Opice malpy jsou schopné výměnného obchodu, mají smysl pro spravedlnost a disponují celou řadou dalších vlastností, připisovaných doposud jen lidem.
Měl jsem sto chutí hodit mu tu almužnu pod nohy!“ Takhle si stěžujeme, když dostaneme za poctivou práci jen směšný obolus. Čas od času nezůstane jen u nutkavé chuti a těžce vydělané peníze skutečně skončí na zemi nebo ještě lépe v obličeji toho, kdo nás »natáhl«. Z přísně racionálního hlediska jde o prodělečné gesto, protože nám nakonec nezbude z hubené mzdy vůbec nic. Ale není nám pomoci, za ten pocit nám to stojí. Biologové Sarah Brosnanová a Frans de Waal z Yerkesova centra pro výzkum primátů vystavili omluvenku všem, kdo se už někdy něčeho podobného dopustili. Z jejich výzkumných prací vyplývá, že tuhle bouřlivou reakci na ošizení zdědil člověk od svých zvířecích předků.
Za kamínek okurku
Mladičká bioložka Sarah Brosnanová a její o poznání starší a věhlasnější šéf Frans de Waal naučili malpy z Yerkesova centra pro výzkum primátů zvláštnímu výměnnému obchodu. Nejprve rozdali těmto drobným jihoamerickým opicím malé žulové kamínky a ty pak gestem natažené rukou s otevřenou dlaní žádali od opic zpátky. Když opice kamínek vrátila, dostala kolečko okurky. Brzy tahle směna fungovala k oboustranné spokojenosti. Opice si kupovaly okurku a vědci měli vše připraveno k zajímavému experimentu. Brosnanová a de Waal umístili k sobě dvě klece tak, aby na sebe jejich obyvatelky vzájemně dobře viděly, a opak pokračovali ve hře na směnný obchod. âas od času pravidla směny porušili. Zatímco jedna opice dostala za kamínek obvyklou odměnu v podobě plátku okurky, druhá získala za stejnou cenu mnohem žádanější bobuli hroznového vína. Zjevná nespravedlnost ošizenou opici pořádně rozzlobila. Obvykle nechala okurku v kleci bez povšimnutí a nejednou dokonce odmítala pokračovat ve hře. Ještě bouřlivěji reagovala opice odměněná plátkem okurky na situaci, kdy její sousedka dostala bobuli z hroznu úplně zadarmo, bez toho, že by musela vrátit biologům kamínek. To už si ukřivděné zvíře nebralo servítky a vše letělo z klece ven – kamínky pro další kola hry i získaná okurka. „Nikdy se ale jejich hněv neobrátil proti opici, která dostala cennější odměnu,“ zdůraznila Brosnanová. Je zajímavé, že vědci pozorovali „smysl pro spravedlnosti“ jen u opicích samic. Samce lepší odměna jejich souseda příliš nepohoršila. „Snad je to tím, že pro samce a samice malp jsou důležitě různě věci, “ vysvětluje americký primatolog Charles Janson ze State University of New York ve Stony Brook. „ Samci se starají především o páření. V popředí zájmu samic stojí potrava. Samci zřejmě nepovažují potravu za věc, kvůli které se stojí za to rozčilovat.“
Rozzlobené dědictví
Pobouření lidí nad nespravedlivou odměnou se nám najednou jeví v novém světle. Je dědictvím po dávných živočišných předcích. Potvrzují to i experimenty, v kterých byly pokusné osoby při celkem nevinné hře šizeny podobně jako malpy z Yerkesova centra. Přístroje zaznamenávající aktivitu mozku odhalily u osob pobouřených nespravedlností nápadnou aktivaci vývojově velmi starých částí mozku, jež sdílíme se zvířaty. Při zvláště ošklivém podrazu převážila u ublížených hráčů aktivita vývojově starých částí mozku nad činností center zodpovědných za racionální uvažování, jež si jinak při tomto typu hry vedou nejčileji. „Pro život ve velkých a složitě organizovaných skupinách je vnímání takové nespravedlnosti velmi důležité,“ vysvětluje Sarah Brosnanová. Někteří vědci jsou ale v závěrech poněkud opatrnější. Charles Janson poukazuje na fakt, že není jisté, nakolik vnímají malpy podobné případy nespravedlnosti i v prostředí pralesů své jihoamerické domoviny. „Malpy se naučí v zajetí provádět spoustu věcí, které ve volné přírodě nikdy nedělají, “ tvrdí Janson. V současné době zkouší Brosnanová smysl pro spravedlnost u šimpanzů a pak ji chce prověřit i u jiných zvířata. „Mám takové podezření, že stejný smysl pro spravedlnost by nemusely mít jen opice, ale i další druhy zvířat žijící ve vzájemně tolerantních společenstvích,“ prozrazuje své nejbližší plány mladá badatelka.
Bez práce není jablko
Malpy nejsou od přírody žádní sobci. Výmluvně to dokazují při lovu. Nadhánění menších živočichů se často účastní celá tlupa, která nakonec kořist »nahraje« nejlépe postavenému členovi. Úspěšný lovec se podělí o maso se všemi, kdo se honu účastnili. Vypadá to, jako kdyby platil masem svým nadháněčům. Ale je to skutečně tak? Schopnost opic ocenit námahu druhých testoval Frans de Waal dalším experimentem v Yerkesově centru. Nabídl dvěma opicím uzavřeným v sousedních klecích misku s kousky jablka. Malpy se dostaly k pochoutce jen tak, že společně zatlačily na páku. Tím se posunula miska do dosahu jedné opice a ta mohla jablko vybrat do posledního kousku. Nikdy však nesnědla všechno sama. Přes mříže podávala kousky jablka do sousední klece a se svou spolupracovnicí se vždycky rozdělila. Frans de Waal je přesvědčen, že opice opravdu »platí za odvedenou práci«. „Podobné vztahy jsou základem ekonomiky v lidských společenstvích,“ říká de Waal. „Dokonce i lidská morálka zdůrazňuje, že dobro se má odměňovat. Naše životy závisí na schopnosti spolupracovat s ostatními a odvděčit se jim za pomoc.“
Jde jen o úplatky?
Britský etolog Andrew Whiten ze St. Andrews University je přesvědčen, že instinkt, jenž velel našim předkům podělit se o společně získanou potravu, mohl významně přispět ke vzniku člověka. Na druhé straně se nabízejí pro podobné chování vysvětlení, jež nám ani opicím tolik nelichotí. Hlavním motivem na první pohled nezištného jednání může být osobní prospěch. To, co si malpa »utrhne od tlamičky* a podá sousedce, může sloužit jako úplatek do budoucna, kdy se k potravě dostane ten, kdo dnes vyšel naprázdno. Obdarovaný je do budoucna zavázán k tomu, aby se odvděčil všem, kdo na něj dříve pamatovali. Sledování šimpanzů naznačují, že v pozadí zdánlivé štědrosti se může skrývat také touha po klidu. Šimpanzi se podělí o potravu (např. maso ulovených zvířat) především s těmi, kdo o sousto žebrají nejdotěrněji. Andrew Whiten varuje před unáhlenými závěry o základech fungování lidské společnosti vyvozovaných z výsledků výzkumu »společenského života« malp. „Malpy nejsou našimi přímými předky, a proto podobné pokusy nevypovídají nic o tom, jak se člověk naučil vzájemně spolupracovat, “ tvrdí britský vědec.
FRANS DE WAAL (*1948)
Vystudoval zoologii a etologii na univerzitě v nizozemském Utrechtu. V současné době působíve Spojených státech, kde je profesorem psychobiologie Yerkesova centra pro výzkum primátů při Emory University v Atlantě. Světový věhlas si získal výzkumem života šimpanzů bonobo. Výsledky svých letitých pozorování v africké divočině shrnul do knihy »Bonobové: zapomenutí lidoopi«. V posledních letech se intenzivně zabývá řešením otázek spjatých se vznikem morálky a spravedlnosti v lidské společnosti.
MALPY – NEJCHYTŘEJŠÍ OPICE
Malpa hnědá (Cebus apella) je zástupcem skupiny jihoamerických opic, pro které je typická »če-pička« z tuhých stojících chlupů. Malpy vypadají, jako kdyby se nechaly ostříhat na ježka. Pod tímhle »účesem« ukrývají relativně velký a výkonný mozek. Mezi opicemi Jižní Ameriky svými duševními schopnostmi bezkonkurenčně vedou. V některých směrech příliš nezaostávají ani za šimpanzi. Podobně jako lidoopi používají k rozbíjení ořechů s tvrdou skořápkou velké kameny jako kovadliny a menší kameny jako kladiva. Ke sražení vysoko zavěšené pochoutky umějí použít tyč. „ Velmi čile spolupracují, „říká o malpách hnědých Sarah Brosnanová. „Vjejich tlupách vládne tolerance.“ Jako jedny z mála jihoamerických opic se malpy nevyhýbají pohybu na zemi, ale doma jsou především v korunách stromů, kde si také hledají potravu. Nejsou to však zapřísáhlí vegetariáni. Nepohrdnou ani masem. Při jeho obstarávání si vedou nadmíru vynalézavě. V jedné zoologické zahradě je ošetřovatelé přistihli při rozhazování potravy vybrané krmítek. Nikdo nechápal, proč opice trousí zrní po výběhu místo toho, aby jej jednoduše sežraly. Vše se vyjasnilo, když se na připravené pochoutky nechal nalákat páv. Jakmile nic netušící pták slétl z bezpečí koruny stromů do výběhu, vyrazily malpy k bleskovému útoku a za chvíli už hodovaly na jeho masu. Nalíčily na opeřence přímo dokonalou léčku.
OPICE UMĚJÍ POČÍTAT
Makakové Rosencrantz a Macduff, pojmenovaní podle postav ze Shakespearových dramat, prokázali schopnost jednoduchého aritmetického uvažování. Elizabeth Brannonová a HerbertTerrace z americké Columbia University naučili nejprve obě opice na obrazovce počítače seřadit obrázky podle počtu předmětů. Opice začaly obrázkem s jednou věcí a skončily obrázkem, na němž byly namalovány čtyři různé objekty. Rosencrantz a Macduff se ukázali jako docela zdatní počtáři. Následně zvládli i podstatně těžší úkol, když poznali, na kterém ze dvou obrázků je méně předmětů. Nebylo to pro ně lehké, protože tentokrát mohlo být na jednom obrázku namalováno až devět různých věcí a opice se tedy pohybovaly ve »velkých číslech«, s nimiž dosud neměly žádnou zkušenost. Musely začít samy uvažovat a využít znalostí z předchozího počítání do čtyř. Makakové se sem tam přece jen spletli, ale přesto si vedli nadmíru zdatně. „Prokázali početní schopnosti zhruba dvouletého dítěte,“říká Elizabeth Brannonová. „Až doposud jsme si mysleli, že takové schopnosti získávají lidé teprve s rozvojem řeči. Teď se zdá, že přinejmenším něco z toho je nám vrozeno.“
