Na první pohled vypadají jako obyčejní vlci. Ale zdání klame. Na pobřeží Britské Kolumbie na západě Kanady žije jedinečná populace „mořských vlků“ – predátorů, kteří se místo lovu jelenů a bizonů vydali na úplně jinou cestu.
Vlny a přílivy se staly jejich revírem, ryby a škeble jejich kořistí. Jsou to vlci, kteří plavou, hrabou se v písku a lámou lastury, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Když se řekne vlk, většina lidí si vybaví šelmu toulající se horami a lesy. Jenže tito pobřežní tuláci tvoří jiný příběh. Devadesát procent jejich jídelníčku pochází z oceánu. Neživí se tedy jen lososy, kteří táhnou proti proudu řek, ale také mušlemi, kraby a slávkami.
Hrabou v písku, aby se dostali k měkkýšům, a s obratností zkušených potápěčů se vrhají do vody.
Mořští vlci jsou o něco menší než jejich příbuzní z vnitrozemí – zhruba jako německý ovčák. Ale to, co ztratili na velikosti, vynahradili přizpůsobivostí.
Plavci mezi ostrovy
Zatímco běžní vlci mohou putovat desítky kilometrů lesem, tito vlci brázdí oceán. Denně uplavou kilometry mezi ostrůvky rozesetými podél pacifického pobřeží. Nejodvážnější z nich byli pozorováni až 12 kilometrů od pevniny, což je výkon, který by unavil i leckterého triatlonistu.
Mořští biologové říkají, že tito vlci se nebojí ani lidí tolik jako jejich lesní bratři. Vypadají přístupněji, klidněji. Možná za to může jejich prostředí – širý oceán totiž neumožňuje skrývat se v houštinách.
Genetická zvláštnost
Zajímavé je, že mořští vlci nejsou jen vlci s jinými chutěmi. Analýzy DNA ukazují, že se geneticky liší od suchozemských populací. Zdá se, že už dlouho kráčejí – nebo spíš plavou – vlastní evoluční cestou.
Příroda má prostě smysl pro experimenty. Tam, kde bychom čekali medvědy lovící lososy, se zjevili vlci, kteří si oblíbili mušle. Jsou menší, odvážnější a mokřejší než jejich příbuzní. Vlci mezi vlnami – trochu divní, trochu pohádkoví, ale dokonale přizpůsobení krajině, kde se pevnina noří do Pacifiku.
