Nejen Karel Hynek Mácha by se určitě podivil, kdyby zjistil to, co právě objevili vědci: Láska je ve skutečnosti jen chemická formule C8H11N (FEA). Jde o strukturně velice jednoduchý a účinný fenylethylamin – tedy hormon skupiny amfetaminu. 
Vzniká v limbickém systému mozku (řídící centrále pocitů) – části odpovědné za veškeré emoce. Tím vším se teď intenzivně zabývá nejnovější chemický obor – tzv. sexuální chemie. Akutní zamilovanost mnohdy připomíná příznaky stresu – pocení dlaní, zčervenání, zrychlené dýchání, dost často i jistou nečekanou zmatenost, třesoucí se hlas. To zas jindy vystřídají libé zážitky: Pohledy do očí, chemické, ale i přírodně tělové vůně, vzrušující doteky – nejen ruky.
Zvláštní drogy se valí jako lavina
Poslední výzkumy expertů ukazují, že zamilování je v principu biochemickou záležitostí: Zamilované partnery, bez ohledu na roční období, náhle zavalí lavina biologicky aktivních látek a hormonů podobných přírodních opiátům. Tyto látky zčásti vznikají a působí přímo v mozku a objevují se v periferním krevním oběhu. Je však už zřejmé, že mohou vznikat i na jiných místech těla – například v pohlavních žlázách.
Světově uznávanou badatelkou v této oblasti je Helen Fisherová z Rutgers University v New Jersey (USA). Ta období zamilovanosti dělí do tří stadií. V každém z nich naše těla produkují rozdílné chemikálie.
Chtíč není vůbec pryč
První období nazvala chtíč. Tehdy přicházejí ke slovu sexuální hormony testosteron a oestrogen. Důležitou roli hrají genetické vlohy, ale i vlastní zkušenost související se vzděláním.
Při prvním kontaktu se sympatickou osobou bývá často důležitý čich. Výzkumy dokázaly, že většina žen preferuje vůni těla mužů, jejichž geny jsou co nejvíce odlišné od jejich vlastních. Podvědomě už asi myslí na případné společné potomky a vědí, že co nejširší rozsah genů by je ochránil před možnou nákazou. (Otázkou ovšem je, zda partner dokáže při hledání přirozeného pachu produkovaného kůží a potními žlázami druhého tzv. odfiltrovat umělou vůni kosmetiky – třeba parfému, deodorantu či vody po holení.)
Do velkého mozku proudí informace pomocí očí. Tehdy je v permanenci třicet milionů tyčinek a sedm milionů očních čípků, které vysílají signály rychlostí přes 400 km/hod..Uši zase sbírají akustické informace – především o charakteru hlasu, smíchu.
Rozhodující je přitažlivost
Následuje fáze přitažlivosti. V ní velký mozek pečlivě vyhodnocuje akustické, optické i čichové signály, které dosud absorboval. Srovnává je se zkušenostmi z dosavadního života. Pokud mu připomenou něco negativního, objeví se spíše záporná reakce.
Ovšem, když přijatá fakta vyhodnotí kladně, čtrnáct miliard nervových buněk (neuronů) přikáže do hypotalamu (Je velký jako zrnko hrachu, ve spodní části mezimozku tvoří dno třetí mozkové komory.), aby předal signál do kůry nadledvin. Tak se vyplavuje norepinefrin, který známe spíše jako adrenalin. Ten se stává častou příčinou pocení a zrychleného srdečního tepu (až o 60 %). S adrenalinem se zapojují čtyři miliony neuronů, které předávají informace do celého těla. A to za úžasných pouhých pět sekund od prvního spatření protějšku!
Mozek v té době omamuje biologicky velmi účinný – již v úvodu vzpomenutý – fenylethylamin (FEA) a noradrealin. Zamilovaní prožívají stav prudké euforie – jakoby požili amfetamin. Expert Anthony Walsh dokonce dovozuje, že právě hormon FEA vykouzluje na tvářích mnoha milenců takový šťastně přihlouplý úsměv.
Dost to připomíná drogovou závislost
Důležitou roli hraje i dopamin, který vědátorka Helen Fisherová přirovnává k působení nikotinu či dokonce drogy kokainu. Jednu z nejdůležitějších chemikálií lásky představuje serotonin – někdy nazývaný „posel štěstí“. Někteří znalci varují, že jeho výrazně zvýšená dávka může labilnějšího milence dočasně přivést třeba až do rukou psychiatra. K tomu dochází zejména, když vyhlédnutý partner náklonnost neopětuje. Nic se tedy nesmí přehánět. Ovšem v kladném případě každý vzájemný dotek působí jako silný elektrický šok. Signály se slastně – a nikoli příliš rychle – přenášejí do mozku.
Výzkumníci ze Sahlgrenska University ve Švédsku nedávno zjistili, že tyto informace přenášejí specializované nervy. A to i u lidí, kteří jinak mají kůži na jiné podněty zcela necitlivou! Například třicetiletá ochrnutá Švédka na žádný běžný dotek nijak nereagovala. Když však při experimentu její jinak nereagující pokožku lehce hladili měkkým štětcem, který simuloval něžný dotek těla partnera, zachvěla se příjemným pocitem. Tyto speciální nervy dostaly odborné pojmenování „CT afferents.“
Zamilovaným se stahují stehenní a pánevní svaly, rozšiřují zorničky očí. Játra, žaludek a ledviny pracují na 120 procent. Tělo touží po vzájemném doteku s milovaným protějškem.
Nádherný pocit radosti doprovázejí neurovegetativní hormonální změny. Člověk je zcela
v područí chemikálie FEA, která je onou přirozenou drogou. Tento superjednoduchý fenylethylamin nutí již od dávných dob zamilované psát dopisy, básně, prohlížet její fotografie, ba se i rozvášnit při pouhém nasátí vůně kosmetiky, kterou „druhé já“ používá. Moderní doba přidala nutkavou potřebu milované bytosti několikrát denně telefonovat, posílat SMS či e –maily, foto pořízené digitálním fotoaparátem, darovat oblíbená DVD…
Při rozchodu se nestyďte za slzy
Je to laskavý opiát, který – na rozdíl od skutečných škodlivých drog – ani po čase nepůsobí únavu. Proč? Od okamžiku vzniku závislosti se v těle vylučuje již zmíněný dopamin, který působí protistresově. Tak jako narkoman dychtí po nové dávce, u milenců se všechny neurony soustřeďují na jediný cíl – dotknout se svého miláčka, a tím dostat novou dávku FEA. Ovšem, bohužel i tím se dá předávkovat – a tak „láska na první pohled“ zmizí!
Pokud jeden partner lásku druhého, který ho horoucně miluje, vůbec nijak neopětuje, u některých jedinců dochází k vážným mozkovým poruchám. Organismus takto postiženého „odvrženého“zájemce už nedokáže správným způsobem užívat základní hormony, které upravují náladu a nespavost (adrenalin, serotonin, dopamin). Náhle ho zasáhnou příznaky, které se objevují u lidí snažících se zbavit závislosti na opravdových drogách.Uveďme alespoň poruchy srdeční činnosti a krevního oběhu, rozčarování, strach, depresi , strnulost svalů, někdy nechybí ani nucení na zvracení.
Takto smutným lidem odborníci doporučují, aby se nestyděli plakat, neboť tak se z organismu vylučuje adrenalin. Většinou dobře poslouží i čokoláda, která obsahuje trošku FEA.
Oxytocin dokáže zázraky
Pokud uvedené první dvě části „láskovacího seriálu“ překonáme, máme většinou vyhráno. Navíc náš organismus nedokáže po delší době vytvářet dostatek omamujícího FEA. Do třetice všeho dobrého se dostaneme do období zvaného náklonnost.
Pokud ta mezi dvěma milenci vydrží, nic nebrání jejich sňatku a společné cestě životem. Na ní se jak milníky často objevují společní potomci. Mezi novorozencem a matkou vzniká pevné pouto – a to i díky oxytocinu. Tento hormon, který uvolňuje část mozku zvaná hypotalamus, je také jakýmsi bodyguardem mateřského mléka.
Ovšem oxytocin se představuje již dříve – u obou pohlaví při orgasmu, jako jejich důvěrný přítel. U mužů stimuluje erekci penisu, u žen vedle sexuálního vzrušení rovněž porodní kontrakce a kojení. Vědci se domnívají, že je také zárukou něžného chování maminky k dítěti, ale snad může být i hormonem inspirujícím k mazlení a něžnostem. Již zmíněná expertka Helen Fisherová ho řadí (spolu s vasopressinem) mezi tzv. chemikálie mazlení (cuddle chemicals).
Ani milování není vždy stejné
Nikoli nadarmo se říká, že láska je slepá. Když se úžeji sblížíme s určitou osobou, jsou
v našem mozku potlačeny schopnosti hodnotit její povahové rysy, zejména zápornější. Vědci z londýnské University Colegge nedávno objevili, že na mozek působí stejně nejen mateřská, ale i romantická láska. Oba zmíněné druhy potlačují aktivitu mozkových nervů spjatých s kritickým sociálním hodnocením druhých lidí a se zápornými city. Samozřejmě při působení na mozek se láska mateřská výrazně liší od lásky zamilovaných v zásadním bodě: U milenců se jedná o povzbuzování činnosti hypotalamu, který řídí pocity sexuálního vzrušení.
Součástí dlouhodobého partnerského svazku je i hormon vasopressin. Tento důležitý jednoduchý protein produkuje hypofýza (podvěsek mozkový). Je to žláza s vnitřní sekrecí, kde vznikají hormony, které jednak ovlivňují další žlázy s vnitřním vyměšováním, jednak mají přímý tkáňový účinek – například růstový hormon. Vasopressin je jinak důležitým kontrolorem činnosti ledvin. (Nazývá se i antidieuritický hormon – ADH.) Právě letos překvapení američtí vědci odhalili při pokusech s hraboši jeho nečekanou schopnost být zárukou monogamního chování. (Více se dozvíte v separátním příspěvku.)
Ovšem to by mělo být základem vztahu dvou lidí, kteří se navzájem opravdu milují. Bez ohledu na to, že láska je podle vědců vlastně jen pouhopouhý děj v oblasti sexuální chemie!
Mimochodem: Jak jsme již uvedli, určité množství tajuplného FEA obsahuje také kvalitní čokoláda. Možná proti ji má ráda mnohá zkušená žena!
Podle čeho si vybíráme partnera?
Nejen lidé, ale i zvířata se při přírodním výběru protějšku tradičně řídí různými signály, které lze většinou zjistit na první pohled. Například samičky mnoha ptáků velice zajímá ocas samce – jeho délka, barevnost. Je totiž známkou dobrého zdraví, genové výbavy. Podobně zas velké paroží jelena signalizuje, že takové množství potřebného vápníku, fosfátů a kalorií na jeho vznik si může dovolit jen dobře živený samec, kterého nesužují neduhy. Odborník Jared Diamond v publikaci „ Proč máme rádi sex?“ dokonce uvádí překvapivé zjištění o běžném evropském ptačím druhu – sýkoře koňadře:„ Tento pták má na hrudi černý pás, který slouží jako signál sociálního postavení jedince. Pokusy s rádiem ovládanými motorovými modely sýkor, umístěnými v ptačích krmítkách, prokázaly, že živé sýkorky, které vlétly do daného krmítka, ustoupily jedině tehdy, když byl pás na hrudi modelu širší než hrudní pás vetřelce.“
Četné obsáhlé průzkumy u lidí mj. ukazují, že při namlouvání ženy preferují urostlou postavu. Obě pohlaví si přejí, aby protějšek měl souměrný obličej. Asymetrie totiž u mnoha lidí vyvolává zdání genetických problémů, které by se mohly nějak projevit i na možných potomcích.
Mnohdy osoby, které prožily hezké dětství, upřednostňují partnery nějak připomínající jejich rodiče. K lidským signálům patří vzhled tváře, vůně, barva vlasů, šíře mužských ramen, ochlupení na důležitých místech, plnovousy mužů, podbřišky i poprsí žen – důkaz reprodukční zralosti. Mnozí muži žijí v představě , že dostatek tuku na bocích žen je předzvěstí širokých porodních cest – tak i bezproblémového narození možného potomka. Bohužel, tlusté boky toho nemusejí být zárukou!
Samozřejmě pro trvalý hezký vztah dvou lidí je zásadně důležitý soulad duší. Jenže to při prvním setkání oblouzněný nápadník většinou hned netuší – a hlavně asi nepozná.
Znáte svoje feromony?
Feromony (ektohormony, exohormony) jsou chemické látky vylučované živými organismy do prostředí a vyvolávající u jedinců téhož druhu specifickou změnu chování nebo fyziologickou reakci. Tak to suše konstatuje Encyklopedický slovník. Život nás přesvědčuje, že feromony mají vskutku důležité poslání.
Feromony zjistil poprvé francouzský badatel Jean – Henri Fabre u hmyzu. Zvláštními pachy charakteristickými pro určitý živočišný druh spolu vzájemně komunikující také ostatní živočichové. Platí to samozřejmě i o obratlovcích – od ryb přes obojživelníky a hady až po savce.
Člověk vylučuje feromony prostřednictvím potu. K tomu slouží zejména zvláštní žlázy
v podpaždí. Jejich výměšky dráždí zvláštní buňky v nosu, kde existuje citlivý orgán zvaný vomeronazální. Vědci se domnívají, že právě ten by mohl feromony dekódovat. Je totiž napojen přímo na mozek prostřednictvím hypotalamu, který řídí sexuální podněty.
Při nejnovějších pokusech vědci pomocí moderní kamery rovněž přesně zaznamenávali teplotu kůže. Ukázalo se, že s růstem pohlavní touhy se teplota těl zamilovaných jedinců zvyšuje. Zároveň tak stoupá krevní tlak a koncentrace četných hormonů.
Vědci nyní objevili gen pro monogamii
Za převratný úspěch hormonální chemie lze označit výsledek experimentu, který letos uskutečnili američtí vědci z Atlanty ve státě Georgia. Letos v červnu o něm informoval britský vědecký časopis Nature (Příroda).
Hlavními hrdiny se staly dva druhy hrabošů. V USA žije hraboš luční (Microtus pennsylvanicus), kterého proslavila jeho promiskuita: Páří se s několika samičkami najednou. Ovšem už si nepočká na potomky, aby se o ně postaral – to nechává na samičkách. Naopak, hned po sexuálním styku velice dychtivě běží hledat další vhodné samice.
Jeho protipólem se stal hraboš prérijní (Microtus ochrogaster), který je přímo vzorem partnerských ctností a jeho samička je mu nadevše. S něžnou láskou se s ní páří, žárlivě ji chrání a společně s ní vychovává potomky. Inu, vzorná rodinka! Tak se hraboš prérijní stal v biologických laboratořích skoro neposkvrněným světcem. Vždyť u savců (mimo člověka) je monogamních, tedy žije s jedinou partnerkou, jen pět procent živočichů.
Ukázalo se, že v mozku hraboše prérijního se nachází mnoho receptorů pro hormon vasopressin. Právě ten podporuje monogamní vztahy. Vědci z Emory University v Atlantě tento gen chytře včlenili do mozku promiskuitních lučních hrabošů. A co se nestalo: „Hraboší donchuán“ se okamžitě stal monogamním a věnoval se pouze jediné myší partnerce.
Americký antropolog Melvin Konner v této souvislosti uvedl, že závěry pokusu podporují teorii o tom, že podstatou psychologie vztahů je „organická subkultura – totiž geny a chemikálie, které tyto geny produkují.“ Dodal však: „Čeká nás ovšem dlouhá cesta, aby se dalšími pokusy šťastně uzavřela tato neurologická romance“.
Někteří vědci však uvedený úspěch nijak nezveličují a tvrdí, že stěží se něco podobného podaří s pomocí vasopressinu u lidí! Konner, ale i jiní experimentátoři, kteří v budoucnu chtějí pokusy ověřit i na jiných promiskuitních tvorech, to však vidí opačně.
Historie ukazuje,n že kdysi v dávnověku lidských dějin spolu primitivní páry zůstávaly pohromadě pravděpodobně jen po dobu kojeneckého a časného dětského věku společného potomka. Poté si obvykle každý z jeho rodičů našel jiného partnera a tak životní koloběh dál pokračoval.
Období pevného trvalého vztahu mívá interval asi čtyři roky; existuje nápadná shoda zmíněného časového období se statistikami rozvodovosti ve většině zemí. To ovšem platí pro zplození prvního dítěte. Pokud dojde k novému otěhotnění ženy, nejčastěji do tří let po prvním porodu, začíná nové období vztahu. Pak rozvodovost většinou vrcholí po sedmi letech od sňatku. (Což ovšem neznamená, že se každé manželství po této době nutně rozpadá. Vždyť mnozí manželé se mají upřímně rádi po celý život –skoro jako zamlada, až na ten sex.)
