Teprve v posledních měsících se dostávají na veřejnost výsledky výzkumů, pro které byly podnětem nálezy obrovitých hlavonožců v loňském roce. Rok 2003 tak vstoupí zcela jistě do dějin zoologie jako rok gigantických hlavonožců. 
V prvním případě byl objeven zcela nový druh krakatice, výrazně větší než Architeuthis dux, považovaný až dosud mezi krakaticemi za nepřekonatelného rekordmana, v druhém byla potvrzena existence obrovité chobotnice, známé předtím jen podle zbytků jediného více než sto let starého exempláře, jehož zoologické zařazení bylo některými vědci dlouho zpochybňováno.
Z námořnických krčem do pracoven zoologů
Po staletí vyprávěli námořníci v přístavních krčmách o obrovitých chobotnicích, které občas napadly jejich lodě. Byly to historky plné dobrodružství, fantazie a přehánění a nikdo z vědců jim nevěřil. S jednou výjimkou. Tou byl francouzský odborník na měkkýše Denys de Montfort, žijící koncem 18. a začátkem 19. století. Ten sbíral a prověřoval dlouhá léta všechny informace o obrovských hlavonožcích a došel k závěru, že vyprávění námořníků nejsou výmyslem. Rozeznával dokonce dva typy. První typ nazval jménem kraken. Měl se vyskytovat v severních mořích, v oceánu plaval volně a nebyl tak útočný. Druhý typ pojmenoval chobotnicí kolosální. Ta žila podle něj u dna v tropických mořích a byla mnohem nebezpečnější. Podle Montforta byla robvněž zodpovědná za většinu útoků na plachetní lodě. Pokud šlo o velikost těchto oblud, netroufl si odhadnout jejich rozměry, ale byl přesvědčen, že hmotnost největších exemplářů je větší než hmotnost největších kytovců. Jeho vědečtí kolegové však na jeho argumenty reagovali posměchem, někteří z nich dokonce nenávistně a vědecky ho znemožnili. Označili jej za lháře a podvodníka a vyloučili jej z vědeckého života. Nedokázali přijmout nic, co se vymykalo tehdy platným názorům.
Nálezy potvrzují teorie
Teprve mnohem později se potvrdilo, že Montfort měl pravdu. V druhé polovině 19. století vyvrhlo moře na pobřeží New Foundlandu a Labradoru obrovité desetiramenné hlavonožce, z nichž někteří údajně měřili i s chapadly okolo 40 metrů. Žádný z nich se však nedostal do rukou vědců. Prvním pro vědu zachovaným exemplářem tohoto tvora, který je dnes znám pod jménem krakatice obrovská, byl osmnáct metrů dlouhý jedinec, vyvržený oceánem na pobřeží New Foundlandu v roce 1878. Teprve pak byl Montfortův kraken vědou uznán a dostal vědecké jméno Architeuthis dux. Osmnáct let potom – v roce 1896 – byla prokázána i existence chobotnice kolosální. Na pláži města St. Augustine na východním pobřeží Floridy byly vyvrženy zbytky obrovitého osmiramenného hlavonožce jiného typu. Jejich hmotnost činila asi 7 tun. Chapadla byla již okousána žraloky, takže jejich nejdelší pahýly dosahovaly délky jen okolo deseti metrů, ale podle jejich průměru v místech, kde byla přervána, byla jejich skutečná délka odhadnuta na 20 až 30 metrů, celková délka gigantického hlavonožce pak na 40 – 50 metrů. Byly odebrány zbytky tkáně, které byly později několikrát zkoumány, naposledy nejmodernějšími vědeckými metodami v polovině osmdesátých let 20. století. Všechna zkoumání prokázala shodně, že se nejedná ani o kytovce, ani krakatici, ale o obrovitou chobotnici, která dostala jméno chobotnice gigantická (Octopus giganteus). Přes tyto výsledky se však našlo ještě dost zoologů, kteří o její existenci pochybovali, především kvůli ojedinělosti nálezu. Obrovských krakatic se na rozdíl od toho našlo během uplynulých desetiletí již hodně. Nikdo však nečekal, jaké překvapení oceán pro vědce připravuje.
Král všech krakatic
Přišel rok 2003, který byl v poznávání gigantických hlavonožců doslova bombou. V březnu zachytila síť rybářské lodi plující mezi Tasmánií a Antarktidou mladou samici obrovité krakatice dosud zcela neznámého druhu – a jak se později ukázalo, i rodu. Exemplář měřil 11,5 metru a zoologové propočetli, že dospělý jedinec musí dosahovat délky okolo pětatřiceti metrů, tj. téměř dvojnásobné, než je délka krakatice obrovské. Největší jedinci možná i více. Rovněž tělo nově objeveného hlavonožce je mnohem zavalitější a mohutnější. Liší se dále i tím, že každé z jeho ramen je kromě přísavek vybaveno i pětadvaceti otáčivými háky ostrými jako žiletka. Nově objevený hlavonožec dostal vědecké jméno Mesonychoteuthis hamiltoni – krakatice Hamiltonova. Předpokládá se, že kořistí těchto gigantických dravců se mohou stát i vorvani, kteří se běžně živí krakaticemi obrovskými.
Gigantická chobotnice znovu na scéně
To však nebyl všem překvapením roku 2003 konec. Koncem června byly na pobřeží Chile nedaleko města Los Muermos, asi tisíc kilometrů jižně od Santiaga, objeveny zbytky obrovitého hlavonožce, jako vejce vejci podobného tomu z roku 1896, vyvrženému tehdy na pobřeží Floridy. Zbytky byly opět nekompletní a větší části chapadel uhynulého živočicha urvány žraloky. I tak však měly pozůstatky o celkové délce 14 metrů hmotnost přes 13 tun. V těchto dnech byly publikovány i výsledky testů odebraných vzorků tkáně provedených americkými vědci z ISC, které podobně jako v případě záhadného živočicha vyvrženého oceánem u St. Augustine potvrdily, že šlo nade vší pochybnost o gigantickou chobotnici druhu Octopus giganteus. Je těžké odhadnout, čím se tento obr v hlubinách oceánu živí. Na rozdíl od krakatic jsou chobotnice tvory dna, a tak jsou to zřejmě velcí hlubinní krabi a jejich příbuzní, kteří připadají v úvahu jako první. Vyskytly se ale i názory, že gigantická chobotnice může lovit vorvaně, potápějící se do hlubin za krakaticemi obrovskými. Podle této hypotézy jej uchvátí několika chapadly, zatím co dalšími je pevně přisáta ke skále, a tím jej utopí. Vyskytla se i domněnka, že vorvaně k sobě úmyslně navede, když se dravý kytovec snaží svým echolokátorem vypátrat v hlubinách krakatice. Zatím nám nezbývá než přiznat, že o gigantických chobotnicích víme jen to, že existují. Musíme doufat, že v blízké budoucnosti vyvrhne oceán čerstvou a kompletní mršinu, abychom konečně poznali tvora, který je nejžhavějším kandidátem na titul nejpříšernějšího živočicha naší planety.
Rozbory vzorků tkáně se shodují
Po 62 letech od objevu zbytku tajemného mořského tvora, vyplaveného v roce 1896 na pláži u St. Augustine, Dr. Forrest Wood, oceanobiolog z Ocean Systém Center v San Diegu, a Joseph Gennaro z oddělení biologie Newyorské univerzity podrobili analýze vzorek tkáně tohoto živočicha, uchovávaný v Národním muzeu USA – Smitsonově institutu ve Washingtonu. Provedli moderními metodami histologický a biochemický rozbor a své výsledky publikovali v roce 1971 v časopise Natural History. Po srovnání vzorku s tkání krakatice, kytovce a běžného druhu chobotnice došli k závěru, že zkoumaná tkáň vykazuje charakteristiky velmi podobné, ne-li přímo totožné, s tkání chobotnice. Rozbor naprosto vyloučil možnost, že by se mohlo jednat o krakatici nebo kytovce. V roce 1986 provedl ještě podrobnější analýzu téhož vzorku nejmodernějšími metodami i profesor Chicagské univerzity Roy Mackal. Došel ke stejnému závěru jako jeho předchůdci. Ve své zprávě uvádí, že tkáň od St. Augustine je téměř čistý kolagen, jehož obsah výrazně převyšuje všechny ostatní vzorky. Ten je příčinou kaučukovité konzistence těla i skutečnosti, že po více než tříměsíčním pobytu na pláži nepodlehlo obvyklému rozkladu. Podle studie Japonců Kimury, Nagaoky a Kuboty je prokázáno, že podíl kolagenu v tkáni hlavonožců má přímý vztah k jejich velikosti. Když byl koncem června 2003 na pobřeží Chile vyvržen oceánem podobný živočich, byl získaný materiál v mnoha testech včetně DNA porovnán se vzorky tkáně chobotnice ze St. Augustine. Nedávno získané výsledky prokázaly, že se jedná o stejný druh.
Děsivá ambazombi z pobřeží Guineje
V Guineji se vypráví o mořské příšeře ambazombi. V překladu to znamená zlá čarodějná ryba. Tento překlad však není významově přesný. Guinejští černoši nazývají jménem ryba všechno, co žije v moři, a tak by byl mnohem správnější překlad zlý mořský čaroděj nebo mořský ďábel. Popis ambazombi odpovídá jednoznačně obrovité chobotnici. Mimo jiné žije prý i u ostrůvku Roume v souostroví Loos nedaleko Conakry. Podle místní pověsti tam střeží pirátské poklady uložené v podzemních jeskyních ostrova, přístupných jen z moře hluboko pod hladinou.V této souvislosti je zajímavé, tvrzení domorodců, že ambazombi dokáže vystoupit na břeh a dokonce tam útočit na lidi.
Obrovité chobotnice japonských ostrůvků
Pozoruhodné je, že podobné přesvědčení o velkých chobotnicích vylézajících na břeh chovají i japonští rybáři. Ti bez nejmenších pochybností tvrdí, že u některých skalnatých ostrůvků žijí obrovité chobotnice, které občas vystupují na břeh, ukryjí se za velkými balvany a dlouhými chapadly loví lidi, kteří se dostanou do jejich blízkosti. Tyto ostrůvky jsou místním obyvatelům dobře známy a zůstaly neobydleny. Když však na ně náhodně zavítá někdo cizí, může se stát obětí vodních monster. O této víře, jejíž kořeny sahají v čase velmi hluboko, svědčí i kresby slavného japonského malíře Hokusaje, zachycující ďábelské hlavonožce při lovu lidí. Většina známých druhů chobotnic není aktivního pohybu na souši schopna. Neudrží se ve vzpřímené poloze. Existuje však jedna menší pacifická chobotnice, která záměrně vylézá na pobřeží, velmi dobře se na zemi pohybuje a loví malé kraby a jiné drobnější suchozemské živočichy. Mají obrovité chobotnice s mimořádně tuhou tělesnou tkání, z více než 90% tvořenou kolagenem, podobnou schopnost?
Obávaná tanihwa Nového Zélandu
V březnu 1968 vyvrhl oceán na pláži Muriwai Severního ostrova Nového Zélandu pozůstatky obrovitého mořského živočicha asi 9 metrů dlouhé a 2,5 metru vysoké. V jednom místě vybíhal z těla kus chapadla, ostatní byly odtrženy. Byly pořízeny fotografie a profesor J.E.Morton, předseda Zoologického oddělení Aucklandské univerzity, prohlásil: „Nedovedu si vzpomenout na nic, co by to mohlo připomínat.“ To je vše, co je o mořské příšeře z pláže Muriwai známo. Žádný další průzkum, žádné biologické analýzy nebyly provedeny. Jen fotografie napovídá, že i zde půjde o naši starou známou. Ale snad přece jen něco. Maorští domorodci označili živočicha, z něhož zbytky pocházely, jako tanihwu, obří chobotnici. Vyprávěli také, že se staly případy, kdy tanihwa napadla a potopila pirogy jejich předků. V polovině srpna 2001 vyvrhlo moře na pobřeží Nového Zélandu znovu podobného živočicha, u něhož byla tentokrát zachována torza pěti chapadel.
Luska ostrova Andros
Snad nejsilnější přesvědčení o existence obří chobotnice v blízkých vodách vládne mezi obyvateli ostrova Andros v Bahamském souostroví. Říkají jí tu luska a o její přítomnosti jsou přesvědčeni odnepaměti. Někdy prý dokonce uchvacuje i lidi stojící na břehu. Během 2.světové války byla v oceánu u východního pobřeží ostrova trénována britská komanda žabích mužů. Docházelo zde však k nebývale vysokému procentu záhadných ztrát, takže základna byla nakonec přenesena jinam. Výcvik vedl Bruce Wright, pozdější ředitel Severovýchodní stanice ochrany přírody v kanadské provincii New Brunswick. V roce 1967 publikoval v časopise Atlantic Advocate názor, že luska je obrovský dosud neznámý hlavonožec, s největší pravděpodobností gigantická chobotnice, podobná té, která byla v roce 1896 nalezena na Floridě.
