Poprvé se výraz „terraforming“ objevil koncem čtyřicátých let minulého století, a to ve vědeckofantastické literatuře. Řada úspěchů v oblasti kosmonautiky a vesmírného výzkumu však během následujících desetiletí zbavila tento pojem stigmatu fantastičnosti.
Výraz „terraforming“ označuje proces přeměny nehostinné, pro život člověka nepříznivé planety na prostředí, které je svými parametry podobné podmínkám panujícím na Zemi. Sen, který popisovali autoři vědeckotechnických románů se pomalu ale jistě přibližuje realitě a lze předpokládat, že během několika desítek let, vznikne ve vesmíru alespoň jedna „pozemská kolonie“.
Kolonizace vesmíru?
Zprvu se zcela jistě bude jednat spíše o tzv. paraterraforming, čili vybudování nosné konstrukce a zastřešení části planety jakousi kopulí ze světlopropustného materiálu. Taková hermeticky uzavřená, dýchatelnou atmosférou natlakovaná bublina, by se mohla stát základnou prvních kolonizátorů a samozřejmě centrem pro výzkum možnosti terraformingu dané planety. Podobné stavby se už jako houby po dešti rodí na rýsovacích prknech současných architektů.
Jinou možnou variantou je vybudování komplexu podzemních měst, a to se stejným záměrem. Současně publikované teorie předpokládají, že k transformaci planety jako je Mars by mohlo napomoci vytvoření skleníkového efektu. Otázkou však zůstává, jakými metodami toho dosáhnout a jak dlouho by proces transformace trval. Zároveň ale není zcela jasné, jak stabilní by takto vzniklé klima bylo.
Život na Marsu
Ačkoliv dnes rudá planeta připomíná spíše zmrzlou poušť a její atmosféra je příliš tenká na to, aby umožnila globální oteplení a přeměnu ledu na povrchu planety do kapalného skupenství, existují již dnes v hlavách vědců odvážné plány jak současný stav změnit.
Ze snímků povrchu Marsu je totiž možné usuzovat, že po povrchu Marsu kdysi tekla voda. Podkladem pro tento předpoklad jsou pravděpodobně miliardy roků staré útvary, které připomínají koryta řek či zavlažovacích kanálů.
Pokud se tato spekulace potvrdí, vyvstává hned několik dalších otázek. Existoval na Marsu život? Jakou měl formu? Co bylo příčinou jeho zániku? Byly kdysi na Marsu podobné životní podmínky jako na Zemi? Jestliže odpověď na tyto otázky bude znít ano, pak vyvstává další řada otázek. Dá se proces, ke kterému na této planetě došlo zvrátit a nastartovat opětovné oživení Marsu? Jakými prostředky toho lze dosáhnout? Je vůbec v lidských silách provést terratransformaci této planety? Neexistují na rudé planetě živé organismy, které pokusem o její přizpůsobení pozemským podmínkám zahubíme?
Běh na dlouhou trať
Pokud se lidstvo skutečně pokusí terratransformovat Mars, nebude to v žádném případě krátkodobý projekt – ve skutečnosti se může jednat i o stovky či tisíce let. Základní podmínkou pro zahájení změny je zhuštění atmosféry Marsu, k čemuž může paradoxně přispět to, co ohrožuje zemi – tj. vznik skleníkového efektu.
Pokud by zde došlo k vytvoření skleníkového efektu, může dojít k řetězové reakci, která způsobí, že díky postupnému zvyšování se teploty na povrchu planety začne tát přítomný led, voda se začne vypařovat do atmosféry a zvýší se atmosférický tlak i teplota. Prostředků, jak dosáhnout zvýšení teploty je několik, ale každý z nich má svá úskalí. Ostatně, posuďte sami.
Zaprášený Mars
Astronom Karl Sagan v sedmdesátých letech minulého století navrhoval pokrýt polární čepice na Marsu tmavou hmotou, která by přitahovala sluneční záření, což by způsobilo žádané oteplení a následné tání ledu. Problémem je však v tom, že odhadované množství této tmavé hmoty představuje přibližně 100 000 tun materiálu, což je ekvivalentní dopadu asteroidu o průměru 600 metrů. Tuto pokrývku by však bylo nutné každý rok obnovovat z důvodu častých bouří. I z tohoto důvodu Sagan dále navrhl, aby zde kromě toho byly vysazeny rostliny schopné života na ledu.
Rostliny a bakterie
Rostlinná metoda inspirovala i současné vědce a v odborných kruzích je dnes považována za nejschůdnější. Podle jejich teorií stačí dopravit na polární čepice Marsu zelené rostliny nebo geneticky upravené mikroorganismy. Bakteriím totiž stačí k životu uhlík, kyslík, vodík, dusík a fosfor, a to i v prostředí a podmínkách, které by vyšším organismům a člověku nesvědčí. Díky působení bakterií časem vzniknou podmínky i pro první rostliny, později i pro živočichy.
Samozřejmě ne všechny bakterie jsou pro Mars vhodné. Pro začátek jsou vyřazeny baktérie, které vyžadují k životu kyslík, který je v marťanské atmosféře přítomen jen ve stopovém množství. Favorizovány jsou tedy naopak anaerobní bakterie, konkrétně autotrofní bakterie, které si potravu vytváří prostřednictvím fotosyntézy. Není žádným tajemstvím, že součástí kosmických programů NASA jsou dnes výzkumy, směřující právě k využití bakterií, jako prvních kolonizátorů. Má to však svůj háček. Proti tomuto řešení stojí silná skupina jeho odpůrců, kteří argumentují nebezpečím zavlečení cizorodých pozemských prvků na jiné planety.
Proto někteří vědci navrhují v poslední době s pomocí manipulace DNA využít umělé bakterie pro jednotlivé úkoly se zabudovaným sebevražedným genem, který by omezil jejich existenci jen na několik generací potřebných k terraformaci. Pro dnešní genetiky to prý už není takovým problémem.
Prohra nebo vítězství?
Pokud by se na Marsu podařilo obnovit atmosféru, byl by tlak vzduchu pravděpodobně tak vysoký, že by bylo možné se po jeho povrchu pohybovat bez skafandru. Zcela jistě by však bylo nutné používat kyslíkové přístroje, protože lidé oxid uhličitý, jež zde má absolutní převahu, dýchat nemohou. Navíc by bylo nutné chránit si oči a kůži před UV zářením, protože atmosféra nebude mít vytvořenu ozónovou vrstvu tak jako je tomu na Zemi. I zde už existují řešení v podobě obřích generátorů ozónu, smontovaných z jednotlivých dílů na Marsu, či celých továren vyrábějících životodárný kyslík.
Které nejbližší planety by mohl člověk osídlit?
Merkur
Planeta Merkur je ze všech planet naší soustavy nejblíže ke Slunci. Obíhá ve vzdálenosti 58 000 000 km od Slunce, a to vždy jednou za 88 dnů. Kolem své osy se otočí za 58 dní a 16 hodin. Je to druhá nejmenší planeta naší sluneční soustavy se svými 4 878 km přes rovník. Poloměr Merkuru je 2 439 km. Merkur je o 40% menší než Země a pro změnu o 40% větší než Měsíc. Maximální teplota na slunečné straně je 427 °C a minimální teplota je -172 °C. Průměrná teplota planety je 172 °C. Merkur má slabé, ale měřitelné magnetické pole, které je asi stokrát slabší než gravitační pole Země. Merkur je vyprahlým světem téměř bez atmosféry, slabá atmosféra je tvořena 42% hélia, 42% sodíku, 15% kyslíku a ostatní plyny jsou zastoupeny 1%. Planeta je nevhodná pro terratransforming.
Venuše
Druhá vzdáleností nejbližší planeta ke Slunci – obíhá v průměrné vzdálenosti 108 200 000 km od Slunce. Její oběžná doba je 225 dní kolem Slunce a její jedno otočení kolem svá osy je 243 dnů a 4 hodiny, což znamená, že na této planetě je jeden den delší než jeden rok. Venuše se otáčí na rozdíl od ostatních planet opačným směrem. Její velikost je přibližně stejná jako velikost Země, přesně je to 12 104 km přes rovník. Průměrná teplota na povrchu Venuše je kolem 482 °C. Tlak atmosféry je zde 90x větší než je na Zemi. Venuše má atmosféru, která je složená z 96% oxidem uhličitým a z 3% dusíkem. Atmosféra je rozdělena na několik částí a sahá do výšky 70 km. Vědci jsou přesvědčeni, že Venuše kdysi vypadala jako Země v ranném období. Planeta by mohla být vhodná pro terratransforming.
Mars
Tato planeta je čtvrtá planeta v pořadí od Slunce. Je to planeta, která se po Venuši nejblíže přibližuje k Zemi. Mars obíhá po dosti výstřední elipse s poloosou 227 900 000 km. Mars je vzdálen od Země 81 000 000 km. Kolem Slunce oběhne jednou za 687 dní. Kolem své vlastní osy se otočí jednou za 24 hodin a 37 minut a 23 sekund, proto jsou dny na Marsu skoro stejně dlouhé jako na Zemi. Atmosférický tlak se zde pohybuje mezi 650 a 770 Pascaly. Na povrchu Marsu je teplota od -30 do +40 °C, přičemž průměrná teplota na Marsu je -27 °C. Do 40 km nad povrchem je teplota +80 °C. Atmosféra je složena z 95.32% z oxidu uhličitého, ze 2,7% dusíkem, z 1,6% argonu, 0,13% kyslíku, 0,07% je oxid uhelnatý, 0,03% je voda, 0.00025% je neon, 0,00003% je krypton, 0,000008% xenon a 0,000003 ozonu. Ten se vyskytuje pouze nad polárními čepičkami. Planeta je vhodná pro terratransforming.
Jupiter
Jupiter je v pořadí od Slunce pátý. Tato planeta je plynným obrem. Se svými 142 800 kilometry přes rovník je to největší planeta Sluneční soustavy. Vzdálenost Jupiteru od Slunce je 778 300 000 km. Jeden oběh kolem Slunce mu zabere 11 roků a 10 měsíců. Rotaci kolem své osy zvládne za 9 hodin a 50 minut, čímž představuje nejrychleji rotující planetu v naší soustavě. Průměrná teplota na povrchu této planety je -121 °C. Jupiter má silné radiové záření, které probíhá v záblescích a je tak silné, že vydá za energii jedné megatunové bomby. Jádro Jupiteru je nejspíše složené z kovového tekutého vodíku nebo z kamene. Kolem celé planety jsou obrovské, životu nebezpečné radiační pásy, a velice silné gravitační pole. Atmosféra Jupiteru je tvořena především z vodíku (90%) a helia (10%). Planeta je nevhodná pro terratransforming.
Saturn
Tato planeta je v pořadí šestá od Slunce. Je to plynný obr, který se svými 120 000 kilometry přes rovník je druhou největší planetou naší soustavy. Je vzdálen od Slunce 1 427 000 000 km. Jeden oběh kolem své osy mu trvá 10 hodin a 39 minut. Kolem Slunce oběhne jednou za 29 roků a 6 měsíců. Průměrná teplota je zde -180 °C. Saturn má atmosféru tvořenou z několika částí. V první části je jasno, pod ní se nachází vrstva prachu. Dále je to vrstva tvořená čpavkovým zákalem. Hlouběji se nachází vrstva mraků, které jsou tvořeny zmrzlým čpavkem. Pod touto vrstvou je opět jasno. Pak začínají mraky sulfidu amonitého a pod nim jsou mraky vodního ledu. Samotný povrch pod atmosférou je tvořen tekutým vodíkem a tekutým kovovým vodíkem. Jádro této planety je pravděpodobně kovové nebo kamenné. Planeta je nevhodná pro terratransforming.
Uran
Uran je v pořadí od Slunce na sedmém místě a je to další z plynných obrů. Je vzdálen od Slunce 2 870 990 000 km a oběhne jej za 84 roků. Kolem své vlastní osy se otočí za 17 hodin a 14 minut. Průměrná teplota na povrchu uranu je -218 °C. Uran má atmosféru tvořenou především z vodíku (83%). Další významnou složkou je helium (15%) a metan (2%). Povrch je tvořen čpavkově-vodním oceánem a kamenně-kovovým jádrem. Planeta je nevhodná pro terratransforming.
Neptun
V pořadí osmá planeta, ale pravidelně se dostává na deváté místo, když se Pluto dostává před jeho dráhu. Vzdálenost od Slunce je 4.496,6 miliónu kilometrů. Kolem své osy se otočí jednou za 16 hodin a kolem Slunce oběhne jednou za 164 roků a 10 měsíců. Neptun vyzařuje 2,4 x více tepla než dostává od Slunce. Průměrná teplota je zde -220 °C. Neptun je plynný obr, který je tvořen především vodíkem (85%), héliem (13%)a metanem (2%). Planeta se skládá ze čpavkovo-vodního oceánu a samo jádro je nejspíše tvořeno železem a kamenem. Planeta je nevhodná pro terratransforming.
Pluto
Pluto je nejvzdálenější planeta od Slunce a také nejmenší planeta Sluneční soustavy. Je v pořadí devátá. Pluto obíhá po dosti výstřední dráze o velké poloose 5,9 miliardy km. Pluto je po určitý čas osmá planeta Sluneční soustavy, a to proto, že protíná dráhu Neptunu. Jeho oběžná doba je 247 let a 8 měsíců. Kolem své osy se otočí jednou za 6 dní a 9 hodin. Atmosféra je nejspíše tvořena metanem a dusíkem. Povrch Pluta pravděpodobně tvoří voda, metan, led a zřejmě kamenné jádro. Planeta je nevhodná pro terratransforming.
