Turistický klenot severovýchodní Itálie se v roce 1966 změnil v páchnoucí smetiště plné krys. Způsobila to rekordní přílivová vlna. Poničila město, ale měla také přínos: Přiměla Benátčany vymyslet projekt Mojžíš – technické řešení obranné hráze proti moři. Na start velkolepého projektu čekaly Benátky dalších 37 let. Letos se konečně dočkaly.
Záplavy jsou běžné, voda se rozlévá ulicemi města dvě stě dnů v roce. Na »acqua alta«, jak Benátčané říkají vysoké vodě, jsou zvyklí, stala se součástí jejich všedního života. A turisté? Když v půjčených vysokých botách procházejí náměstím svatého Marka po dřevěných lávkách nad špinavou vodou, považují to za místní folklor. Voda se na toto nejníže položené místo historického centra vylévá snad každý týden, ne už jednou nebo dvakrát do roka, jak tomu bývalo za Napoleonova pobytu ve městě. Situace je však ještě mnohem vážnější, než by se mohlo zdát. Město nemůže dál spoléhat na dvě své přírodní ochrany před přímými nápory Jaderského moře. Nestačí už ani Lido, dlouhý pás země dělící moře od laguny, ani slané bažiny, které tlumí příboj a zpomalují ničivé vlny.
Když se spiknou okolnosti
Voda zaplavuje ulice čím dál častěji a stále intenzivněji. Příčin je mnoho a jako by chtěly potvrdit jeden z Murphyho zákonů, vzájemně se umocňují tak, aby napáchaly co největší škody. Vlivem oteplování planety tají polární ledovce a stoupá hladina světového oceánu, což platí i pro Jaderské moře. Mění se také klima v oblasti a stále silnější větry ženou vlny k pobřeží severovýchodní Itálie. Celá tato oblast velmi pomalu klesá. Pokles města je oproti tomu mnohem dramatičtější. Výsledkem je to, že Benátky se za poslední století oproti relativní hladině moře propadly o více než 23 centimetrů. Snížení souše a zvýšení hladiny jsou pak příčinou toho, že příliv, který před sto lety nemohl dosáhnout do zastavěných oblastí, nyní způsobuje záplavy. Zatímco od roku 1923 do roku 1932 postihlo město jen pět velkých záplav, za stejně dlouhé období po roce 1993 jich bylo desetkrát tolik.
Velký projekt začíná
Mezníkem se však stala právě katastrofa z roku 1966, kdy voda vtrhla do ulic s mimořádnou vervou a vystoupila nad normál o rekordní skoro dva metry. Zanechala nevídanou spoušť, ale zapůsobila jako vztyčený varovný prst. Hned v prvním zákoně, který od té doby přijala italská vláda, byla záchrana Benátek prohlášena za přednostní záležitost národního zájmu. Jedna věc je však deklarace a druhá skutečnost. Město muselo ještě čekat dalších 37 let. Odborníci mezitím obhajovali studie a proti studie, úředníci schvalovali a zavrhovali, politici lavírovali. Konečně se Benátky dočkaly a stavba obrovského projektu byla zahájena. Sdružení velkých státních společností, družstev a místních podniků Consorzio Venezia Nuova, které organizuje projekt Mojžíš, italsky Mose, zahájilo stavbu mohutných protipovodňových bariér. Technické řešení díla je prosté: Jakmile předpovědi ohlásí blížící se vzdutí hladiny moře nad nebezpečnou úroveň, z ocelových plováků, zapuštěných v betonovém loži na dně, se stlačeným vzduchem vytlačí voda. Vztyčí se tak bariéra, která přehradí všechny tři vstupy do laguny. Spolehlivě ochrání i nejnižší části města a rozsáhlé pobřeží. Tedy – měla by.
S pokorou a s bagrem
K obdivuhodným vlastnostem Benátčanů v minulých dobách patřilo, že k zásahům do přírody se odhodlali až poté, kdy pečlivě prostudovali a poznali vlivy města na okolní prostředí. Dokázali tehdy citlivě pracovat s velkým množstvím empirických znalostí a zkušeností. A ve 20. století pak na to všechno dočista zapomněli. Napříč lagunou nejprve brutálně prokopali několik velkých kanálů a vybetonovali jejich břehy. Slepou víru v technologický pokrok nakonec korunovali hlubokovodním Canale dei Petroli, doslova ropným kanálem, který velkým tankerům umožnil příjezd k nové rafinerii. A co víc, rozvíjející se průmysl v technickém zázemí města na souši – Mestre a Magheře – začal odčerpávat obrovská kvanta vody. Katastrofa na sebe nedala čekat – město začalo rychle klesat. Než městská vláda přišla na to, že když se odčerpá voda, začnou horniny sesedat, Benátky poklesly za necelá tři desetiletí o 20 centimetrů. Následovaly restrikce, které zabránily odčerpávání vody, a podle současného stavu odborníci soudí, že se podloží města stabilizovalo. Vyvstává ovšem ještě jeden problém. Velice pomalu, ale zato jistě klesá celá severovýchodní Itálie. Pro Benátky to může znamenat další pokles o několik centimetrů za sto let.
Přehrada, jež není vidět
Domněle všespasitelné typické řešení 70. let se jmenovalo beton. Když zabouřilo moře, zvyšovaly se chodníky a zpevňovaly vlnolamy. Vznikaly tím jen další a další problémy. „Pozornost se často zaměřuje na Benátky, avšak město leží uprostřed laguny. Uchránit město znamená také uchránit prostředí kolem něho,“ míní Marco Mirani z univerzity v Padově To byl jeden z důvodů, proč z nejrůznějších návrhů dostal přednost právě projekt Mojžíš. Má město spolehlivě chránit a vyjma nouzového stavu minimálně ovlivňovat okolní prostředí. Vtip spočívá ve sklopných přehradách. Jednotlivé jejich segmenty zatížené vodou za normálního stavu leží ve dně, aniž by z moře vystupovaly jakékoli podpůrné konstrukce. Hráze tedy nepřekáží lodní dopravě, běžným přílivům a odlivům důležitým pro zachování přirozeného prostředí laguny, ani odplavování znečištěné vody z přilehlých zemědělských a průmyslových oblastí. Pokud se však hladina moře vzedme nejméně o 1,1 metru, kdy by už hrozilo zatopení nejníže položených míst v Benátkách, hráze se vztyčí a přehradí všechny tři vstupy do laguny. Vznikne tak 28 metrů vysoká přehrada o třech samostatných dílech, jejichž celková délka by přesahovala 1500 metrů. Gigantické dílo, mnohem větší než známá protipřílivová bariéra v Londýně, má chránit Benátky už v roce 2011.
Otevřete rybí farmy!
Ne všichni však stavbě tleskají. Například velkoobchodníci se obávají, že přehrady budou zdržovat námořní dopravu. Provozovatelé lodí by se prý dokonce mohli městu vyhýbat, pokud by hrozilo, že budou muset čekat na spuštění přehrad. Projektanti díla jim samozřejmě oponují. Vztyčení bariér zabere půl hodiny a spuštění jen polovinu tohoto času. Kromě toho se odhaduje, že vstupy do laguny by byly uzavřeny průměrně jen pětkrát ročně. Dílo z principu napadala také nejrůznější ekologická uskupení, která však předložila i řadu zajímavých alternativních řešení. K jejich nápadům patřilo otevření rybích farem, které ubírají plochu laguny, zasypání kanálu pro ropné tankery, zúžení vstupů do laguny, prohloubení sítě benátských kanálů. To vše je sice technicky možné, ale podle odborníků by to mělo na úroveň mořské hladiny jen zanedbatelný vliv. Poslední návrh ekologů, a to zvýšit všechny zastavěné oblasti, se pro změnu nedá uskutečnit vůbec.
Jen krátkodobé řešení?
Závažnější jsou však obavy některých odborníků, že přehrada ochrání město jen dočasně. Výhledově se nedokáže vyrovnat se vzestupem hladiny vyvolaným globálním oteplováním, jak napsal geofyzik Paolo Pirazzoli z francouzského Národního střediska pro vědecký výzkum (CNES) v americkém odborném časopise Eos. Tvrdí, že dvacet let stará koncepce přehrad nebyla upravena tak, aby se vyrovnala s celosvětovým vzestupem hladiny moří. Za pár desítek let po skončení stavby už tedy podle něho nebude stačit na svůj úkol. Obdobnou skepsi projevil David Paterson ze St. Andrews University, vedoucí britského týmu, který společně s italskými vědci pomocí družic a systémů dálkového průzkumu zmapoval přílivové toky a mořský život v Benátské zátoce. „Hladina moře stoupá rychleji, než klesá město, ale dohromady je to dvojitá pohroma, “ varoval na internetovém serveru BBC. Přes veškeré pochybnosti budou Benátky jediným městem, které se zaštítí svou bariérou, až na italském pobřeží začne stoupat voda a moře se stane reálnou hrozbou pro města, jako jsou Ferrara nebo Ravenna. Kam ovšem sahají skutečné možnosti benátských protipovodňových hrází? Limit zní dva metry rozdílu mezi hladinami moře a laguny. V praxi by to odpovídalo naplnění toho nejpesimističtějšího scénáře vzestupu mořské hladiny během sta let o 50 centimetrů. I tomu mají hráze projektu Mojžíš odolat. Svým způsobem by to byl zázrak. Biblický Mojžíš však přece také dokázal zázračně zastavit vody.
PROJEKT MOJŽÍŠ, TROJDÍLNÁ SKLOPNÁ PŘEHRADA
• Princip: Pokud mořská hladina stoupne o 1,1 m nad normál, z betonového lože zapuštěného do dna tří vstupů do laguny se vyklopí duté plovoucí bloky, z nichž se stlačeným vzduchem vyžene voda.
• Doba vztyčování/spouštění: 30/15 min.
• Rozměr ocelového dutého segmentu (šířka x výška x hloubka): 28 x 20 x 5 m
• Celkový počet bloků: 78
• Celková délka přehrady: 1560 m Nejvyšší projektovaný rozdíl hladin: 200 cm
• Pracovní příležitosti: stavba – přes tisíc lidí ročně; údržba, řízení a monitorování – stálých sto lidí
• Zahájení/dokončení stavby: 14. 5. 2003/2011
• Předpokládané náklady: 3,5 mld. euro
BENÁTKY, KLENOT CHRÁNĚNÝ A SUŽOVANÝ VODOU
Venezia, město s nynějšími 300 tisíci obyvatel, bylo podle tradice založeno v roce 452 obyvateli severoitalských měst, kteří se na ostrovy Benátské laguny uchýlili před útoky germánských kmenů.Trojdílná, v Itálii nejrozlehlejší laguna zabírá plochu takřka 1900 kilometrů čtverečních. Město ležící mezi ústími řek Po a Piave má kolem 15 tisíc domů na 118 ostrovech, mezi nimiž se proplétá asi stovkakanálů, přes které vede 400 většinou kamenných mostů. Takřka veškerá doprava probíhá po vodních cestách, jimž kraluje Velký kanál dlouhý asi tři kilometry, dělící město na dvě takřka stejně velké části. Historické jádro Benátek patří ke světovému kulturnímu dědictví UNESCO. S pevninou propojuje historickou část kilometry dlouhá silniční a železniční hráz. Průmyslové a obslužné zázemí města leží v pevninských satelitních sídlech Mestre a Marghera.
BITVA TRVÁ UŽ 1500 LET
Město vděčí moři za skvělý historický rozkvět a nynější architektonickou velkolepost. Na druhé straně s mořem svádí boj od dob svého vzniku po rozpadu Říše římské | v pátém století, kdy obyvatelé severoitalských měst našli na ostrovech v laguně ochranu před útoky germánských kmenů. Benátčané dokázali rychle ; zhodnotit to nejcennější, co i měli – výtečnou polohu města. Okolní voda je jednak : chránila, jednak jim otevírala snadný přístup do Středozemí. V15. století už Benátská republika jako i významný námořní a obchodní i stát kontrolovala dálkový i obchod mezi Evropou i a Orientem. Představitelé města však nikdy nezapomínali na pomyslný dluh ke své laguně, stíněné proti moři pásem pevniny Lido. „Benátská republika spoléhala na svou izolaci, na okolní vodu, jež jí vždy poskytovala přirozenou ochranu,“řekl BBC Marco Mirani z univerzity v Padově. „A republika se za starých časů o lagunu vždy pečlivě starala.“ Tamní vláda měla už počátkem 14. století zvláštní významné oddělení, které se zabývalo výhradně ochranou před záplavami. Navazuje na ně ostatně nynější správa vod (Magistrato alle Ac-que di Venezia) odpovídající za dohled, zajištění a ochranu vodních zdrojů v několika italských provinciích. Benátčané před staletími dokázali nashromáždit obrovské množství empirických poznatků o laguně a věděli, jakou odezvu vyvolá ten který zásah do křehkého ekosystému. Na druhé straně ale neztráceli odvahu k velkým stavebním dílům. Dokázali například odklonit řeky, aby zabránili usazování naplavením. „Řeky vtékající do laguny ji odsuzovaly k zanesení,“ prohlásil Mirani. „Benátčané to změnili v 16. století. Navždy tak zvrátili její vývoj – vznikla tak laguna v podobě, jak ji vidíme dnes.“
VODA TLAČENÁ NA SEVER
Podstatný podíl na záplavách v Benátkách mají bouře přecházející přes severní Itálii k Jaderskému moři, jak zjistil vědec Trevor Davies z Univerzity východní Anglie. Bouře totiž provází nízký atmosferický tlak, díky němuž se v oblasti až o půl metru zvyšuje mořská hladina. Jižní větry pak tlačí vodní masy Jaderského moře k Benátkám, což způsobuje záplavy. Díky celkovým změnám klimatu lokální tlakové níže sledují severnější trasu, což oslabilo bouře nad Středozemím.
