Astronomie – přírodní věda, zabývající se komplexně vznikem, vývojem a stavbou vesmíru jako celku i jednotlivých objektů a jejich soustav včetně pohybů a vzájemných interakcí… Základem astronomických znalostí je získávání pozorování kvantitativního charakteru a pozorované jevy jsou vysvětlovány pomocí přírodních zákonů.
Termín astronomie použil poprvé Platon ve 4. stol. př. n. l., Albertus Magnus ve 13. stol. rozdělil obor na tzv. teoretickou část (astronomii) a praktickou (astrologii), od pol. 17. století je astronomie považována za samostatnou přírodní vědu. Český alternativní termín hvězdářství nyní užíván zejména v historickém kontextu.
Encyklopedický slovník
První pohledy na oblohu
Hvězdná obloha byla pozorována již na úsvitu lidstva. Pravidelné každodenní střídání světla a tmy, právě tak jako stále se opakující roční doby, upoutávaly pozornost člověka již na samém počátku vývoje lidské civilizace. Tehdy, když se pračlověk poprvé zahleděl hvězdy, zářící na temné obloze, a zkusil sáhnout si na stříbřitou kouli nad vrcholky stromů, učinil podstatný krok ke svému lidství…
Máme stále víc důkazů o tom, že již desítky tisíc let před tím, než se člověk naučil psát, všímal si jasných hvězd, znal fáze Měsíce a vytvořil si podle nich první kalendáře. Pozorování oblohy proto právem můžeme řadit k nejstarším projevům kultury a jejich stopy nalézáme i u přírodních obyvatel Afriky, Austrálie a Ameriky.
Hvězdy a bozi
Počátky lidského zájmu o hvězdy se ztrácejí v temnu dávnověku. V dobách, z nichž pocházejí první ryté kameny, na nichž nacházíme náznaky hvězdných skupin. Rovněž skalní malby ze střední doby kamenné připomínají obrysy některých souhvězdí. Tehdy zřejmě pozorování oblohy sloužila především kultovním a náboženským účelům. Snad si naši předkové chtěli obětními dary ve vhodné době zajistit přízeň bohů a podle změn na obloze určit správné období pro velké slavnosti slunovratů, které byly významnými přírodními svátky.
Postupně docházeli k názoru, že důvodů k pozorování klenby nad nimi je víc. Astronomie patří mezi nejstarší vědní obory s počátky před více než 7 tisíci lety. Vznikla jako praktická činnost z potřeby určovat čas, zejména aby poznal vhodnou dobu k setí a sklizni, později pro kultovní a náboženské účely a z nutnosti orientovat se při cestách.
Starověká Mezopotámie a Egypt
Nejstarší svědectví o pozorování vesmírných těles i první astronomické poznatky nacházíme u starých kulturních národů – Sumerů a Babyloňanů v jedné části Asie a Číňany na opačné straně.
Pravděpodobně před 7 tisíci lety se pro astronomická měření začal používat gnómon. Před 6 tisíci lety už se Sumeři dovedli orientovat podle čtyř světových stran.
Egypťané znali zhruba délku roku a to, že záplavy Nilu ohlašuje na ranní obloze východ hvězdy Sirius (oni říkali Sothis), když před tím byla asi 70 dní zcela nepozorovatelná. O tisíc let později už zcela běžně používali sluneční hodiny, Před 4,7–4,4 tis. lety orientovali podle světových stran své mohutné pyramidy. Jejich astronomické znalosti úzce souvisely se znalostmi praktické geometrie.
Stavitelé pyramid vytyčovali severojižní směr pozorováním průchodu hvězd Mizar a Kochab (z dnešního Velkého vozu) svislicí, definovanou pomocí olovnice. To platilo přesně ovšem jen pro dobu kolem roku 2467 př. n. l. – starší pyramidy jsou odkloněny vinou precese na západ a mladší na východ. Severní směr je nejpřesněji dodržen u pyramidy Cheopsovy, takže lze stanovit, že její výstavba začala kolem roku 2478 př. n. l. – starší metody určení jejího stáří byly nepřesné o celé století.
A o několik století později Babyloňané odlišovali pět planet – bohů od hvězd na obloze, měli určité představy o jejich pohybech v osmi sférách, uprostřed nichž je Země.
Číňané předpovídali zatmění
Ve starší literatuře se zdůrazňovala absolutní prvenství Číny. Nepochybně museli císařští úředníci věnovat hvězdné obloze velkou pozornost, avšak záznamy (např. o konjunkci planet v roce 2461 př. n. l.) ze starých kronik nyní obvykle považujeme za dodatečně spočítané úkazy.
Ovšem je jisté, že záznamy ze 14. století př. n. l. již autentické jsou a svědčí o tom vysokém stupni znalostí. Číňané dovedli předpovědět zatmění Slunce a pro tvorbu kalendáře užívali periodu čong, jak říkali Metonovu cyklu o 25 století dřív, než ho objevili v Řecku. Protože Číňané byli důslednými úředníky a vše na obloze zapisovali, mohou dodnes astronomové s úžasem pátrat v dobových kronikách…
V Mezopotámii se pravidelná astronomická pozorování prováděla systematicky od 8. století př. n. l. až do 3. stol.př. n. l. Mezi Eufratem a Tigridem bylo první spolehlivě datované zatmění Slunce pozorováno v červenci 763 př. n. l. a o 42 let později i zatmění Měsíce. Dodnes žasneme nad přesností, jaké dosáhli tamní mágové, jak se říkalo astronomům ve službách státu a náboženství. Polohy objektů na obloze dovedli určit s přesností na 6 minut, čas dovedli stanovit s přesností tří čtvrtin minuty! Zjistili přesně interval, za který se Měsíc dostane znovu do stejného místa v prostoru – od nynějšího stanovení se liší pouze o několik sekund!
Dosáhli toho především neobyčejně dlouhými pozorovacími řadami, protože i jejich astronomické měřicí přístroje byly ještě velmi jednoduché. Největším objevem asijských Chaldejců bylo přesné určení periodicity výskytu zatmění Slunce a Měsíce – tzv. perioda Saros. Astronomie v té době dosáhla zlatého věku. Ze 7. století (př. n. l. ???) pochází nejstarší známá učebnice astronomie Mulu apin….
I když počátky astronomie měly ráz ryze praktický, nelze upřít, že vzdělaní kněží, kteří se jí zabývali, usilovali rovněž o odhalení nepoznaného a pochopení přírodního řádu. Znalost písma umožnila poznatky zaznamenávat, třídit, zpracovávat a porovnávat – a právě proto můžeme Mezopotámii považovat za kolébku astronomie jako vědy.
Věk megalitických staveb
V druhé polovině 20. století jsme s překvapením zjistili, že astronomii se věnovali i naši pradávní předci v západní a střední Evropě. U Salisbury v jižní Anglii dodnes se zatajeným dechem obdivujeme mohutnou kamennou ohradu Stonehenge, vybudovanou před asi čtyřmi tisíciletími, o níž jsme si stále víc jisti, že sloužila i jako megalitická observatoř.
Takovým kamenným kruhovým prstencům, složitým kruhovým seskupením vztyčených kamenů do kruhů a řad, vytvořeným ke kultovním a astronomickým účelům, říkáme kromlechy. Ve skromnějším provedení je najdeme téměř po celé Evropě. Nejvíce megalitických památek je zachováno ve Francii, kde se nacházejí i unikátní řady v bretaňském Carnacu, kde je na ploše 400 hektarů rozmístěno 5730 vztyčených kamenů – menhirů. Dokonce i u nás najdeme tajuplné menhiry, nepochybně kultovního, ale nejspíše i astronomického významu.
V Makotřasech u Prahy byly odhaleny pozůstatky důmyslné dřevěné ohrady, o níž se můžeme důvodně domnívat, že byla obdobou Stonehenge. Ovšem protože tvůrci megalitických observatoří neužívali písmo, nezanechali o sobě žádné další informace a neovlivnili další vývoj pozorování oblohy tak, jako tomu vděčíme Babyloňanům.
Jejich odkazem příštím věkům byly znalosti základních period Slunce, Měsíce i dvou nejjasnějších planet – Venuše a Jupiteru. Dali vesmíru řád v čase.
Megalitická hvězdárna
Nejslavnější a nejzáhadnější megalitickou stavbu světa – Stonehenge – najdeme 13 km severně od Salisbury v hrabství Wiltshire, v srdci jižní Anglie. Leží mezi silnicí A303 a A344 a právě nyní se rozhoduje o tom, zda nevybudovat několikakilometrový tunel tak, aby Stonehenge získal zpět původní, civilizací nedotčený ráz.
Datum vzniku není určováno jednotně, především proto, že se Stonehenge budoval v několika etapách a v průběhu tisíce let se několikrát přestavoval. Na ploše 14 ha se nachází 121 důmyslně rozestavených kamenů. Avšak to, co ze Stonehenge zůstává dnes, je jen stínem jeho někdejší slávy. Více než polovina kamenů se totiž skácela, zmizela nebo je pohřbila zem
Kameny ve znamení hvězd
Zpočátku zde byl pouze vnější kruhový val o průměru asi 80 m a ještě před stavbou kamennou tady zřejmě stála stavba dřevěná. V hliněném náspu valu se našlo 56 jam, pravděpodobně po pilířích. Tyto tzv. Aubreyho jámy jsou dnes překryty betonem, ale první obrovitý kámen, který tu kdysi byl vztyčen a který značí vstup do areálu, tzv. Patní kámen, stojí na původním místě.
Mezi Aubreyho jámami a mohutnými kvádry uprostřed celé plochy leží další dva kruhy, tvořené opět jámami.Tyto kruhy se označují písmeny Y a Z a je pravděpodobné, že měly astronomický význam.
Stavěli Stonehenge obři?
Až z Jižního Walesu sem bylo dopraveno asi 80 kvádrů šedomodrého pískovce o hmotnosti asi 4 tuny, které byly uspořádány do dvou soustředných kruhů, ale později je nahradil kruh 30 obrovských pískovcových monolitů zvaných sarseny. Každý má výšku 5 m, hmotnost kolem 25 tun a byly sem dopraveny z oblasti Avebury asi 35 km odtud.
Na místě byly sarseny sestaveny tak přesně, že čepy na svislých kamenech bezpečně zapadly do děr vytesaných do vodorovných překladů. Uvnitř tohoto kruhu stály dvě neúplné formace ve tvaru podkovy. Vnější podkovu tvořilo pět sarsenových trilitů (neboli dvou kolmo vztyčených kamenů, na nichž vodorovně spočívá třetí), vnitřní podkovu pak 19 opracovaných balvanů šedomodrého pískovce. Uprostřed byl kamenný oltář, který se však nedochoval.
Jak mohli starověcí stavitelé postupovat při transportu a vztyčení kamenných bloků, když neměli žádné jeřáby a kopali pomocí motyk z jeleních paroží, názorně předvedl počátkem 80. let český inženýr P. Pavel – „ten, který naučil sochy Moa chodit“.
Pozorovatelna a kalendář
Dokázali jsme odhalit, jak bylo Stonehenge postaveno, ale zůstává záhadou, jak jeho stavitelé mysleli. Stonehenge totiž v sobě nejspíše skrývá náboženskou i astronomickou funkci. Společná osa obou formací kupříkladu směřuje k bodu vycházejícího Slunce o nejdelším dni v roce – letním Slunovratu, kdy sluneční paprsky procházejí mezi dvěma kameny přímo na oltář.
Gerald Hawkins dešifroval mnoho souvislostí mezi kameny a došel k názoru, že Stonehenge je kamenný kalendář a pozorovatelna. Spojnice mezi některými kameny tvoří přesná místa pro pozorování východu a západu Slunce, Měsíce a letního nebo zimního slunovratu.
Pro každého, kdo se do Stonehenge sám vydá, bude jistě zajímavé, co o něm napsal český cestovatel Josef Kořenský roku 1915 v článku „Rozvaliny chrámu Slunce v Anglii“:
„Ještě kousek polní cesty – a stojíme před troskami chrámu Slunce. Strážná chata a drátěná ohrada věstí, že někdejší božiště těší se úctě také potomstva nynějšího a že před starobylou památkou sklánějí své hlavy i největší duchové a myslitelé. Poutníci, spějící ke starožitnému divu jihoanglickému, patří pouze na trosky několika monolitů povalených a na skupení obrovských menhirů vzpřímených a jinými kolosy vodorovnými nahoře spojených. Pro tyto visuté kameny dostalo se celé prehistorické stavbě názvu Stonehenge.“
