Hovoříme-li o nějakém organizmu jako o živoucí fosilii (známým příkladem je hlubokomořská lalokoploutvá ryba Latimeria chalemnae, jejichž morfologická stavba těla je prakticky k nerozeznání od tělní stavby permských druhů) jde do značné míry o metaforu. Rozhodně nejde o tentýž druh, který obýval Zemi již v dobách jejího mládí. 
Pojmem živoucí fosilie je pouze vyjádřena jeho přímá vývojová příbuznost k určité archaické skupině. To bývá obvykle dokumentováno řadou pozoruhodných morfologických, anatomických, fyziologických či jiných znaků.
LODĚNKA
Čtyřžábří hlavonožci (Nautiloidea) žili nejvíce v prvohorách a to v ordoviku, siluru, devonu a karbonu, což představuje období před 500 – 235 miliony let. Koncem prvohor v permu (285 – 235 mil. let) rychle ubývali a v celých druhohorách, třetihorách a čtvrtohorách se jejich výskyt silně zredukoval. Vývoj této podtřídy hlavonožců kulminoval zejména v silurských mořích, tedy před 435 – 406 miliony let. Bylo popsáno přes 2500 fosilních druhů. Je to obrovské množství, když si uvědomíme, že v současné době žije pouze 6 druhů loděnek, převážně v Indopacifiku. Loděnka je dravec a kolem úst má asi 90 krátkých ramen, která nemají přísavky, ale vylučují lepkavý sliz, který jim pomáhá při lezení a při lovu kořisti. Žije v hlubších vodách pod 100 m, kde se životní podmínky po miliony let celkem neměnily a také proto se tato „živoucí fosilie“ dožila dnešní doby.
OSTROREP AMERICKÝ
Ostrorep americký je vývojově velmi starobylý živočich. Jeho podkovovité tělo je zakončeno silným ostnem, Existuje 5 žijících druhů, jejichž předci pamatují ještě prvohorní moře. Žijí zahrabáni do dna, loví měkkýše a larvy, mají tělo zploštělé a kryté krunýřem. Osten na konci těla svému nositeli slouží mimo jiné i k tomu, aby se s jeho pomocí mohl snadno převrátit zpět na nohy (není tedy tak bezmocný jako například želva). Další zajímavostí u tohoto živočicha je skutečnost, že přijímaná potrava je drcena a žvýkána až v jeho žaludku. Larva ostrorepa vylíhlá z vajíčka se podobá prvohornímu trilobitu. Tento svůj vzhled však ztrácí již po prvním svlékání. Patří mezi členovce a je to nejrozsáhlejší a nejpočetnější živočišný kmen na Zemi (odhaduje se, že zahrnuje více než jeden milion druhů). Jejich jméno je odvozeno od skutečnosti, že jejich tělo je tvořeno články, přičemž původně měl každý článek 1 pár přívěsků. Dalším ze znaků členovců je zevní kostra tvořená chitinem. Díky tomu si jejich tělo i po smrti zachovává nadále svůj původní vzhled. Zajímavý je také jejich krevní oběh, který se nazývá otevřený. Krev totiž není uzavřená v cévach , ale orgány volně omývá, a tak je zásobuje kyslíkem a živinami.
VELEMLOK
Obrovské neforemné tělo plné kožních záhybů, plochá hlava a malá očka, široká tlama, která pohltí vše, co se pohne v blízkosti včetně neopatrných menších příslušníků vlastního druhu… Za živoucí fosilie lze považovat poslední tři žijící zástupce velemloků ( Cryptobranchidae ). Tito primitivní obojživelníci se od svých pradávných předků příliš neliší. Mají už sice plíce, ale velmi nedokonalé, takže jsou závislí na kožním dýchání. Právě proto je jejich kůže plná laloků a záhybů, které zvětšují její povrch. Z téhož důvodu žijí trvale ve vodě. Na souši by jejich pokožka příliš vysychala. Voda mimo to nadnáší jejich těžké tělo na slabých nohách. Nejmenší z velemloků, velemlok americký ( Cryptobranchus alleganiensis ), obývá především potoky a bystřiny v horských oblastech na východě USA. Skuteční obři dorůstající téměř půl druhého metru jsou pak oba asijské druhy – velemlok čínský a japonský.
NASIKABATRACHUS SAHYADRENSIS
Není to tak dávno, co biologové objevili dosud neznámý druh žab, který přežil z doby dinosaurů až do dneška. O žijící fosílii z dávnověku informovala většina zahraničních odborných biologických periodik, neboť nález bývá označován jako objev století. Zasloužil se o něj belgicko- indický tým. Žábu pojmenovali Nasikabatrachus sahyadrensis. Je to černo fialová žába asi sedm centimetrů dlouhá. Jde patrně o poslední zástupce druhu žab, které skákaly po nohách dinosaurům. Její tlamička připomíná krtka. Od ostatních žab se liší natolik, že tvoří novou čeleď. Biologové nový druh žab našli v odlehlých horách Western Ghats v Jižní Indii. V údolích zde roste tropická vegetace a tuto oblast považují vědci za slibnou i z pohledu dalších objevů jedinečných, nikde jinde se nevyskytujících, rostlin. Provedený rozbor DNA nově objevených žab odhalil, že jejich nejbližšími, ale vzdálenými, příbuznými jsou malé žáby z ostrovů Seychelly v Indickém oceáně u břehů Afriky. Od lokality výskytu jsou vzdáleny 3000 km. Změny DNA obou druhů datují jejich společného předka do doby před 130 miliony let. Oba druhy se tedy od sebe oddělily ještě předtím, než se Seychellské ostrovy odlomily od Indie.
HATERIE NOVOZÉLANDSKÁ
Haterie jsou posledními reprezentanty skupiny Rhynchocephalia což je starodávná skupina plazů, která vzkvétala asi před 200 miliony let. Ve věku dinosaurů byly haterie rozšířené po celém světě. V následujícím věku savců se staly endemitními druhy Nového Zélandu, kam se savci nerozšířili. Dobré časy však skončily s příchodem bělochů před 1000- 2000 lety a polynéských krys. Kiore.Haterie, nebo také Tuatara zmizela z pevniny a dnes přežívá v klesajícím množství na ostrovech v Zálivu Hojnosti a v parku Hauraki Gulf Maritine.Dlouho se vědci domnívali, že existuje pouze jeden druh haterie, ale nové genetické výzkumy zařazují populaci žijící na ostrově North Brother, do nového samostatného druhu – Haterie Guentherova (Sphenodon guentheri).
Tuatara je velkou měrou noční živočich ale část dne tráví i sluněním u vchodu do nory, kterou někdy sdílí s buřnáky, jehož mláďata jsou občas jeho potravou, ačkoli jeho převládající strava je tvořena hmyzem a příležitostně malými ještěrkami, které loví v noci. Tuatara, je označení haterie ve staré maorštině a znamená ostny mající, nebo starý trnitý. Do dnešní doby se haterie téměř nezměnila. Má typický vzhled ještěrů. Kůže má šedou nebo olivou barvu s proměnlivými barevnými skvrnami. Samci mohou dorůst do délky 60 cm a váhy 1 kg. Samice jsou o něco menší a jejich váha se pohybuje okolo 500 g.
S ještěry mají společné jen zařazení do stejné třídy plazů a schopnost regenerace ztraceného ocasu. Mladé haterie mají na temeni hlavy viditelné třetí oko, jak dospívají, je oko zakryto tenkou blankou. Haterie mají velice nízkou teplotu těla ( 12°C) a tak se pohybuje velmi pomalu. Díky pomalému metabolismu dosáhne dospělé velikosti přibližně za 20 let. Dožívají se vysokého věku, možná více než 100 let.
TAPÍR
Patří k nejstarším žijícím savcům na zemi. Pravěcí tapíři jsou známí od eocénu. Kdysi se vyskytovali velmi hojně. Dnes představují jen pouhé zbytky. Zajímavé je, že také vývoj nosorožců a jejich příbuzných začal formami podobnými tapírům. Tapír je býložravec z řádu lichokopytníků. Existují 4 druhy tapíra: tapír indický, neboli čabrakový, tapír středoamerický, tapír horský a tapír jihoamerický. Vyskytuje se v zadní Indii, na Sumatře a ve střední a jižní Americe. Žije v tropických lesích, v silně zarostlých křoviskách, většinou v blízkosti stojatých vod a vyhýbá se otevřeným prostranstvím. Za potravou vychází k večeru a je aktivní v noci. Má tenké nohy, vepředu čtyřprsté, vzadu tříprsté a velmi krátký ocas. Jeho hlavním znakem je krátký chobot. Uši jsou dlouhé a velmi pohyblivé. Živí se pouze rostlinami, listím, kapradinami a bambusem, někdy i větvemi. Tapíři žijí v malých skupinách, většinou po třech.
SKLÍPKANI
S tvory, označovanými jako živoucí fosílie se můžete setkat i u nás, a to dokonce poměrně často u chovatelů drobného zvířectva. Mezi tyto „zázraky přírody“ patří i v teráriích rozšíření sklípkani. První odkazy na fosilní příbuzné dnešních sklípkanů byly objeveny v úlomcích jantaru ze středního devonu v Severní Americe, a jsou tedy staré téměř 350 milionů let. Před 310 až 240 miliony let, v takzvaném karbonu, patřili sklípkani k nejhojnějším druhům pavouků vůbec. Teprve od dvou milionů let př. n. l., od třetihor, žili také ve střední Evropě. Během milionů let se tělesně skoro vůbec nezměnili. Český název sklípkan vznikl díky tomu, že pozorovatele zaujaly někdy důmyslné a často stavitelsky velmi dobře provedené podzemní chodby, které si zemní druhy často budují. Název sklípkani ale není všeobecně výstižný, jelikož v čeledi Theraphosidae existuje celá řada rodů sklípkanů, kteří si žádné podzemní úkryty nebudují, naopak se zemi vyhýbají a svůj domov nalezli na stromech, kde si staví pavučinová hnízda.
ZE ŽIVOTA LATIMÉRIE
Z nálezů zkamenělin se donedávna soudilo, že období, kdy lalokoploutvé ryby žily na naší planetě skončilo zhruba před 70 miliony let. Tento vědecký názor platil ovšem jen do 22. prosince 1938. Lalokoploutvé ryby žily v mělkých sladkovodních vodách. V období sucha dokázaly přelézt z vysychajících míst do vedlejších tůní, kde ještě nějaká voda zbyla a kde byl díky tomu dostatek snadno přístupné potravy v podobě malátných a dusících se rybek. Později některé tyto ryby mající tu zvláštnost, že svalstvo ploutví není ukryté uvnitř těla, ale je součástí ploutví, rozvinuly své schopnosti dále, z masitých ploutví se staly končetiny a z ryb obojživelníci, z nich zase savci, takže jsou vlastně i našimi předky.
Záhadný úlovek vzrušil svět
Roku 1938 rybáři u afrického pobřeží vytáhli ze sítě vlečené v hloubce 67,5 m neobvyklou rybu. Pro domorodé rybáře nebyla až tak zvláštní, věděli, že se občas ve větších hloubkách zaplete do sítě, že má chutné tučné maso a znali ji po jménem kombassa. Není divu, že společně s ostatními úlovky skončila na rybím trhu v přístavu East London na jihovýchodním pobřeží Afriky. Místní kapitán na ni telefonicky upozornil kurátorku blízkého muzea. Ta se spolehla na názor zkušeného rybáře a stala se první Evropankou, která kdy viděla zvláštní modravou rybu, dlouhou asi půldruhého metru.
Od známých ryb se lišila velkými tvrdými šupinami, kostěným krunýřem na hlavě a masitými ploutvemi. Její znalosti ichthyologie nebyly sice takové, aby docenila význam objevu, nicméně cítila, že stojí za pozornost.
Slečna Latimerová napsala o své neobvyklé kořisti nejlepšímu africkému odborníkovi profesoru J. L. B. Smithovi a ten podle jejích kreseb podivnou rybu určil jako druh coelocanthus, který se objevil asi před 300 miliony let a vyhynul dříve než dinosauři, tedy asi před 70 miliony let.
Teprve na Štědrý den roku 1952, tedy po plných čtrnácti letech, se profesor Smith dočkal kýžené zprávy z Komorských ostrovů nedaleko Madagaskaru. Druhá latimérie byla vládním letadlem s velkou slávou dopravena do Kapského města a největší biologický objev dvacátého století byl konečně uznán veškerou vědeckou veřejností. Od té doby se počet úlovků této pozoruhodné žijící zkameněliny, na jejíž lov se už nechodí s geologickým kladívkem, ale s udicí, sice počítá na stovky, ale stále zůstává marnou touhou většiny světových muzeí.
Prababička všech ryb
Od prvního nálezu se podařilo získat už několik desítek exemplářů a téměř dokonale je popsat. Latimerie dosahují maximální délky dva metry a hmotnosti okolo sta kilogramů. Obývají rozeklané skalnaté dno v hloubkách přibližně 200 metrů a pohybují se pomocí dlouhých svalnatých párových ploutví. Životu ve tmě jsou uzpůsobené i jejich oči. Latimerie vidí tak trochu jako kočka. K orientaci jí navíc slouží také elektroreceptor – dokáže tudíž zachytit i slabé výkyvy v elektrickém napětí vody stejně jako žraloci. Není přesně známo, jak dlouho může latimerie žít, ale zdá se, že čtyřiadvacet let života je minimum. V závěrečné fázi útoku dosahují latimerie i přes zdánlivou neohrabanost poměrně slušného zrychlení (až 26 m/s). Pomáhá jim ocasní ploutev a snížení odporu vody pomocí drobných turbulencí kolem zdrsněných šupin, podobně jako u žraloků (
Zájem o latimerie znovu ožil koncem devadesátých let, poté, co se objevily další exempláře, tentokrát ovšem nikoliv u východoafrických břehů, ale o deset tisíc kilometrů dále. V září 1997 získal americký biolog Erdmann latimerii na trhu v indonéském Manadu (ostrov Sulawesi) a o deset měsíců později se vynořil další, tentokrát živý exemplář. Pro zajímavost lze dodat, že na Komorských ostrovech se domorodci nebrání obohatit si jídelníček latimerií. Její maso je ovšem velmi tučné a nikterak lahodné
