Venuše je druhou planetou v pořadí svou vzdáleností od Slunce. Jako po Slunci a Měsíci třetí nejjasnější objekt pozemské oblohy ji znaly už nejstarší národy. Na nebi se střídavě objevuje ráno jako jitřenka a večer jako večernice.
Její měnící se poloha na obloze – jako by si s nezasvěcenci neustále hrála na schovávanou – připoutávala pozornost i babylonských kněží-astronomů. Dvojjedinost této planety vyjadřovali už staří Babyloňané, pro které byla jak bohyní Ištar (matkou nejvyššího boha Marduka), tak bohyní Šarpanit (jeho manželkou).
Těšme se na červen
Protože Venuše podobně jako Merkur obíhá uvnitř zemské dráhy; říkáme, že jde o planetu vnitřní. V prostoru sluneční soustavy je to naše nejbližší planetární sousedka. Nejblíže ke Slunci se nám promítá při horní konjunkci a dolní konjunkci. V horní konjunkci je planeta „za Sluncem“, ne však doslova, ale je blízko přímky procházející Zemí a Sluncem, a to dál než Slunce. Je tedy nejdál od Země (260 milionů kilometrů) a jeví se jako malinký kotouček (úhlový rozměr 10 vteřin) v podobě úplňku. Obvykle však v té době zůstává nepozorovatelná. V dolní konjunkci je planeta naopak nejblíže k Zemi (39 milionů kilometrů, úhlový průměr přes jednu minutu!), mezi Sluncem a Zemí, ale pochopitelně obvykle nikoliv přesně na spojnici Země – Slunce. Jestliže je tato poloha výjimečně přesně na této spojnici, pozorujeme přechod Venuše přes sluneční kotouč. K nejbližším takovým úkazům dojde 8. června 2004 a 6. června 2012.
Matka lásky napodobuje podoby bohyně Měsíce
Dnes považujeme za samozřejmé, že u planety, obíhající kolem Slunce blíž než my, musíme dalekohledem vidět změny osvětlení jejího povrchu jako střídání fází od úplňku do novu. Když to koncem září 1610 poprvé zjistil Galileo Galilei, uvědomil si, že je to významný důkaz proti Aristotelově geocentrismu: planeta mezi Zemí a Sluncem by tak nikdy nemohla vypadat! Aby si zajistil prioritu, aniž by výsledek pozorování publikoval veřejně, skryl sdělení do anagramu, jehož řešením byl nadpis tohoto odstavce – Venuše vykazuje fáze jako Měsíc.
Odhalený Venušin závoj
Dalekohledem na Venuši kromě její podoby (fáze) spatříme jen několik téměř neznatelných skvrn. Postupně jsme pochopili, že je neustále zahalena vrstvou neprůhledné oblačnosti, která nedovolí přímo vidět povrch.
Poznali jsme rovněž, že jde o planetu jen o málo menší než Země. Ještě počátkem 60. let 20. století jsme se proto domnívali, že Venuše bude sestrou Země, ale vzápětí nás družice a kosmické sondy tvrdě vyvedly z bláhového omylu – o takové příbuzné není co stát. Samotný skalnatý povrch nejprve ohmatávaly radarové paprsky, vyslané a po odrazu opět přijímané velkými pozemskými radioteleskopy; později jsme radarové aparatury vyslali až přímo nad planetu.
Charakter terénu je bližší Zemi než Marsu, ale tekutá voda a tedy hydrosféra na Venuši chybí a povrch je zcela suchý. 60 % plochy zaujímají níže položené rovinaté oblasti se zvlněním maximálně do jednoho kilometru, mezi kterými jako ostrovy vystupují vyvýšené bloky. Nižší oblasti jsou analogií oceánských pánví, ovšem bez vody.
Počátkem 90. let zaznamenala sonda Magellan mapovacím radarem na 16 000 sopek, z nichž nejvyšší je Maat Mons s výškou 8,5 km a průměrem základny 450 km. Dále nalezla téměř 1 000 kráterů s průměry do 275 km – zčásti impaktních, ale především vulkanických s lávovými výlevy a proudy, některé možná stále ještě činné.
Tvar Venuše se ze všech zkoumaných planet nejvíce blíží kouli – střední rovníkové zploštění je 1/96 000 a pólové zploštění jen 1/110 000.
Venušin skleník
Plynný obal planety je velmi hustý a asi stokrát hmotnější než zemské ovzduší. Hmotnost plynného obalu Venuše je řádově desetitisícinou hmotnosti planety, zatímco hmotnost ovzduší Země je řádově miliontina hmotnosti Země. Atmosféra Venuše se skládá převážně z oxidu uhličitého 97 %, 1 až 3 % dusíku a příměsí helia, neonu, argonu, oxidu siřičitého SO2 a 0,006 % molekulárního kyslíku. Vodních par je jen stotisícina toho množství, které se vyskytuje v atmosféře Země. Množství SO2 se občas zvýší, zřejmě jako následek vulkanických erupcí. CO2 se do atmosféry nepochybně dostal při vulkanické činnosti a na rozdíl od Země, kde je dnes vázán ve vápencích v kůře, zůstal v atmosféře. Vytváří tak výrazný skleníkový efekt, který je příčinou vysoké povrchové teploty blížící se hodnotě +500 °C.
Smrtící podmínky
Oblačnost Venušiny atmosféry tvoří tři na sebe navazujících vrstvy. Nejvyšší leží ve výškách 56–70 km a má teplotu kolem 13 °C. V ní již ve výšce 63 km přestává být viditelný sluneční kotouč a hlouběji je jen rozptýlené světlo. Nad touto vrstvou leží do 80 km vrstva jemné mlhy z vodní páry a ledových krystalků, obdoba našich cirrů. Střední vrstva oblačnosti s výškami 49,5–56 km vykazuje dohlednost 1,5 km. Dolní vrstva ve výškách 47,5–49,5 km je nejhustší a teplota zde již dosahuje 100 °C – ve dne i v noci.
Ve vrstvách oblaků jsou kapičky síry a kyseliny sírové, ty klesají ke spodní hranici oblaků, kde se vysokou teplotou vypařují, stoupají vzhůru, kde zkapalňují,a pokračují v koloběhu. Pod oblaky je opět slabá mlha, místy naopak výborná dohlednost až 80 km, ve výšce 10 km je prostředí červenavě zbarvené, protože světlo ostatních barev je rozptýleno vyššími vrstvami.
Teplota dosahuje 410 °C. Od výšky 7 km jsou vidět útvary povrchu. Na povrchu panuje atmosférický tlak 95x vyšší než na povrchu Země a teplota bývá přes 450 °C, dohlednost 3 km a osvětlení jako při silně zatažené pozemské obloze.
Venuše v jednom kole
Tvar dráhy Venuše se ze všech planetárních drah nejvíce blíží kružnici, ovšem tím jednoduchost pohybů končí. Samozřejmě, že Venuše jako každá řádná planeta vykonává dva základní pohyby – tedy otáčí kolem své osy a obíhá kolem Slunce, jenže to dělá zcela po svém. Předně jí jeden oběh kolem Slunce trvá 224,7 pozemského dne, ale otočení kolem osy nezvykle dlouhých 243 pozemského dne (chtělo by se říci, že „denní pohyb“ je pomalejší než „roční pohyb“).
Ovšem radarová pozorování už v polovině 60. let poskytla neočekávaný výsledek: Venuše se otáčí kolem osy ve zpětném smyslu, tj. v obráceném směru, než obíhá kolem Slunce kolem osy, skloněné o 87,4 stupně vůči rovině oběžné dráhy planety. Kdybychom se dívali na sluneční soustavu ze severu, viděli bychom, že všechny pohyby se dějí proti směru chodu hodinových ručiček – ale Venušina rotace by se odehrávala ve směru chodu hodinových ručiček. V celé sluneční soustavě je znám jen jeden další případ zpětné rotace – u Uranu, ale jeho rotační osa se odchyluje jen o 8 stupňů od roviny jeho oběžné dráhy, kdežto u Venuše je rotační osa obrácená prakticky „vzhůru nohama“, což je vskutku jedinečný případ.
Má to celou řadu zajímavých důsledků. Předně zjišťujeme, že sluneční „Venušin den“ trvá 116,75 pozemského dne a že je tedy značně odlišný (kratší) než siderický (tj. otočení vůči hvězdám). Kromě toho 5 slunečních Venušiných dnů se rovná synodické oběžné době Venuše (viz kapitolka „Matka lásky“) a za toto období se Venuše čtyřikrát otočí vzhledem k Zemi, což způsobuje, že například při dolní konjunkci je k nám Venuše natočena vždy téměř stejnou tváří.
Charakteristické údaje
Hmotnost 0.815 hmotnosti Země
Průměr 12 104 km
Hustota 5243 kg/m3
Povrchová teplota + 460 °C
Doba otočení kolem osy – 243 poz. d. (5832,5 h)
Sklon rotační osy 177,4 °
Přitažlivost na povrchu 0.91 (Země = 1)
Doba oběhu kolem Slunce 224,7 poz. dní
Velká poloosa dráhy 0,723332 AU (108 208 930 km)
Excentricita 0,0068
Inklinace 3,4°
Počet měsíců 0
