zájem na zklidnění situace v českých zemích a Husa na koncil pozval. Jan Hus pozvání přijal, odjížděl však ve velké nejistotě. Byl přesvědčen o správnosti svého pojetí církevní reformy; zároveň se bál, že bude prohlášen za kacíře. Jeho tušení se v Kostnici naplnilo. Nepomohl ani Zikmundův ochranný glejt. Hus byl zatčen, uvězněn a římský král tuto skutečnost nemohl změnit. Jako kněz totiž Jan Hus spadal do sféry církevního práva, do níž moc světských panovníků nezasahovala. Koncil dopřál betlémskému kazateli jen jediné slyšení, pak byl Hus uznán za nebezpečného a zatvrzelého kacíře a 6. července 1415 upálen. Církevní hodnostáři mohli jen stěží strávit Husův názor, že žádná církevní autorita nemá právo hlásat boží pravdu, pokud jí není věrná.

Výbuch revoluce

Kostnický koncil navenek skončil úspěchem. Odstranil papežské schizma a sjednotil církev pod jediným papežem. Upálení Jana Husa a o rok později i Jeronýma Pražského však mělo pro české země i celou Evropu nedozírné následky. Husovo učení sice bylo prohlášeno za kacířské, mnozí účastníci koncilu však jistě tušili, že tím to ani zdaleka nekončí.
Hus se pro své české příznivce stal mučedníkem. Prohusitsky orientovaná šlechta brala jeho upálení jako urážku celého Českého království. V Čechách došlo k vyhánění katolických farářů a jejich nahrazování husitskými, kteří od podzimu 1414 na základě svého přesvědčení o rovnosti všech před Bohem zavedli při mši přijímání pod obojí – nejen těla Páně, ale i krve Páně z kalicha, které bylo dosud vyhrazeno jen kněžím.
Václav IV. se octl mezi dvěma mlýnskými kameny. Papež Martin V. a bratr Zikmund na něj naléhali, aby proti kacířům zakročil a hrozili mu křížovou výpravou. Václav se nátlaku částečně podvolil. Výsledkem však bylo polovičaté řešení, které všechny popudilo – v Praze museli husitští kněží opustit některé kostely, jiné jim však byly ponechány. Když 6. července 1419 Václav IV. patrně v reakci na stupňující se husitský nátlak vyměnil víceméně proreformní novoměstskou radu za konšely, kteří byli odpůrci reformy, husitům došla trpělivost. 30. července vnikl na Novoměstskou radnici rozhořčený dav, vedený radikálním kazatelem Janem Želivským, a svrhl nové konšely z oken. Husitská revoluce začala.

Čtyři proudy téže řeky

Necelé tři týdny po defenestraci král Václav IV. zemřel. Novým panovníkem se měl stát Zikmund Lucemburský, což zpočátku málokdo v českých zemích zpochybňoval. Byly mu však kladeny nesplnitelné požadavky.
Situace v Čechách se s ubíhajícím časem značně znepřehlednila. Vedle umírněných katolíků, zejména šlechticů a katolíků radikálních, představovaných katolickými duchovními, tu vzniklo hned několik husitských proudů. Nábožensky nejradikálnější byli jihočeští husité, táboři, kteří sice prosazovali důsledný návrat k bibli, ale byli ochotni smířit se i se Zikmundem, pokud uzná jejich náboženské výsady. Východočeští husité, zvaní zpočátku orebité, pak Žižkův svaz a posléze sirotci, byli nábožensky podstatně méně radikální, ale jednat se Zikmundem naprosto odmítali. To pražané byli umírněnými centristy. Jednání se Zikmundem byli přístupní, pokud povolí přijímání podobojí. Zvláštní proud představovali husitští konzervativci, kteří kladli důraz hlavně na politickou přestavbu země, kde by se měl dosud suverénní panovník dělit o svou moc s jednotlivými stavy. K husitským konzervativcům patřili někteří bývalí Husovi spolupracovníci z univerzity a část šlechty. Trvalo celý rok, než se všechny husitské proudy dokázaly shodnout alespoň na nějakém společném programu. Tím se v červenci 1420 staly čtyři artikuly pražské.

Vynucená shoda

K přijetí čtyř artikulů došlo tváří v tvář nepříteli – v Praze, obklíčené vojsky první křížové výpravy. Pražané se zprvu snažili ze Zikmundem vyjednávat, dočkali se však od něj tak ponižujícího jednání, že se mu nakonec rozhodli vzdorovat vojensky. Na pomoc jim přispěchali táboři i další husité. Podmínkou jednotného postupu různorodých skupin však byla shoda na nějakých programových zásadách. První z nich se stalo podávání z kalicha. Druhý bod umožňoval svobodné kázání slova božího kněžími. Třetím bodem byl zákaz světského panování církve, která tak měla přijít o veškerý majetek. Nejproblematičtější zásadou čtyř artikulů pražských byl zákaz smrtelných hříchů, které místo ke spasení vedou duši do pekla. K nim husité počítali smilstvo, zlodějstvo, vraždy, křivopřísežnictví, ale i obžerství, opilství, hazardní hry či pověrečné praktiky. Dodržování čtyř artikulů pražských se později ukázalo jako velmi problematické. Každá z husitských stran si je totiž vykládala podle svého.
Zikmund v Praze neuspěl. Křižáci nedobyli strategickou pevnůstku na Vítkově, zkrachovala i další jednání s husity, kteří trvali na přijetí čtyř artikulů pražských. Zikmund se tedy 28. července 1420 nechal ve Svatovítské katedrále korunovat za českého krále a pak křižácká vojska od Prahy ustoupila. V očích Evropy byl Zikmund právoplatným českým králem, husité ho však za krále neuznali. České země se na dalších 14 let staly bitevním polem.

Cesta k Lipanům

V roce 1431 byl do švýcarské Basileje svolán nový koncil, který měl pokračovat v reformě církve. Jeho světským patronem byl i tentokrát Zikmund Lucemburský, usilující opět o dohodu s husity – hlavně proto, aby se konečně dostal na český trůn. Po dohodě s husity toužil i koncil. Pro pokračování církevních reforem bylo totiž důležité, aby v křesťanském světě zavládl mír. Problém husitských kacířů musel být nějak uspokojivě vyřešen; jako ideální řešení se zdálo pojmout je nějakým způsobem v jednotu s katolickou církví. I sami husité byli s koncilem ochotni jednat, protože země byla válkami značně vyčerpána. Hned při první návštěvě Basileje však členové husitské delegace pochopili, že koncil nepřijme program čtyř pražských artikulů pro všechno křesťanstvo. Bylo zřejmé, že v nejlepším případě bude platit jen pro Čechy a Moravu. Koncil nesouhlasil ani s tím, aby bylo program artikulů povinno uznávat veškeré obyvatelstvo – katolická církev by tak přišla v českých zemích o své pozice. Jednání uvázla na mrtvém bodě. Roku 1432 však postihly Čechy katastrofální povodně. Pětisetletá voda, po ní neúroda a hlad definitivně podemlely husitskou morálku. Snášet za těchto podmínek dál válečné útrapy už nebylo možné; většina husitů si přála mír, byť za cenu jistých ústupků. Proti však byli husitští radikálové – táboři a sirotci.

Kalich proti kalichu

Umírnění kališníci se při postupu proti radikálům spojili s nepřítelem – domácí katolickou šlechtou. Jiný postup zřejmě nebyl možný. Mezi  tábory a sirotky měli už v té době naprostou převahu členové husitských polních obcí, pro které by mír znamenal konec živobytí. Byli mezi nimi i radikální ideologové, například kněz Prokop Holý, kteří také ustoupit nemohli. Radikálové postupně ztráceli své pozice a bylo zřejmé, že se schyluje k rozhodující bitvě. Došlo k ní 30. května 1434 u vesničky Lipany na Kolínsku.
Střetu předcházelo dlouhé bezvýsledné vyjednávání. Ani jedna ze stran nechtěla ustoupit a zároveň se vůdcové snažili boji vyhnout. Dobře věděli, že ať bitva dopadne jakkoliv, způsobí oslabení husitských sil. Nakonec ji zahájili výhodněji postavení táboři a sirotci palbou z houfnic. Vojska koalice po zvládnutí počáteční paniky předstírala ústup. Radikálové klamnému manévru uvěřili a část jich vyrazila ven z vozové hrady, která zůstala otevřená. Toho využil jízdní oddíl koalice, vnikl dovnitř a rozpoutal krvavou řež, kterou nepřežilo asi 1300 mužů, včetně Prokopa Holého. Koaliční vojsko mělo jen 200 mrtvých. Vítězství bylo úplné, cesta k dohodám husitů s basilejským koncilem i Zikmundem, který se mezitím stal římským císařem, byla otevřená.
 
Soužití z rozumu

Dohoda byla uzavřena roku 1436 v Jihlavě. Obsahem ujednání tzv. kompaktát bylo uznání čtyř artikulů pražských pro Čechy a Moravu. Platily pouze pro kališníky. Každý dospělý člověk se však mohl svobodně rozhodnout, jestli bude husitou nebo katolíkem. Taková náboženská snášenlivost byla v rámci katolické církve revoluční novinkou – bez ohledu na to, že šlo de facto o toleranci z nutnosti, vzniklou ve chvíli, kdy už ani jedna ze zúčastněných stran neměla dost sil k rozhodnému vítězství. 14. srpna 1436 byl Zikmund Lucemburský v Jihlavě přijat za českého krále. O devět dní později ho vítaly nadšené zástupy Pražanů.
Lipany a kompaktáta chápali po dlouhá léta čeští myslitelé i veřejnost jako porážku husitských ideálů; dokonce jako porážku českého národa vůbec. Od Lipan prý vedla přímá cesta k Bílé hoře. „To je velmi zjednodušené a historicky nepodložené vidění skutečnosti,“ namítá historik Petr Čornej. „Každá doba, politická síla a ideový směr si projektovaly do výkladu lipanské bitvy a kompaktát především svoje vlastní představy o dějinách.“ Platilo to i v časech nedávno minulých. Už v polovině 60. let však prohlásil marxistický filozof Robert Kalivoda, že Lipany nebyly porážkou, nýbrž vítězstvím husitské revoluce, byť pod prapory umírněných husitů. Tento názor byl sice normalizátory potlačován, mezi odborníky se však o něm diskutovalo a po roce 1989 se stal oficiálním názorem historické obce.

Požár dohasíná

U Lipan vykrvácela především sirotčí vojska. Táborská vojska, čítající přibližně 4-5000 mužů, měla jen minimální ztráty; byli to profesionální válečníci a v mírových dobách vznikal problém, co s nimi. Zikmund jej vyřešil vskutku elegantně – táboři se jako žoldnéři zapojili do obrany Uher proti turecké expanzi. Jiní bojovníci zase válčili v Pobaltí, na obou stranách nového konfliktu mezi polsko-litevskou unií a řádem německých rytířů.
I tak zůstali v Čechách radikálové, kteří se s výsledky jihlavských ujednání nehodlali smířit. Bylo jich však málo a jejich aktivity se s velkým ohlasem nesetkávaly. Ohniska odporu pomalu dohasínala. Jedno z posledních doutnalo u Kutné Hory, kde se na hradě Sion spolu s několika desítkami věrných opevnil radikální hejtman a Žižkův přítel Jan Roháč z Dubé. Zatímco v zemi byl proklamován mír a činnost obnovily zemské úřady, Roháč vypověděl Zikmundovi nepřátelství. Tím ovšem sám sebe postavil mimo písemně fixovaný zákon. Zikmund se toho rozhodl využít k zastrašení zbylých radikálních odpůrců. Sion byl dobyt a Roháč i se svými druhy 9. září 1437 popraven. Zikmund Lucemburský ho přežil o pouhé tři měsíce… Vůdčím proudem mezi husity se poté stali východočeští političtí radikálové. Právě oni roku 1458 pomohli k trůnu Jiřímu z Poděbrad.

Všechno naruby

Husitská revoluce přinesla českým zemím mnoho zásadních změn.
Zikmund se o svou moc dobrovolně podělil se šlechtou a městy. Vzniklo nové politické fórum – zemský sněm. Protože podle kompaktáty potvrzených artikulů skončilo světské panování kněží, chyběli v českém zemském sněmu představitelé obou církví – kališnické i katolické; ta si zachovala své zastoupení pouze na sněmu moravském. Katolická církev přišla v zemích Koruny české skoro o všechen majetek, který si mezi sebe rozdělila šlechta, kališnická i katolická. Své vlastníky změnila třetina veškerého pozemkového majetku a katolická církev už u nás nikdy své ekonomické pozice zcela neobnovila.
V náboženské rovině bylo husitství nepochybně předchůdcem světové reformace; změny, které husité prosazovali, však zůstaly na půli cesty. Monopol katolické církve u nás sice padl, nová církev však nevznikla. Husité neměli sílu ani odvahu odklonit se od Říma definitivně, jak to o století později udělali Luther nebo Kalvín. Chtěli reformovat to, co znali; výsledkem však nebyl návrat ke staré dobré harmonii a řádu, ale zrození úplně nové reality. Společenské i politické.

Obnova rozvrácené země

Konec revoluce neznamenal konec krize. Nejvíc to na svých bedrech pocítili poddaní rolníci, kteří v Čechách tvořili více než tři čtvrtiny veškerého obyvatelstva. Mírová léta jim kromě určité náboženské svobody mnoho nového nepřinesla. Ubylo jich, země však potřebovala pracovní síly a také peníze a proto opět stoupalo daňové zatížení. Není pochyb o tom, že rolníci žádnou zvláštní změnu v poměrech nezaznamenali.
Nejtěžší krize byla překonána v 70. letech 15. století, k jisté konsolidaci stavu došlo až s nástupem 16. století. Hospodářský i politický vývoj zemí Koruny české se proti zbytku Evropy opět výrazně opozdil a časy Karla IV. nebo posledních Přemyslovců, kdy hrály české země v evropské politice více než důstojnou roli, se už nikdy nevrátily. Rozhodně to však nemůžeme klást za vinu jen aktérům husitské revoluce. Evropská civilizace v druhé půli 15. století vstoupila do éry zámořských objevů a v této velmocenské ekonomicko-politické partii nemohlo mít jedno nevelké vnitrozemské království naprosto žádnou šanci.

Stratég na bílém koni

Počátkem 15. století nebyl jihočeský hejtman Jan Žižka z Trocnova ničím jiným, než lapkou. Když roku 1409 vypukla válka mezi řádem německých rytířů a polsko-litevskou unií, nechal se spolu s dalšími členy lapkovských družin naverbovat pro službu unii. Tehdy také obdržel na všechny své dosavadní zločiny amnestní list od Václava IV.

Válka skončila roku 1411 a žoldnéři se vrátili domů. Mezi nimi i Jan Žižka, který v té době zřejmě přímluvou získal místo člena ostrahy na Václavově dvoře. Podílel se už na přípravách novoměstské defenestrace v roce 1419, po smrti krále Václava IV. pak definitivně vstoupil do husitských řad.
Šedesátiletý jednooký hejtman se stal nesmlouvavým obhájcem husitského programu. Snad si chtěl s vědomím blížícího se konce svých pozemských dní vylepšit vyhlídky na spasení. Na dobových vyobrazeních však můžeme vidět Žižku, jedoucího v čele zástupů na bílém koni; na těch podle Apokalypsy přijíždějí při Posledním soudu praví boží bojovníci – vojsko Kristovo. Biblické Zjevení sv. Jana, v němž tuto vizi najdete, bylo za husitů neobyčejně populární, a tak není vyloučeno, že geniální vojevůdce dokonce sám sebe pasoval do role apokalyptického jezdce, vedoucího „rytíře boží“ do bitvy za konečné vítězství božího zákona. Jeho rozhodnost zřejmě od roku 1421 zvyšovala i slepota, kterou chápal jako zkoušku své víry.
Jan Žižka se brzy vypracoval na přední vojenskou autoritu, jeho schopnosti uznávali i protivníci. V boji byl zkušeným stratégem a mistrem improvizací, vozovou hradbu však nevymyslel. Jen tento způsob boje dokázal skvěle využít a uvést v obecnou známost. K prosazování božích pravd se cítil být povolán; paradoxní ovšem je, že přitom nedovedl využívat jiných metod, než násilných. Ty se nakonec kdekomu začaly zajídat. Roku 1423 proto začal Žižka budovat ve východních Čechách vlastní husitský svaz, s jehož pomocí chtěl vnutit své radikální pojetí husitství celé zemi. Neuspěl… Koncem září 1424 se vydal v čele husitských vojsk na vojenskou výpravu na Moravu, kam však nikdy nedorazil. 11. října při obléhání Přibyslavi zemřel na dnes už neidentifikovatelnou chorobu.
Z pohledu současných historiků byl Jan Žižka z Trocnova geniálním vojevůdcem a také vnitřně čestným člověkem, přesvědčeným o vítězství božího zákona. Jako politik příliš úspěšný nebyl. Nelze však pochybovat o tom, že bez prvotního Žižkova vkladu by husitská revoluce jen stěží dosáhla tak výrazných úspěchů.

Slavné husitské bitvy

Sudoměř
25. března 1420
Husité ubírající se pod vedením Žižkovým na Tábor byli napadeni ozbrojenými oddíly západočeských katolíků. Zaujali proto strategické postavení mezi třemi rybníky a úzké přístupové cesty přehradili vozy. Protivníci na ně zaútočili přes dno vypuštěného rybníka, ale neuspěli. Traduje se, že Žižkovi pomohly k velkému vítězství šátky táborských žen, rozprostřené na rybničním bahně. Tuto historku si však zřejmě vymyslel autor Historie české z roku 1458 Aeneas Silvius Piccolomini.

Vítkov
14. července 1420
K úplnému obklíčení Prahy vojsky první křížové výpravy scházelo dobýt provizorní opevnění na vrchu Vítkově. Zatímco křižáci konali klamné manévry na jiném místě, na pevnůstku obsazenou jen několika desítkami husitů zaútočil oddíl jezdců. Obráncům však přispěchaly na pomoc posily z Prahy a křižáci se dali na útěk. Husitští kronikáři tvrdí, že ani tyto posily nebyly početné a útočníků se prý zmocnila panika hlavně při pohledu na kněze, který nesl ve schráně svátost Kristova těla. Skutečnost však byla nejspíš méně zázračná a posil bylo zřejmě dost.

Hořice
20., 23. nebo 27. dubna 1423
V bitvě na vrchu sv. Gotharda, jejíž přesné datum není známo, porazily oddíly Jana Žižky a Diviše Bořka z Miletínka vojsko Čeňka z Vartenberka, „nespolehlivého“ šlechtice, který od počátku revoluce podle vývoje situace lavíroval mezi vírou katolickou a kališnickou. Dva z rukopisů Starých letopisů českých uvádějí, že Žižka zaujal se svými vozy postavení na strmém svahu, aby byli útočící Čeňkovi jezdci, obtížení těžkou zbrojí, nuceni sesednout z koní a vést útok pěšky. Husité s nimi pak neměli těžkou práci. Jak však nedávno ukázal podrobný rozbor rukopisů, vzniklých na přelomu 16. a 17. století, celá historie je vymyšlená. Autor Letopisů při svém popisu nejspíše vycházel z dnes ztraceného vojenskoteoretického spisu, který na smyšlených Žižkových akcích demonstroval výhody využití vozů a vozové hradby v boji.

Malešov
7. června 1424
Ve své poslední velké bitvě porazil poblíž Kutné Hory Jan Žižka spojené vojsko katolicko-husitské svatohavelské koalice a Pražanů, kteří utrpěli velké ztráty. O této bitvě uvádí autor dvou nejmladších rukopisů Starých letopisů českých podrobnost, která vešla do učebnic i obecného povědomí. Žižka prý dal na své protivníky z příkrého svahu spouštět vozy, naplněné kamením, čímž jejich řady zcela rozvrátil. Současní badatelé této historce nevěří. Husitům se podle nich vůbec nepodobá, že by tak úspěšnou taktiku použili jen jednou a nikdy už tento manévr nezopakovali. Ani v soudobých pramenech se při popisu bitvy u Malešova o vozech s kamením nic nepíše. Taktický tah s vozy je však popsán v populární válečnické příručce Konrada Kyesera Bellifortis z počátku 15. století, kterou mohl autor Letopisů znát.

Ústí nad Labem
16. června 1426
Cílem husitských akcí z jara 1426 bylo oslabení vlivu saského markraběte Fridricha Bojovného, který držel v zástavě několik severočeských hradů a měst, mj. i Ústí. Na přelomu května a června oblehly Ústí spojené oddíly táborů, sirotků a pražského svazu. Proti nim vyrazilo přes Krušné hory saské vojsko v počtu asi 11 000 mužů. Husité, kteří měli mírnou početní převahu, postavili své vozy do obranné formace v poloze Na Běhání a Sasové na ně zaútočili. Bitva skončila katastrofou, ztráty útočníků byly obrovské. Mrtvých však jistě nebylo tolik, jak uvádějí některé kronikářské zprávy. I tak šlo o strašlivý masakr. Podle nejstřízlivějších odhadů padlo u Ústí 900 – 4000 mužů. Nezahubily je pouze zbraně husitů, ale i neobyčejné parno, nedostatek vody, vyčerpání a panika. O bitvě vznikly u nás a v Německu desítky pověstí i písní, plné protichůdných informací a omylů. Známá je například historka o čtyřiadvaceti šlechticích, kteří se prý v kleče vzdali vítězům a prosili o milost; husité je však povraždili. Tuto historku neuvádí žádný z německých pramenů, které by takovou krutost jistě neopomněly zaznamenat. Podle současných historiků bylo prý ostatně zhola nemožné, aby se šlechtici v bitvě sešli na jediném místě. Každý vedl do boje vlastní oddíl a svou korouhev byl povinen hájit až do hořkého konce. Jako první zapsal historku o šlechticích Aeneas Silvius Piccolomini, o jehož důvěryhodnosti dobře vypovídá fakt, že podle jeho líčení husitům u Ústí velel Jan Žižka – v té době už víc než rok a půl mrtvý.

Stříbro a Tachov
3. – 4. srpna 1427
Pod praporem čtvrté křížové výpravy vpadla do Čech jihoněmecká vojska v počtu asi 25 000 mužů a obklíčila Stříbro. Proti nim vyrazily od Rokycan spojené táborské a sirotčí oddíly a pražské vojsko o celkové síle 17 000 bojovníků. Křižáci se chystali k obraně. Když se však ke Stříbru vrátil třítisícový oddíl landshutského vévody Jindřicha, který měl postup husitů zadržet, ale nenašel k tomu v sobě dost odvahy, propukla mezi křižáky panika a většina jich uprchla. Opozdilce obklíčili husité v Tachově a asi 50 jich pobili.

Domažlice
14. srpna 1431
Armáda páté křížové výpravy rozhodně nebyla tak obrovská, jak se někdy uvádí. Její shromažďování doprovázely zmatky a nechuť mnoha katolických pánů jít znovu do boje proti českým kacířům. Počátkem srpna překročila české hranice asi třicetitisícová armáda. Ta zprvu obléhala Tachov a pak se přesunula k Domažlicím. Z Berounska se proti nim vydalo 20 000 husitských bojovníků, vedených Prokopem Holým. Poté, co křižáci spatřili blížící se husity, uslyšeli rachot vozů a zřejmě i husitský chorál, propadli panice, uprchli a v opuštěných vozech nechali husitům bohatou kořist. Papežský legát kardinál Cesarini dokonce v Domažlicích přišel o svou kápi, ornát a krucifix. Katolická Evropa až po domažlické ostudě pochopila, že meče nic nevyřeší a přistoupila na jednání.

Proč zůstali husité sami?

„Za Karla IV. království prosperovalo a země byla pokřesťanštěna  až do nejnižších vrstev,“ říká historik Petr Čornej. „Mohlo se proto zdát, že Češi jsou ze všech nejkřesťanštější a dobře se jim vede hlavně proto, že si je Bůh vybral jako vyvolený lid – stejně jako kdysi národ židovský. Podobná přirovnání byla tehdy běžná.“ Husité se tak dobrali přesvědčení, že Bůh zjevil správný výklad svého zákona pouze jim. Cítili se povinni předávat své reformní myšlenky dál a k jejich respektování přivést i zbytek křesťanského světa. „V tomto směru se nijak nevymykali z tradic křesťanského myšlení,“ konstatuje Petr Čornej. Proč křesťanský svět husitskou výzvu nepřijal a postavil se proti ní? „Bylo to proto, že husité prováděli svou reformu zdola. Nikdy se na ničem nemohli shodnout a jednotlivé husitské proudy spolu neustále bojovaly. Kdyby se husitský recept uplatnil v celé Evropě, došlo by k totálnímu společenskému rozvratu. To si intelektuální i mocenské špičky tehdejší Evropy uvědomovaly a spustily proti husitství obrovskou kampaň.“ K šíření negativního obrazu husitů za hranicemi značně napomohla také jejich zahraniční tažení, zvaná rejsy. Vedle šíření husitských myšlenek sloužila i k zastrašení výhledových protivníků; pominout nelze ani jejich ekonomický význam. Živení polních vojsk bylo náročné a zemi se vždy ulevilo, když si husitští bojovníci přilepšili na úkor jiného. Protože tak činili často násilnými metodami, není divu, že nebyli u našich sousedů právě populární.

K další četbě

Čornej, Petr: Lipanská křižovatka. Praha 1992
Čornej, Petr: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek V., 1402-1437. Praha – Litomyšl 2000
Čornej, Petr: Tajemství českých kronik – 2. vydání. Praha – Litomyšl 2003
Kavka, František: Poslední Lucemburk na českém trůně. Praha 1998
Kejř, Jiří: Husité. Praha 1984
Kejř, Jiří: Husův proces. Praha 2000
Macek, Josef: Jiří z Poděbrad. Praha 1967
Šmahel, František: Jan Žižka z Trocnova. Praha 1969
http://www.husite.cz

Autor: Frederik Velinský