Brambory byly ve své domovině, v Peru ohroženy. Dlouhá sucha a nepřízeň počasí způsobily v minulých letech hromadnou nákazu obrovských ploch národní plodiny virem, který ničil celou úrodu a hrozila katastrofa, že původní plodina z peruánských polí zmizí. Na pomoc přišla moderní věda.
Vědci z Mezinárodního bramborového centra (CIP) naštěstí před 40 lety posbírali celou širokou škálu rozmanitých druhů brambor, pěstovaných v Peru a jejich semena uložili v centrální semenné bance. Ve spolupráci s pěstiteli v Itálii a v řadě dalších zemí, vypěstovali znovu z původních odrůd nové, které už byly odolné proti nebezpečnému viru. Vypěstované hlízy v podobě sadby putovaly zpět do své domoviny a poslední úroda brambor v Peru je až dvojnásobná, než tomu bylo před katastrofální nákazou.
Inkové si dokázali poradit
V době příchodu prvních španělských dobyvatelů pod vedením Francisca Pizarra do země Inků, byly v Peru brambory plodinou vysoce rozvinutou stejně jako zemědělská technika potřebná k jejímu pěstování. Kdyby se o jejich pěstování zajímali Španělé od počátku, nemusela Evropa čekat dalších sto let než jejich tajemství objeví a nemusely umírat miliony lidí hladem. Staří Peruánci uměli totiž využít rozličnou změnu podnebí i drsné klimatické podmínky svého životního prostředí. „Kdyby“ však historie nezná, a tak nezbývá než přijmout sled událostí, jež vedly k zániku inckého impéria a na desítky let zamlčely Evropě snad největší bohatství dávných jihoamerických kultur – brambory.
Bramborové mumie
Už nejstarší nálezy zbytků bramborových hlíz v hrobkách starých 7000 let ukazují na zvláštní technologii jejich úpravy. Speciální technika dehydratace a konzervace přetrvává v horských oblastech Peru a Bolívie dodnes. Podivné „brambory“ připomínající vysušené mumie tvoří totiž základ výživy všech obyvatel Altiplána i ostatních částí And. „V Jižní Americe rostou zcela jiné druhy brambor než jaké známe u nás“ říká Ing. Jan Frček,CSc. z Výzkumného ústavu bramborářského v Havlíčkově Brodě „některé z nich například obsahují tak velké procento alkaloidů v hlízách, že jsou díky němu obě části rostliny jedovaté a v běžném stavu nepoživatelné. Domorodci však našli způsob, jak tyto alkaloidy odstraňovat.“
Výroba jedovaté pochoutky
Onou zvláštní prastarou technikou, jež je založená na využití přirozených extrémních teplotních výkyvů zdejšího podnebí, a která z jedovatých hlíz činí pochoutku všech horalů, vyrábí domorodci tzv. „chuňo“. Hlízy brambor se rozprostřou na rovném místě tak, aby byly vystaveny největšímu mrazu v noci a naopak ve dne intenzivnímu slunečnímu záření. „Na chuňo se vybírají malé brambory, nejvhodnějším prostředím pro jeho výrobu jsou vysokohorské partie, minimálně ve 4000 metrech nad mořem“ zdůrazňuje Ing. José Rossel z Výzkumného ústavu pro výživu při Univerzitě Altiplána v peruánském Punu a dodává „místo musí být také dost větrné, aby byly zaručeny nejnižší teploty. V noci musí klesnout až ke 20oC pod nulu. Pro zdejší domorodce je výroba chuňa často jediným zdrojem obživy. V zimě odchází na celý měsíc do nejvyšších částí Altiplána celé rodiny, aby si vyrobily zásoby na prodej i pro svou spotřebu na další roky“. Rozlišují se dva základní druhy chuňa, chuňo negro ( černé ) a chuňo blanco ( bílé ) neboli moraya. Rozdíl je v druzích použitých brambor a v drobných odchylkách v technologii zpracování. Kvalitnější je moraya vyrobená z hořkých brambor, zvaných domorodci I´oke chuke. Hlízy se střídavě vystavují nočnímu mrazu, ve dne se mechanickým způsobem ( nejčastěji šlapáním bosýma nohama ) z namáčených hlíz odstraňuje svrchní slupka a tekutina, s níž se odplavují nežádoucí alkaloidy. Pak se brambory vystaví slunečním paprskům, čímž dochází k jejich vysoušení. Celý proces se několikrát opakuje, dokud brambory neztratí veškerou tekutinu a nestanou se z nich ony „mumie“ lehké jako korek.
Chuňo objektem zkoumání
Ve výzkumném ústavu bramborářském v Havlíčkově Brodě měli odborníci nedávno příležitost zkoumat vzorek peruánského bílého chuňa tzv. morayi. A jak test dopadl? „Rozborovali jsme obsah sušiny, škrobnatosti, popelovin a dalších výživných látek v chuňu. Zjistili jsme, že vzorek vykazoval větší rozdíly jen ve výši škrobnatosti, méně pak v obsahu bílkovin. V porovnání s bramborami naší provenience má sice sníženou výživnou hodnotu“ říká Ing. Frček, který v andských oblastech několikrát pobýval a upřesňuje „je možné je však skladovat až 8 let bez toho, aby je napadli škůdci či se jinak poškodily. Navíc je to jediný způsob, jak jinak nepoživatelné druhy brambor upravit a konzumovat. V případě neúrody, která není v těchto oblastech nijak neobvyklá, hraje pak chuňo ve výživě obyvatel rozhodující úlohu.“ Vzhledem k náročným klimatickým podmínkám, které výroba chuňa vyžaduje, nelze s jeho produkcí počítat v jiných částech světa. Chuňo tak zřejmě zůstane trvalým pokladem země Inků, a kdo by chtěl poznat tajemství jeho chuti, nezbývá mu než se za ním do Peru či Bolívie vydat.
Dlouhá cesta do Čech
Na přelomu 16. a17. století se brambory šířily ze Španělska ( méně pak z Anglie ) po celé Evropě. V době třicetileté války se dostaly i do království českého a odtud do Bavor a Sas. Polní plodinou se brambory staly nejprve v Irsku, v době velkého hladomoru způsobeného neúrodou. Snad nejvíce se pěstováním prvních brambor v Čechách proslavili irští františkáni v polovině 17. století ( tzv. hibernové ) ve své klášterní zahradě na Novém městě pražském ( dnešní Hybernská ulice ). O sto let později, v době hladomoru, nařídila Marie Terezie přivést do Čech brambory ze sousedního Pruska. Podle jména obyvatelů této země – Braniborů pak lidé začali hlízám říkat „brambury“, z nichž posléze vznikl současný název.
Proč jsou brambory nepostradatelné?
Brambory jsou zkrátka dnes známé, využívané a nepostradatelné pro svou vysokou nutriční hodnotu po celém světě. 1 ha brambor produkuje dvojnásobný výnos proteinu než obilí a jsou 3 x tak výživné. Obsahem vitamínu C navíc bramborové hlízy předčí mnohé druhy zeleniny. Vysoký obsah minerálních látek v hlízách vytváří z brambor zásaditou potravu, která vyrovnává v lidském těle přebytečné množství kyselin. Jsou rovněž důležité při různých dietách, včetně redukčních. Ve farmacii a medicíně se uplatňuje množství přípravků vyrobených z bramborového lihu či škrobu, z jeho derivátů a z modifikovaných škrobů. Tvoří proto základ potravy v nejvíce zalidněných regionech světa ( Číně, Rusku, Indii ). Po kukuřici, pšenici a rýži představují brambory největší podíl v množství vypěstovaných plodin na světě.
Genetici kříží brambory s medúzou
Vědci ze Sheffieldské univerzity ve Velké Británii upravili pomocí genů jednoho druhu světélkujících mořských medúz brambory tak, aby začaly při nedostatku vody světélkovat.
Vše je zatím ve stadiu pokusů a odborníci vzhledem k velkým obavám spotřebitelů z geneticky modifikovaných potravin, pěstují a sklízejí brambory přísně odděleně a hlídají aby se nedostaly do potravního řetězce. Celý pokus je přípravou na budoucí léta, kdy se ve Skotsku očekává zvýšený nedostatek vody. Svítící brambory ovšem nevydávají světlo viditelné lidským okem. Jemně modré světélkování o krátké vlnové délce je transformováno na žlutou barvu, kterou snímají detektory. Ty si všimnou neznatelného světélkování a elektronicky signalizují, že rostlina žízní. Vědecký tým má v plánu přinutit světélkující bílkoviny i k tomu, aby v budoucnosti hlásily i údaje o obsahu dusičňanů, fosfátů, či cukrů.
