Jako jediná na světě stojí ropná plošina Draugen na jedné noze. V oblasti však dosahují vlny výšky 25 i 30 metrů. Někdy do ní zespodu buší tak, že se celá třese. Není to však nebezpečné, konstruktéři této unikátní norské plošiny s tím počítali…
Stabilitu zajišťuje sedm obrovských zásobníků pro ukládání ropy. Vrchní část, 37 metrů nad hladinou na betonové noze, váží 21 tisíc tun. Hlavní, 250 metrů vysoká betonová konstrukce plošiny, má určitou pružnost, aby se při pohybech nerozpadla. Za špatného počasí mohou dosáhnout výkyvy až jednoho metru. Asi sto zaměstnanců musí stále počítat s tím, že se plošina kolébá, a třeba i chodit rozkročeně. Zaměstnanci se střídají po dvou týdnech, pracují dvanáct hodin denně. Bydlí v dvoulůžkových pokojích, využívají počítače s připojením na internet, klubovnu i tělocvičnu.
Ropa vytlačuje vodu
Ropné pole je asi šestnáct kilometrů dlouhé a šest kilometrů široké, dvacet až čtyřicet metrů silné. Ropa se získává ze šesti vrtů u plošiny. Vrty míří různými směry. Do rezervoáru ropy je vstřikována voda ze severu a z jihu, která tlačí ropu směrem k plošině. Voda ropu žene z vrtů do nohy plošiny a nahoru. Úkolem plošiny je proto pouze oddělit od sebe ropu, zemní plyn a vodu. Ropa se pak skladuje v zásobnících u dna, které jí pojmou až milion barelů. Odtud se vede ropa potrubím do asi tři kilometry vzdáleného plovoucího čerpadla, kde se přečerpá do tankeru. Plyn pak proudí potrubím na jih Norska. Plošina Draugen produkuje denně celkem 220 tisíc barelů ropy, plní 40 tisíc barelů vody a vyrobí jeden milion standardních metrů krychlových plynu za den.
TĚŽBA Z MOŘSKÉHO DNA
Mnohé pobřežní státy využívají pro těžbu ropy ložiska, nacházející se v tzv. šelfu, tj. v příbřežní části mořského dna, svažující se zvolna od čáry pobřeží. Jen v Severním moři, poblíž Anglie či Norska, je už dnes těženo na 50 ložisek, jejichž zásoby se odhadují nejméně na 2 miliardy tun ropy a 1500 miliard krychlových metrů zemního plynu. Ropa i plyn se tu těží (z hloubek až 180 metrů) z mnoha vrtných plošin umístěných v moři. Jde o technicky velice náročnou operaci ve velmi nepříznivých klimatických podmínkách. Náklady na přípravné práce i provoz jsou vysoké. Těžní plošiny vyžadují neustálou údržbu, prováděnou z velké části hloubkovými potápěči. Při prudkých bouřích, a ty nejsou v těchto končinách nijak neobvyklé, dochází občas i k překocení či potopení věže nebo k jiným haváriím, které ohrožují zdraví i životy posádek těchto těžních plošin. O největší ropnou plošinu na světě a o deset zaměstnanců přišel 15. března roku 2001 brazilský ropný gigant Petrobas. Plošinou P-36 otřásla 15. března série výbuchů a vznikl zde požár. Záchranné akce, během nichž nadzvedli záchranáři plošinu 4000 tunami stlačeného dusíku, se nevydařily. O pět dní později se kolos potopil do hloubky 1350 metrů asi 125 kilometrů od pobřeží brazilského státu Rio de Janeiro. Do moře uniklo nejméně 350 tisíc litrů surové i zpracované ropy, záchranářům se ji ale podařilo zneutralizovat. Plošina stála 350 milionů dolarů a pojištěna byla na 500 milionů.
