Po desetiletí se dědičnost zjednodušovala na představu, že vše podstatné je ukryto v sekvenci DNA. Nové výzkumy však ukazují, že spermie nepřenášejí pouze genetický kód, ale i další molekulární instrukce, které mohou významně ovlivnit vývoj potomků..

Do hry totiž vstupují malé a nenápadné RNA molekuly a epigenetické značky citlivé na prostředí, stres či výživu. Dědičnost tak přestává být vědou chápána jako čistě genetický proces a začíná se rýsovat komplexnější obraz biologického předávání zkušeností.

Do přenosu informací totiž vstupují i regulační molekuly, které odrážejí životní podmínky otce.

Americko-čínská studie publikovaná v časopise Nature Reviews Genetics upozorňuje, že spermie obsahují malé RNA molekuly schopné regulovat aktivitu genů v raném embryu: „Malé RNA ve spermatu představují dosud podceňovaný otcovský příspěvek k vývoji potomků, který reaguje na podmínky prostředí.“ Tento mechanismus nijak nemění DNA, zvládne však něco jiného:

ovlivňuje způsob, jakým jsou geny zapínány a vypínány. Jinými slovy, biologická informace není jen o písmenech genetického kódu, ale také o tom, jak se tento kód čte.

Epigenetika se zabývá tím, jak se geny zapínají a vypínají, aniž by se změnilo samotné „písmo“ DNA. Nejde tedy o přepis genetického kódu, ale o úpravu toho, jak se čte. Vlivy okolního prostředí totiž mohou vést k epigenetickému přeprogramování zárodečné linie, které poté přetrvává napříč generacemi.

To znamená, že zkušenosti otce, třeba dlouhodobý stres, špatná strava nebo vystavení toxickým látkám, mohou zanechat molekulární stopu ve spermiích. A právě tato stopa může ovlivnit metabolismus, imunitní reakce ba dokonce i chování potomků.

Proto je mezi genetiky v současnosti pozornost soustředěna na malé RNA molekuly. Právě ty fungují jako jemné regulátory, které pomáhají řídit aktivitu genů v úplně prvních fázích vývoje embrya. A v tu chvíli se tak nastavují základní biologické procesy, které mohou mít důsledky na celý další život.

Experimenty na myších naznačují, že samci krmení dietou s vysokým obsahem tuku produkují spermie s odlišným profilem malých RNA než ti, kteří se stravují zdravěji. Potomci takových jedinců vykazovali vyšší náchylnost k metabolickým poruchám.

Výsledky výzkumu tak naznačují, že otcovská strava může měnit obsah RNA ve spermiích a ovlivňovat metabolické znaky potomků. Zkrátka, když si budoucí otec bude denně dopřávat bůček a uzeniny, jeho děti mu rozhodně nepoděkují.

Není bez zajímavosti, že podobné závěry přinášejí i práce zaměřené na stres. Molekulární změny vyvolané nepříznivými podmínkami se totiž také mohou stát součástí informace předávané další generaci. Každopádně, genetici před sebou mají nemálo práce.

Na limity současného výzkumu upozorňuje Upasna S. Sharma z Kalifornské univerzity v Santa Cruz, která se problematikou spermálních RNA dlouhodobě zabývá. Ta ve svém přehledovém článku zdůrazňuje, že ačkoli experimenty na zvířecích modelech ukazují přesvědčivé souvislosti mezi prostředím otce a změnami v potomstvu, u člověka zatím chybí jednoznačný důkaz přímého kauzálního mechanismu.

Výzkum podle ní stojí před otázkou, jak stabilní tyto molekulární změny jsou a za jakých podmínek skutečně přetrvávají do další generace.