"Ten nešlechetný lid kacířský to jediné má za přednost, že libuje si v naukách", napsal Aeneas Silvius Piccolomini už v dobách husitských na adresu českého národa.
Vzdělanost nejen vyšších, ale i středních vrstev v Českých zemích neměla tehdy v Evropě obdoby. Nespornou zásluhu na tom má Karel IV. a jím založená Universita, ale i gramotnost – a úcta ke vzdělání – jeho předchůdců. Ze středověkých památek připomeňme alespoň staroměstský Orloj z roku 1410, který je cenný nejen jako dílo hodinářské (ozubené převody Mikuláše z Kadaně dosud perfektně fungují), ale především díky své astronomické sféře, která byla doslova planetáriem středověku (výpočty provedl a vzhled navrhl Jan Ondřejův zv. Šindel, mistr University).
Osvícená doba Rudolfínská
Koncem 16. století se Rudolfinská Praha stala hlavním městem světové astronomie. Měli na tom samozřejmě podíl cizinci, především Tycho Brahe a Johannes Kepler. Jenže Praha jim poskytla víc než azyl a císařovu přízeň: pochopení. Úlohu prostředníka mezi okruhem dvorních učenců a měšťanským stavem sehrálo Vysoké učení pražské. A tím, který vedl ruku císařovu při správném výběru byl jeho osobní lékař a ústřední osobnost české vědy 16. století Tadeáš Hájek z Hájku. V něm Tycho našel vynikajícího přítele. V dobrém kontaktu byl i s Davidem Gansem (žákem „rabbiho Löwa“), Keplerovým přítelem byl rektor university Martin Bacháček a skvělým spolupracovníkem Jan Brunovský – ten vlastně objevil „Keplerovu supernovu“. A nesmíme zapomenout, že v Praze se vyráběly nejpřesnější astronomické přístroje před nástupem dalekohledu (ostatně, jeho astronomickou verzi vynalezl Kepler v Praze).
I z doby pobělohorské vyčnívají vysoko nad jiné české osobnosti. Pomineme-li Učitele národů, nesmíme zapomenout na skvělého fyzika a matematika, kterým byl Jan Marcus Marci z Kronlandu. Použil kyvadla k měření času, studoval světlo a jeho rozklad ještě před Newtonem a zabýval se mechanikou. V 19. století měla pro obrodu české vědy značný význam Královská česká společnost nauk: na její schůzi v Klementinu v květnu 1842 profesor pražské polytechniky Christian Doppler poprvé formuloval princip, nesoucí jeho jméno. Bez Dopplerova jevu by nebylo moderní astrofyziky!
20. století- nástup moderní vědy
tedy mělo na co navazovat – ale muselo začít stavět od základů. Přelomem v historii české astronomie se stalo vybudování hvězdárny v Ondřejově, založené 21. ledna 1898. Shodou okolností se právě téhož dne narodil jeden z nejvýznamnějších českých astronomů uplynulého století Bohumil Šternberk (1898-1983).
Českým vědcům, kteří se vepsali do moderní historie výzkumu vesmíru by mohl být věnován samostatný Speciál – nejde jen o zajímavé objevy, ale často přímo o založení nových oborů a především o práci, která ovlivnila celé generace dalších astronomů. Před vyslovením jmen František Nušl, Vincenc Nechvíle, Zdeněk Kopal, Antonín Bečvář, Karel Anděl, Josef Klepešta, František Link, Zdeněk Ceplecha, Vladimír Guth, Luboš Perek, Miroslav Plavec, Zdeněk Švestka, Josip Kleczek, Zdeněk Sekanina, Luboš Kohoutek, Zdeněk Kvíz – ale i Ludvík Očenášek, Frank Malina, Emil Buchar, Rudolf Pešek by se slušelo smeknout. Díky mnohým z nich bylo dosaženo významných úspěchů i v nelehké době 2. poloviny 20. století, kdy se podařilo naskočit už do rozjetého vlaku kosmického výzkumu.
Výborně si vede i současná generace, ač být astronomem v Čechách je jedním z nejméně lukrativních povolání… Konečně můžeme naplno využívat výhod mezinárodní spolupráce. Do 21. století vstoupili astronomové s cílem stát se co nejdříve členem Evropské jižní observatoře. A veškeré aktivity, týkající se družic a kosmické techniky začíná koordinovat nově konstituovaná Česká kosmická kancelář, takže se snad blýská na lepší časy i pro náš průmysl.
„České“ krátery na Měsíci
na přivrácené straně:
ANDĚL – kráter o průměru přes 30 km, dobře pozorovatelný vždy kolem 6. a 19. dne stáří Měsíce, kdy se nachází na rozhraní světla a stínu. Pojmenovaný po českém učiteli K. Andělovi (1884-1948), jehož mapy sestaly podkladem pro nomenklaturu IAU. Nedaleko, severně od kráteru Descartes, přistála posádka Apolla 16.
BIELA – kráter o průměru 76 km, pojmenovaný podle důstojníka rakouské armády Viléma Biely (1782-1856), potomka staročeského rodu pánů z Bělé (kteří emigrovali za třicetileté války) a objevitele zajímavé komety r. 1826.
HAGECIUS – výrazný kráter o průměru 76 km na jihovýchodním okraji viditelné strany Měsíce. Tadeáš Hájek z Hájku (1525-1600) alias zlatinizovaně Hagecius byl vynikající český přírodovědec, lékař, matematik a astronom a jedna z nejvzdělanějších osobností své doby.
RHEITA – kráter o průměru asi 70 km s rozsáhlým přilehlým údolím ve východní části přivrácené strany Měsíce. Antonín Maria Šírek z Rheity (1597-1660) byl skvělým optikem a autorem jedné z prvních map měsičního povrchu.
MAYER C. – výrazný kráter o průměru 38 km při severním okraji měsíčního disku, pojmenovaný po jezuitovi Kristiánu Mayerovi (1719-1783), rodáku z Modřic u Brna, profesoru matematiky a fyziky v Heidelbergu a pozdějším řediteli hvězdárny v Mannheimu.
WEINEK – kráter o průměru 32 km, nazvaný po pražském Němci, profesoru Karlovy university a autoru fotografického atlasu Měsíce Ladislausu Weinekovi (1848-1918).
HEINRICH – maličký kráter o průměru 7,5 km, ležící poblíž kráteru Timocharis v Mare Imbrium. Vladimír Heinrich (1884-1965) byl profesorem astronomie na Karlově universitě, specialistou na nebeskou mechaniku.
HEYROVSKÝ – malý kráter o průměru 16 km v okolí Mare Orientale. Jaroslav Heyrovský (1890-1967), český fyzikální chemik, profesor Karlovy university a akademik, za objev polarografie (1922) obdržel jako první Čech Nobelovu cenu za chemii (1959).
Na odvrácené straně:
BEČVÁŘ – kráter o průměru 75 km v rovníkové oblasti. Dr. Antonín Bečvář (1901-1965) byl autorem světoznámých atlasů hvězdné oblohy, objevitelem několika komet a vynikajícím organizátorem profesionální astronomie na Slovensku (zakladatelem observatoře na Skalnatém Plese).
MARCI – kráter o průměru 30 km. Profesor Karlovy university Jan Marek, zvaný Marci z Kronlandu (1599-1667), dosud plně nedoceněný český fyzik, zabývající se mechanikou, měřením času a studiem světla (předchůdce Newtona).
MENDEL – velký kráter o průměru asi 140 km v jižní části odvrácené strany, pojmenovaný po zakladateli genetiky Johannu Gregorovi Mendelovi (1822-1884), opatovi augustiniánského kláštera v Brně.
NUŠL – kráter o průměru 65 km. Dr. František Nušl (1867-1951) byl profesorem astronomie na Karlově universitě, spoluzakladatelem observatoře v Ondřejově, konstruktérem řady originálních přístrojů (Nušlův-Fričův cirkumzenitál), vicepresidentem IAU a dlouholetým předsedou České astronomické společnosti.
PURKYNĚ – kráter o průměru necelých 50 km na okraji Mare Smythii v librační oblasti a tedy občas viditelný ze Země. Jan Evangelista Purkyně (1787-1869) byl vynikajícím českým přírodovědcem a fyziologem.
ŠAFAŘÍK – kráter o průměru 35 km. Vojtěch Šafařík (1829-1902) byl profesorem chemie a astronomie University Karlovy v Praze, vynikajícím pozorovatelem Měsíce a především proměnných hvězd i zaníceným průkopníkem české astronomie.
Pozn. Po desítkách českých astronomů, vč. současných jsou pojmenovány planetky.
České družice
V rámci programu Interkosmos startovala od r. 1969 do vesmíru více než stovka úspěšných vědeckých přístrojů a dalších zařízení –na družicích Interkosmos, Prognoz a Biokosmos, na orbitálních stanicích i kosmických sondách Vega a Fobos.
Byli jsme 13. státem světa, schopným postavit vlastní družici Magion 1 (1978), jejíž provoz byl řízen z našeho území. Poté startovaly ještě čtyři družice tohoto jména (MAGnetosféra – IONosféra) druhé generace, poslední z nich už loni došel plyn systému stabilizace a orientace. Unikátní je především metoda souběžných měření ze dvou družic.
Od léta 2003 obíhá kolem Země úspěšně další česká družice MIMOSA, postavená firmou SpaceDevices s.r.o.; bohužel hlavní experiment – unikátní mikroakcelerometr MAC-3 (Macek) týmu L. Sehnala R. Peřestého – se dosud nepodařilo uvést do provozu (bylo by to poprvé, co by některé z našich zařízení nefungovalo).
Let Vladimíra Remka, který se v březnu 1978 stal prvním kosmonautem jiného státu než Sovětského svazu a USA nebyl jen politicko-propagační záležitostí, nýbrž (díky souboru unikátních českých přístrojů) i předobrazem pozdější účasti západoevropských kosmonautů na ruských orbitálních stanicích.
I po roce 1990 se čeští odborníci a české firmy podílejí na řadě kosmických experimentů, především v rámci mezinárodních projektů.
K Saturnu letos v létě dorazí sonda Cassini-Huygens. Ve znaku má též českou vlajku – na analyzátoru kosmického prachu MPI v Heidelbergu se podílí Jiří Švestka z Hvězdárny a planetária hl. m. Prahy.
Na americké družici MTI, která startovala v březnu 2000 je instalován spektrometr tvrdého rentgenového záření ze Slunce Františka Fárníka z Astronomického ústavu AV ČR (vyroben Space Devices, s.r.o.).
Připravované a podpůrné projekty
Pokračováním pokusů s taveninami na orbitální stanici Saljut byly tavicí pece BBT Materials Processing na stanici Mir a díky spolupráci s německými odborníky by čtvrtá generace pece Titus měla být od r. 2008 vybavením Mezinárodní kosmické stanice ISS.
Na zpracování dat z družic ESA Cluster o působení Slunce na geomagnetosféru se podílí rovněž ÚFA AV ČR.
Soukromá firma Gisat se po léta úspěšně zabývá zpracováváním dat z družic dálkového průzkumu Země pro praktické využití v národním hospodářství.
Na softwaru optického dalekohledu observatoře ESA Integral pro výzkum záblesků záření gama se podílí AÚ AV ČR. Tým Reného Hudce je rovněž zapojen do přípravy největšího rentgenového teleskopu XEUS (plán start 2012) a pracuje se i na unikátním českém rentgenovém dalekohledu.
Na přípravě programu mezinárodní kosmické prachové observatoře DUNE se podílí mj. Hvězdárna a planetárium hl. m. Prahy.
