Mnoho zvířat v Oceánii se řadí k těm vůbec nejzvláštnějším na světě. Prim mezi nimi hraje bezesporu ptakopysk podivný. Ovšem i ježurovití či vombati patří mezi velmi neobvyklé živočichy.

Ježurovití jsou spolu s ptakopysky vejcorodí savci. Mláďata se líhnou z vajec, živí se však mateřským mlékem, které samice roní skrz kůži. Vyskytují na australském kontinentu a na ostrově Tasmánie, kromě toho je lze spatřit také na ostrově Nová Guinea.

Samci ježurovitých se vyznačují ostruhou na zadních končetinách – podobně jako ptakopyskové, na rozdíl od nich jim v ní však neústí jedová žláza. Vědci z University of Sydney nicméně ve studii zveřejněné v listopadu 2013 přišli se závěrem, že i ježurovití v minulosti toxinem disponovali. V průběhu evoluce se však z jedové žlázy stala pouze pachová.

Klasickým zástupcem čeledi ježurovitých je ježura australská. Pod stejnou čeleď ovšem spadají i paježury, například paježura Bartonova. Ta náleží k největším vejcorodým savcům vůbec, může mít až metr a vážit přes 10 kilo.

Jak je u ježurovitých běžné, značnou část těla jí pokrývají ostny. Ty jsou vidět jen zčásti, většina jejich délky se ztrácí v husté tmavé srsti. Paježury obecně jsou vybaveny dlouhým protáhlým čenichem s elektroreceptory, jimiž detekují kořist, a jazykem s háčky.

Vombati jsou tak jako klokani, koalové nebo tasmánští čerti vačnatci. Jsou spíše „domácí“ typy. Po většinu času se zdržují ve svých příbytcích – ty tvoří nory, jež si hloubí s využitím silných drápů. Jsou tu chráněni před přirozenými nepřáteli, kterých nemají zrovna málo. Stávají se kořistí psů dingo, lišek či tasmánských čertů.

Nicméně krmit se musí, a tak ve chvíli, kdy se slunce začne sklánět k západu, vylézají ze svých bezpečných útočišť. Živí se vegetací, která neoplývá právě velkou energetickou hodnotou. Oni z ní ale díky své trávicí soustavě dokážou „vyždímat“ co nejvíce.

Většina lidí je má spojené s trusem, respektive s faktem, že jimi vylučované exkrementy mají formu kostek. To souvisí s dokonalým odvodněním nestráveného materiálu a specifickým charakterem a činností vombatích střev.

Taková teritoriální „značka“ se přitom nikam nezakutálí – ani z vyvýšeného místa. Převládá tendence vnímat je coby roztomilá zvířátka, jako stvořená k pomazlení, nicméně ve skutečnosti jde spíše o nedůtklivé samotáře.