Když se v lednu 2019 kolem vzdáleného tělesa jménem Arrokoth prohnala sonda New Horizons, vědci koukali trochu překvapeně. Před nimi se objevil objekt připomínající sněhuláka, přičemž na něm nebyly patrné žádné dramatické krátery ani žádné známky jiné násilné minulosti..

Bylo to pět let poté, co sonda New Horizons dosáhla svého primárního cíle, totiž průletu kolem trpasličí planety Pluto. Byť vzhledem ke své rychlosti nemohla být navedena na její orbitu, během pár hodin těsného kontaktu zjistila o tělesu více než kdokoliv jiný.

Poté její cesta pokračovala dál, do perifirie Sluneční soustavy, kde Slunce už má podobu jen špendlíkové hlavičky. Zde se nachází Kuiperův pás, který je plný zbytků z dob vzniku Sluneční soustavy.

A právě tady vesmírem putuje těleso nazvané Arrokoth, které může připomínat kosmického sněhuláka. Dlouho se předpokládalo, že podobné objekty vznikly pomalým setkáním dvou těles, která do sebe jemně narazila a zůstala spojená.

Jenže vysvětlit, jak přesně k tak klidnému spojení došlo, nebylo jednoduché. Modely často končily srážkami příliš prudkými na to, aby tělesa zůstala pohromadě.

Astronomové z Michiganské státní univerzity nyní nabízejí přesvědčivější scénář. Vědci provedli desítky počítačových simulací, v nichž sledovali gravitační kolaps oblaků drobných oblázků v prastarém protoplanetárním disku.

Nešlo o žádné velké kameny, spíš o směs prachu a malých částic, které se pod vlastní gravitací začaly shlukovat.

A výsledek? V některých případech se místo jednoho tělesa vytvořily hned dvě. Ta pak kolem sebe tiše obíhala, postupně ztrácela energii a nakonec se srazila rychlostí pouhých několik metrů za sekundu. Nešlo tedy o žádný brutální kosmický střet, spíš jen o něžné přitulení. Tak mohou vzniknout binární objekty jako je právě Arrokoth.

Tento výsledek se však objevil jen u malé části simulací. To znamená, že vznik vesmírných sněhuláků není samozřejmost, ale spíš výsledek velmi specifických podmínek. Přesto model poprvé ukazuje, že samotný gravitační kolaps může podobné tvary vytvořit bez potřeby dramatických nárazů.

A Arrokoth není osamocen: „Některé z kontaktních binárních objektů v našem modelu vypadají nápadně podobně jako on,“ podotkl hlavní autor studie Jackson T. Barnes.

Pokud se totiž první planetesimály, tedy zárodky budoucích planet, rodily spíš klidně než chaoticky, mění to do značné míry naše představy o rané Sluneční soustavě. Místo obrazu divokého prostoru plného ničivých srážek se rýsuje jemnější scénář, kde hraje hlavní roli gravitace a čas.