V českých zemích bylo od 18. století do dneška objeveno něco přes čtyři a půl tisíce pokladů. Šperků, klenotů nebo drahých kamenů v nich bylo pramálo. Většinou jde o hromadné nálezy mincí.

K nálezům mincovních pokladů docházelo samozřejmě i dříve, dochovala se však o nich jen kusá svědectví. Je například známo, že roku 1640 byla v dutém stromě někde v okolí Staré Boleslavi nalezena konvice plná dukátů a stříbrných mincí. K podobnému nálezu došlo v roce 1690 i na Křivoklátsku, v hudlickém revíru u Vraních skal poblíž obce Svatá. Cínovou nádobu plnou mincí ukrýval ve své dutině suchý dub. 

Proč Juditě hrozil arest
Od Bohuslava Balbína, jezuitského historika a literáta víme, že někdy před rokem 1665 bylo v okolí vrchu Velíz u Kublova, tedy opět na Křivoklátsku, nalezeno větší množství zlatých keltských mincí. Balbín se o nich zmiňuje ve svém spise Historiae Beatissimae Virginis in Sancto Monte.
Zatímco okolnosti nálezu tohoto keltského pokladu, který tvořily s největší pravděpodobností tzv. mušlovité statéry, se nám nedochovaly, jiné dávné nálezce pokladů známe dokonce i jménem. V případě Judity, dcery Martina Hammerschmieda Popovského je to proto, že se svůj nález pokusila zatajit. Nádobu plnou peněz, kterou objevila roku 1672 v neznámé pražské zahradě, znovu ukryla mezi bezové keře. Majitel zahrady na to však přišel a domáhal se, aby byla Judita poslána do „arestu“.
Jménem známe i některé z dětí, které našly v listopadu 1701 poklad při hrabání listí v lese Dolky u Levína na Třeboňsku – byli to Lukáš Míka s nevlastními sourozenci a děti podruha Božejovského. Jejich poklad byl „průměrné“ velikosti; hrneček s pokličkou ukrýval 1286 stříbrných mincí. V českých zemích se našla řada daleko větších pokladů. Ještě více však bylo těch menších.

Co je a co není poklad
Kolik mincí musí nález obsahovat, aby se o něm dalo mluvit jako o hromadném nálezu, depotu nebo přímo pokladu? „Zpravidla se za hromadný nález považuje soubor, který obsahuje více než pět kusů mincí, ale také to nemusí být pravda,“ říká numismatik Jiří Militký. Velké množství mincí totiž automaticky neznamená velkou hodnotu pokladu. Hodnota závisí na dobové kupní síle mince. Nález jediné zlaté mince, třeba desetidukátu ze 17. století, je proto plně rovnocenný nálezu několika set drobných stříbrných mincí ze stejné doby. O nálezu jednotlivé mince sice stěží můžeme mluvit jako o nálezu hromadném, o poklad ve smyslu hodnoty nálezu se však nepochybně jedná. Na druhou stranu je dost nadnesené označovat jako poklady nálezy mincí, jejichž hodnota byla ve své době zanedbatelná – kdybyste například vykopali na zahrádce hrnec plný padesát let starých desetníků, považovali byste jej za poklad? Docela jistě by to však byl hromadný nález.
Musíme se tedy smířit se skutečností, že exaktní definice pokladu ve smyslu jeho hodnoty nebo velikosti neexistuje. Žádná hranice není stanovena, a tak záleží spíše na pocitech nálezců, než na hodnocení odborníků. Poklady nenalézají znalci, ale při zcela běžných činnostech docela obyčejní lidé – právě takoví, jací je kdysi dávno ukrývali.

Vlny neklidu
Poklady vznikají jednoduše. Kdosi, jehož totožnost se podaří zjistit jen ve zcela výjimečných případech, ukryje na bezpečné místo finanční hotovost s úmyslem se pro ni v budoucnu vrátit. Z nějakého důvodu se mu to však nepodaří – buď zemře, nebo mu v tom zabrání jiné okolnosti. Nejčastěji se ukrývání mincí dává do souvislosti s válečnými konflikty. Mnohé z našich pokladů skutečně pocházejí z období mezi husitskými válkami a 60. léty 15. století, další byly ukryty v nepokojných letech války třicetileté. Nelze je však spojovat s žádnými konkrétními vojenskými operacemi. Jak říká Jiří Militký, poklady vůbec nemusí souviset s přímým fyzickým ohrožením svých původních majitelů: „Někdy stačí, aby existovala pouhá vlna neklidu, jakési povědomí o nebezpečí, které sice aktuálně nehrozí, ale může se objevit.“ K ukrytí peněz mohl jejich vlastníky vést strach z událostí, k nimž docházelo třeba i několik desítek kilometrů daleko. Jejich obavy tedy mohly být zcela liché – ale také nemusely.
Jiné poklady mohou být produktem kriminální činnosti. Nacházejí se i ukryté odúmrti – peníze, které jejich nový majitel zdědil a nepřiznal v pozůstalostním řízení. Důvody pro ukrytí hotovosti však mohly být i jiné, zcela osobní. Dnes už nemáme žádnou šanci zjistit, o jaké důvody šlo. Jak také, když většinou nevíme, kdo poklad ukryl?

Bohatí vesničané?
Bude se vám to zdát zvláštní, ale největší množství pokladů se u nás našlo ve vesnickém prostředí. Není to proto, že by vesničané byli bohatší než měšťané nebo dokonce lidé z vyšších společenských kruhů, třeba šlechtických. Zámožní vesničané sice existovali, ale byli ve společnosti spíše výjimkou; na vesnicích jinak naprosto převládali ti sociálně nejslabší. Vesničtí obyvatelé však byli ze všech nejohroženější, protože neměli jinou možnost, jak své úspory chránit, než zakopat je do země, popřípadě je ukrýt nějak jinak.
Ve městech, narozdíl od vesnic, fungovaly prostředky kolektivní obrany. Města měla hradby a v řadě případů také disponovala vojenskou silou, kterou bychom dnes nazvali domobranou. Měšťané se proto ve svých městech cítili bezpečněji a neměli tolik důvodů k ukrývání cenností jako vesničané. Přesto k němu i v městském prostředí docházelo a poklady tam jsou dodnes nalézány.
Nejméně hromadných nálezů paradoxně pochází z prostředí, kde bylo cenností a peněz nejvíce. Z bohatství šlechticů, členů knížecího či královského dvora, případně samotných panovníků se v podobě pokladů nedochovalo prakticky nic. Zní to sice dost neuvěřitelně, ale pokud se vám zachce vidět místo, kde takřka s jistotou žádný poklad není a nikdy nebyl, navštivte libovolnou hradní zříceninu. Pověsti o hradních pokladech jsou totiž opravdu jen pověstmi. Alespoň zatím to tak vypadá.  

Největší středověký trezor
Hrad Karlštejn nechal císař Karel IV. postavit mimo jiné jako velký a bezpečný „trezor“ pro své vzácné korunovační klenoty. Podobnými trezory, určenými k přechovávání peněz a cenností, byly i ostatní středověké hrady. A to je hlavní důvod, proč se na nich dnes už žádné poklady nevyskytují. Pokud totiž někdo takový hrad dobyl, jako každý pořádný lupič se jistě postaral o to, aby trezor vyprázdnil do posledního penízku. Nelze pochybovat o tom, že při podobném plenění byla každá metoda dobrá a zcela jistě se pokaždé našel někdo, kdo prozradil místo úkrytu i toho nejtajnějšího z hradních pokladů. I v případě hradů však existují výjimky potvrzující pravidlo a přítomnost pokladů na nich nelze úplně vyloučit. Příkladem nám může být už zmíněný Karlštejn.
Při jeho rekonstrukci byl v jedné ze zdí objeven unikátní soubor cenných předmětů – opravdový poklad, jaký byste právě na starých hradech čekali. Nebyly v něm však mince. Karlštejnský poklad sestával výhradně ze stříbrných nádob a různých součástí oděvu, například vzácných kování opasku. Do své skrýše byl uložen už v době Karlově, někdy po polovině 14. století. Ani v jeho případě však netušíme, komu mohly vzácné předměty původně patřit a co ho vedlo k jejich ukrytí. Dnes je tento výjimečný poklad součástí sbírek pražského Uměleckoprůmyslového muzea.

Skrýše a úkryty
Míst, kam bylo možné poklad uschovat, byla celá řada a nesmí nás mást, že mnohé z nich se později našly ve volné krajině, na poli nebo třeba v lese. Úkryt musel být snadno k nalezení. Významné orientační body však v průběhu staletí odvál čas – kapličky, boží muka, dřevěné kříže, velké kameny nebo osamělé stromy zmizely. Jen poklady zůstaly.
K mnoha nálezům došlo přímo v areálech bývalých venkovských usedlostí. Známé jsou poklady ukryté pod pozednicovými trámy nebo někde na půdě, zakopané na dvorku, případně pod prahem stavení – to bylo zvláště oblíbené místo. Podobné nálezy z interiérů vesnických stavení jsou dnes důležitým informačním zdrojem pro numismatiky i etnografy, kteří z nich dovedou vyčíst třeba stáří objektu.
Bohužel, mnohé z těchto vesnických pokladů byly nalezeny ještě v dobách, kdy si podobných souvislostí nikdo nevšímal. Málokdo tehdy také dokázal ocenit krásu a historickou výpověď lidové architektury. Je přitom víc než jisté, co by analýza mincovních nálezů prozradila – ještě v 19. století stálo na území českých zemí velké množství opravdu středověkých venkovských usedlostí, zděných nebo i dřevěných staveb, které se bohužel do dnešních dnů z větší části nedochovaly.

Od duhovek k brakteátům
Složení pokladů se v průběhu času měnilo, a to v závislosti na vývoji ražby domácí mince, popřípadě na oběhu mince cizí. V keltských pokladech z 2. a 1. století př.n.l. převažovaly zlaté mušlovité statéry, zvané též duhovky. Jejich lidový název vycházel ze známé pověry o hrnci peněz, zakopaném na konci každé duhy a zcela reálně i ze skutečnosti, že tyto peníze bývaly často nacházeny na polích po prudkém dešti, který je vyplavil ze země. V prvních stoletích našeho letopočtu si na naše území našly cestu také nejrůznější mince římské.
V 10. století se u nás začaly razit denáry. Raně středověké poklady proto obsahují především tyto domácí české nebo moravské mince, někdy však i mince importované, zvláště z německých oblastí. Na přelomu 10. a 11. století byly vedle mincí častou součástí pokladů i šperky, a to většinou poškozené, což souviselo s dobovým zvykem ukládání depotů zlomkového stříbra, typickým zejména pro Rusko, Pobaltí a Skandinávii.
Když začaly být ve 13. století na našem území raženy brakteáty, tenké jednostranné stříbrné mince, promítl se tento jev okamžitě i do složení hromadných mincovních nálezů. Poklady z druhé poloviny 13. století obsahují někdy spolu s brakteáty i celé slitky neraženého stříbra, které sloužily jako ekvivalentní platidlo. Zvyk platit neraženým stříbrem byl po zavedení pražského groše v roce 1300 velmi tvrdě potírán a nakonec zcela vymizel.
 
Chybějící parvi
Pražské groše, ražené v Kutné Hoře, se staly univerzálním platidlem zhruba ve 2. čtvrtině 14. století. Byly to kvalitní a na svou dobu velice těžké stříbrné mince o hmotnosti zhruba 3,7 g. Kromě grošů se v první polovině 14. století razila i drobnější mince, tzv. parvus, kterých bylo na jeden groš dvanáct. Tyto mince se však v pokladech své doby prakticky nevyskytují, a tak měla ještě nedávno navrch představa, že se jich (nejspíše z důvodů ekonomických) razilo daleko méně než pražských grošů. Archeologické výzkumy ve středověkých městech však vidí situaci opačně – zatímco drobné, půl gramu vážící parvi jsou velice častým nálezem, velké a těžké pražské groše v archeologických situacích prakticky zcela chybí. „Drobné mince se pochopitelně častěji ztrácely a hůře hledaly. Jejich ztráta však nebyla pro majitele zásadním ekonomickým problémem,“ vysvětluje záhadu numismatik Jiří Militký. Ke střádání majetku se lépe hodily pražské groše a proto mají v pokladech 14. století převahu. V bouřlivém a chaotickém 15. století začaly do Čech ve velkém pronikat cizí mince a tento jev se tradičně projevil i ve složení pokladů. Ke změně dochází až v jagellonském období, kdy se znovu podařilo stabilizovat české mincovnictví a v hromadných nálezech se opět v převaze objevily pražské groše a tentokrát i domácí drobná mince.

Soumrak pokladů
Počátkem 16. století se vedle pražských grošů, ražených až do roku 1547, začaly razit i velké stříbrné tolary, které později groše zcela nahradily. 16. století přineslo také do českých zemí návrat velkých ekonomických zmatků. Ve složení pokladů se to projevuje výskytem množství zahraničních mincí, zejména ze západní Evropy, z dalších zemí habsburského soustátí a také z Polska. Situace se stabilizovala až za třicetileté války a zvláště kolem poloviny 17. století. Od jeho druhé půle začíná mincovních pokladů nenávratně ubývat; jejich četnější výskyt definitivně doznívá ve venkovském prostředí první třetiny 18. století. „Je to jev, který nějak souvisel s obecnou mentalitou. Ne že by k tomu třeba neměli příležitost, ale lidé prostě přestali tak často ukrývat své peněžní hotovosti,“ říká k tomu Jiří Militký. Poklady v podobě kovových ražených mincí ukryté v pozdějších letech jsou poměrně vzácné. Souvisí to samozřejmě i se zavedením prvních papírových peněz, známých bankocetlí, za Marie Terezie (1762) a s existencí bankovních domů, jimž bylo možné své úspory svěřit. Už nebylo třeba mít všechny peníze doma, na půdě za trámem, za komínem nebo v hrnečku pod podlahou. Definitivně skončila doba ukrývání pokladů a začala doba jejich nacházení.

Jak poklady získávají jména
Každý nalezený poklad je pochopitelně cenným historickým pramenem, který může nést důležitá svědectví o minulých časech – už jsme se o tom zmínili v případě určování stáří vesnických usedlostí. Nejde přitom jen o složení pokladu nebo o samotné mince. O nich je numismatik schopen zjistit, která mincovna je razila a podle nejmladší nalezené mince určí přibližné datum ukrytí pokladu. Pokud je dobře zdokumentovaný a jsou známé všechny jeho nálezové okolnosti, dá se uvažovat i o sociálním prostředí, ve kterém poklad vznikl. Pochází-li nález například z městského prostředí 16. nebo 17. století, má odborník možnost nahlédnout do poměrně rozsáhlých písemných pramenů a zná-li přesnou dobu ukrytí pokladu, může se nakonec dopátrat i ke konkrétnímu jménu člověka, který byl v uvedených letech vlastníkem domu, kde se poklad našel. Lze se pak dopídit i dalších údajů o vlastníkově osobě a také profesi. To v závěrečné fázi badateli umožní nález interpretovat v širších historicko-sociálních souvislostech a třeba i odhadnout důvody, které k ukrytí pokladu vedly. Stává se to samozřejmě málokdy, ale důležité je, že se to stává. Tak se například podařilo identifikovat majitele finanční hotovosti z počátku 17. století, objevené v roce 1911 při rekonstrukci domu U zlatého anděla na náměstí v Českých Budějovicích, jako budějovického lékárníka. Známé jsou i některé další případy.

Kolik stojí poklad
Kolik peněz budějovický lékárník v neklidných časech do zdi svého domu uložil se nikdy nedozvíme. Poklad v ucelené podobě dávno neexistuje a záznamy o nálezu jsou jen kusé. Hodnota té části, která byla do skrýše uložená v tolarech, se dnes odhaduje (v dobových jednotkách) na 10 – 15 kop českých grošů. Nebyla to sice nijak závratná suma, ale přece jen slušné peníze, za které tehdy bylo možné koupit i dům na budějovickém předměstí.
Jak dnes odborníci hodnotu starých pokladů určují? „Z dobových kurzů. Stačí znát, v jakém vzájemném poměru jednotlivé mince byly,“ říká numismatik Jiří Militký. Dobové záznamy nám také říkají, co a za kolik se v té či oné době dalo koupit. Ne ve všech případech je to ovšem tak jednoduché. Součástí mnoha mincovních nálezů jsou i mince cizí, někdy značně exotické, které lze jen stěží přepočítat na nějakou známou měnu. Tento problém nemají jen současní znalci, ale musel se s ním potýkat i majitel hotovosti, který často vůbec nemohl tušit, jak velký majetek vlastně má. Mince měly různé ryzosti a tedy i různou kvalitu a pro vlastníky i příjemce musel být velký problém orientovat se v jejich hodnotě a kupní síle. Ti, kdo znali vzájemné kurzy, mohli při směně jenom získat; kdo je neznal, prodělal.
A jak je to s přepočtem hodnoty mincovních nálezů na současnou měnu? Možná si řeknete, že to je zbytečná otázka. Hodnota podobných nálezů je především historická a je proto prakticky nevyčíslitelná. Přesto jsou znalci nuceni podobná vyčíslení provádět – třeba kvůli nálezcům.

Rozkradené bohatství
Čtyři a půl tisíce pokladů, objevených zhruba za posledních 250 let na území Čech, Moravy a Slezska, rozhodně není zanedbatelné množství. Odborníci však nepochybují o tom, že ve skutečnosti bylo pokladů nalezeno daleko víc; jejich obsah však skončil u překupníků, zlatníků, kovolitců a také v soukromých sbírkách. Kolik takových pro vědu navždy ztracených pokladů bylo a je, nelze ani odhadnout. Není pochyb o tom, že tento trend u nás dodnes přetrvává a znalci dobře vědí, že na každý nahlášený objev připadne hned několik objevů utajených. Neděje se to jen v České republice, ale prakticky po celé Evropě. Je přitom smutnou pravdou, že ochota nálezců odevzdat nalezené poklady státem pověřeným institucím, jako jsou například muzea, je přímo úměrná výši nálezného, které je stát ochoten nálezci zaplatit. To, co mu nabízí naše současná legislativa, není ani málo, ani mnoho. Proto je počet zachráněných a odevzdaných pokladů u nás sice poměrně vysoký; je však nižší, než v zemích za naší západní hranicí. V zemích na východ od nás je naproti tomu pro numismatiky situace výrazně nepříznivá a pokladů se tam zachraňuje naprosté minimum. Mince, zejména ty z drahých kovů, jsou totiž vyhledávaným sběratelským artiklem. To je skutečnost, se kterou se zatím mnoho udělat nedá.

Když najdete poklad
Každý kdo u nás najde mince z drahého kovu, má ze zákona nárok na příslušnou odměnu, a to až do výše ceny materiálu, z něhož jsou mince zhotoveny. Může vám to připadat málo. Nad nálezným však přesto nemůžete mávnout rukou a poklad si nechat pro sebe nebo se ho dokonce pokoušet nějakým neoficiálním způsobem zpeněžit. Ze zákona totiž zároveň vyplývá povinnost nálezce každý mincovní nález ohlásit. Staré peníze se musí dostat do povolaných rukou. Jak jsme si řekli, pro odborníka je každá objevená mince historickým pramenem, který mu dovoluje nahlédnout do historie ražby, do historie peněz jako takových i do historie jejich prostupování společností – tzv. monetarizace. Zároveň jsou mince i pramenem, který vědcům umožňuje porozumět historii konkrétního místa, kde k jejich nálezu došlo.
Poklady jsou mementem doby a zároveň i mementem osobním. Jejich původní majitelé s největší pravděpodobností za neznámých okolností zahynuli nebo jim osud zabránil v jejich vyzvednutí. Pro budoucí generace tak neúmyslně zanechali vzkaz, který nám v současnosti umožňuje lépe poznat dobu, v níž žili. Vědecká hodnota pokladů proto bez diskuse mnohonásobně převyšuje jejich hodnotu finanční. Nad tím by se každý šťastný nálezce rozhodně měl zamyslet.

Více se dozvíte:
www.rozhlas.cz/planetarium (rozhovor s numismatikem Jiřím Militkým)

Kotel plný zlata
Podmokly na Rokycansku
11. nebo 12. června 1771, kdy deště zvedly hladinu místního potůčku, vyplavila voda z podemletého břehu bronzový kotel plný zlatých keltských mincí – duhovek. Jejich počet je odhadován nejméně na 7000 kusů. Nádoba s pohyblivým uchem rovněž obsahovala zlatý nákrčník. K uložení depotu došlo někdy v 1. polovině 1. století př.n.l. a jeho osud byl bohužel dost tristní. Nálezci kotle, vesničané z Podmokel, nejprve nepoznali o co jde a nechali své děti, aby si s „mosaznými knoflíky“ hráli. Jakmile zjistili, že jde o zlato, nález doslova vyrabovali. Mezi tím se o něm dozvěděl majitel panství kníže Karl Egon z Fürstenberka. Jeho úředníci a drábové vyzvedli zbytek kotle z potočního břehu a po dobrém i po zlém zabavili  duhovky také vesničanům. Vzácné peníze nakonec skončily v pražské mincovně a proměnily se v tereziánské a fürstenberské dukáty. Do dnešních dnů se z podmokelského pokladu dochoval jen nevelký úlomek bronzového kotle a 34 mincí.

Zlatníkovo bohatství
Žatec
Žatecký poklad, vykopaný 27. dubna 1937 v nádobě poblíž základů zbořené stáje usedlosti Alte Post, pochází z doby po roce 1012 a dnes je uložen v žateckém Regionálním muzeu. Původně v něm bylo zastoupeno asi 400 denárů, z nichž polovina byly denáry české. Zbytek mincovní složky pokladu tvořily denáry bavorské. Poklad obsahoval také velmi významnou nemincovní složku. Jeho součástí byla celá řada šperků, ve většině případů stříbrných, nepoškozených. Obsahoval však také polotovary, např. stříbrný a zlatý drát, a dokonce i zlaté šperky – prsten s drahokamem almandinem, zdobený po obvodu perlami, a další jednoduchý hladký kroužek. Pravděpodobně se jedná o osobní majetek zlatníka, který možná pracoval pro klientelu tehdejšího významného žateckého přemyslovského hradiště. Jde o zcela mimořádný nález; o zlatnické produkci a šperkařství v českých zemích máme od konce 10. století jen mlhavou představu.

Oldřichovy denáry
Zliv u Českých Budějovic
Výjimečnost nálezu z roku 1974 spočívá v tom, že všech 129 nalezených mincí bylo jednoho typu – šlo o denáry knížete Oldřicha z první třetiny 11. století. Tento jev je poměrně vzácný, neboť většina peněžních nálezů té doby sestává z mincí různých typů i různých panovníků. Mince byly původně ukryty v areálu venkovského sídliště a k jejich objevu došlo při polních pracích na mírném návrší v jádru obce v trati U Jerhotů. Nádobka s penězi byla porušena zemědělskou technikou, mince se rozsypaly a byly rozvlečeny po větší ploše; předpokládá se, že jich původně mohlo být až 300. V současnosti se nacházejí v českobudějovickém Jihočeském muzeu. Odborníci na základě skutečnosti, že šlo o mince jediného typu usuzují, že jde o depot peněžní hotovosti, která přišla přímo z mincovny – snad pražské.

Vodopád stříbra
Králův Dvůr u Berouna
25. prosince 1946 a 20. února 1947 objevil střelmistr K. Mareš ve stěně lomu Břidla poblíž Králova Dvora nadvakrát celkem šest nádobek plných drobných mincí. Ve sbírkách pražského Národního muzea je jich zachováno více než 14 tisíc; je však jisté, že to není celý poklad. Mince z rozbitých nádob se totiž nějakou dobu volně sypaly po svahu, než si jich nálezce všiml. Mnoho tisíc mincí tak nepochybně zaniklo. I přesto je nález od Králova Dvora největší peněžní hotovostí 15. století, odkrytou na českém území. Není jasné, komu patřila. Ukryta byla na konci 60. let, kdy v Čechách zuřila občanská válka a panovaly velmi nejisté měnové poměry. Od roku 1419 se v českých zemích nerazil stříbrný pražský groš, ale jen anonymní drobné mince, nazývané numismatiky kruhové peníze se lvem. Tyto mince tvořily až třetinu králodvorského pokladu. Kromě nich byly v nálezu zastoupeny i mince cizí, ražené na území Dolního Rakouska, Bavorska, ale i v Polsku nebo Uhersku. Jde o výmluvný doklad politické nestability, za níž byly Čechy zaplaveny nepříliš hodnotnou mincí a velké platby musely být prováděny doslova v podobě pytlů plných peněz.

Poklad od Zlatého anděla
České Budějovice
3. srpna 1911 byla při rekonstrukci domu U zlatého anděla na českobudějovickém náměstí objevena zazděná dutina a v ní kožený vak plný mincí. Obsahoval velké množství pražských grošů, nepočítaně různých cizích mincí, asi 250 českých tolarů a přibližně 40 zlatých dukátů; nejmladší mince byly z roku 1618 – někdy poté musel být nález ukryt. Mezi mincemi byl i soubor tří dukátů města Méty, zabalený ve zvláštním papírku, na němž byl přípis majitele finanční hotovosti, budějovického lékárníka, kterému dům U zlatého anděla patřil. Dukáty získal nedlouho před ukrytím pokladu od projíždějícího rakouského arcivévody Maxmiliána za to, že mu léčil nemocná kolena. Budějovický poklad byl jistě střádán řadu desetiletí, do dneška se z něj dochovalo jen málo. Byl postupně rozprodán sběratelům a největší část skončila nakonec v Rakousku. Poslední stopy většiny mincí z významného nálezu se ztrácejí na aukci Dorothea v roce 1957. Podrobný popis pokladu nebyl nikdy pořízen a o jeho celkové hodnotě lze dnes bohužel už jen spekulovat.

Hromadné mincovní nálezy z posledních let

Defurovy Lažany na Klatovsku
24. dubna 1999 našli dělníci při výkopových pracích v obci asi 800 stříbrných mincí různého původu, převážně z období husitských válek.

Tábor
Při rekonstrukci jednoho z měšťanských domů narazili 7. listopadu 2001 dělníci v jeho základech na poklad asi 4000 stříbrných grošů z konce 15. a počátku 16. století, ukrytý ve dvou nádobách. Podle historiků byl majitelem této nezanedbatelné hotovosti zřejmě táborský konšel Mikuláš Vlaský ze Sionu, v městské radě odpovědný za kontrolu trhů, vybírání poplatků a podobné ekonomické záležitosti. Je tedy možné, že se jedná o peníze, které si shánčlivý radní „ulil“ z městského do vlastní kapsy.

Staré Město u Bruntálu
V základech kostela Neposkvrněného Početí Panny Marie našli v srpnu 2002 archeologové devět římských denárů ze 3. a 4. stol. n.l.

Mladoboleslavsko
Soubor 44 římských mincí objevili archeologové na podzim 2004 poblíž Mladé Boleslavi. Převážná část mincí pocházela ze 3. a 4. stol. n.l., zastoupeny byly i peníze starší.

Vídeň u Velkého Meziříčí
Při práci na zahrádce vykopali v říjnu 2004 manželé Ambrožovi nádobku s větším množstvím pražských grošů a drobných moravských mincí pocházejících z 15. století.

Praha
Začátkem června 2005 byl objeven mincovní depot při archeologickém výzkumu dvorku vnitrobloku domu čp. 33 ve Štěpánské ulici. Nacházel se pod podlahou domu, jehož vznik lze díky mincím datovat nejpozději do doby kolem poloviny 15. století. Poklad byl ukryt v keramickém tzv. loštickém poháru a tvoří ho zatím neznámý počet mincí (možná až 2500) – především tzv. kruhové peníze se lvem. Přesné složení nálezu bude známé po skončení konzervačních prací.

Praha
V dutině ve zdi presbytáře kostela sv. Vavřince v prostorách bývalého kláštera sv. Anny našli restaurátoři počátkem září 2005 celkem 17 stříbrných českých grošů. Byly zabalené do plátna a kůže, ovázané motouzem. Do zdiva je vložili pravděpodobně při stavbě kostela ve druhém či třetím desetiletí 14. století.

Některé další poklady
 
Keltské mince
Hradiště u Stradonic (Berounsko)
2. srpna 1877 bylo na poli Vysoká mez nalezeno asi 700 zlatých statérů, uložených snad původně v koženém měšci. Zachováno bylo jen několik kusů, zbytek roztaven.

Antické mince
Libčeves u Bíliny
24. června 1908 byla při dobývání rašeliny na parcele pana Hauptvogela objevena nádobka se stříbrnými předměty a přibližně 100 – 200 republikových denárů z let 150 – 70 př.n.l.

Beroun
Kdesi u nového hřbitova bylo neznámo kdy nalezeno 1846 římských mincí z let 306 – 366 n.l.

Denárové období
(10. – 12. století)
Praha
8. října 1894 našli při hloubení základů pro opěrnou zeď v Riegrových sadech kopáči poklad 3000 mincí, především českých denárů, ukrytých kolem roku 1050.

Chotějovice u Bíliny
Roku 1911 byla při bagrování v zahradě bývalého statku objevena nádobka plná českých denárů z 11.- 12. století. Mincí zakopaných po roce 1100 bylo několik tisíc; dělníci si rozebrali asi 400 kusů, zbytek je ztracen.

Mítkovský Mlýn u Chocně
V dubnu 1881 došlo při dobývání pařezů na stráni proti mlýnu na Tiché Orlici k nálezu nádobky s více jak 4200 převážně českých denárů, ukrytých kolem roku 1200.

Brakteátové období
(13. století)
Strmilov na Jindřichohradecku
Při staré stezce z Kunžaku do Strmilova vyorali 7. října 1898 spolu s bramborami nádobu plnou peněz. Byly v ní 3 – 4 000 rakouských, bavorských a uherských denárů a 500 denárů moravských. Poklad byl ukryt někdy po roce 1230.

Libčany na Královéhradecku
V březnu 1845 došlo při kácení stromů na kopci Obeč k nálezu několika tisíc velkých českých a míšeňských brakteátů z první poloviny 13. století, ukrytých v nádobě.

Grošové období
(1300 – 1547)

Třebeč u Trhových Svin
9. dubna 1927 se našel při kopání písku na zahradě čp. 34 džbánek se 4 000 pražských grošů a parvů, uložených po roce 1305.

Čáslav
V říjnu 1883 byl na dvoře domu dr. Jablonského (čp. 56) objeven hrnec s více než 22 kilogramy pražských grošů, z nichž byla vědecky popsána jen část – 2771 kusů. Mince byly uloženy kolem roku 1330.

Uherské Hradiště
Při opravě starého Kamereitova hotelu na Mariánském náměstí byl 13. září 1932 za komínem nalezen váček s 60 kopami českých, polských a míšeňských grošů. Jejich majitel je tam ukryl někdy před rokem 1400.

Loket
Kořeny hrušky, odkryté 22. května 1852 při zarovnávání cesty do Horního Slavkova, ukrývaly asi 8 000 českofalckých feniků, uložených počátkem 15. století.

Stojice u Přelouče
Při kopání základů na zahradě J. Nováka byla v roce 1881 objevena lidská kostra, uložená kolem roku 1419 společně s kusy bronzového jílce meče a několika sty pražských grošů.

Chvalkovice u Humpolce
V roce 1914 byly pod podlahou stavení kdysi zemanského statku nalezeny zbytky nádoby s 1249 mincemi. V téže obci odkopával roku 1932 rolník Č. Doubek za svým stavením mez a v průběhu měsíců dubna a května našel dvě další nádobky s mincemi. Ve všech třech případech se jednalo o české i cizí mince 14. – 15. století, které se v zemi ocitly po roce 1430.

Hradec Králové
Ve sklepě domu čp. 68 v Rokytanského ulici byly roku 1886 pod pekařskou pecí nalezeny tři nádoby a v nich 2500 mincí – převážně kruhové peníze se lvem. Poklad byl ukryt někdy kolem roku 1445.

Mělník
Výkop pro lednici u Výstavního domu odhalil v únoru 1946 celkem 3780 mincí ze 14. a 15. století, ukrytých původně v několika nádobách a 14 plátěných váčcích. Zakopány byly mezi lety 1485 – 1500.

Praha
27. července 1894 byla při bourání domu 407/I. v Rytířské ulici nalezena kovová schránka s pokličkou, na jejíž vnitřní straně je pravděpodobně negativní obraz ďábla. Schránka obsahovala 1183 pražských, asi 150 míšeňských a 200 saských grošů z konce 15. století.

Znojmo
V domě hodináře Macouna bylo 30. dubna 1936 nalezeno pod podlahou zazděných šest kožených a jeden plátěný pytlík asi s 2000 zlatých a stříbrných mincí z konce 15. století.

Chvalín u Roudnice nad Labem
Při orbě „sovětským kombajnem“  byla 7. listopadu 1950 nalezena nádobka plná grošů a drobných mincí – celkem jich bylo 4076. Ukryta byla někdy kolem roku 1547.

Tolarové období
(1519 – 1900)

Hrochův Týnec u Chrudimi
Přibližně z roku 1882 pochází nález 15 000 stříbrných mincí, zabalených v plátně a uložených do země v hliněné nádobě někdy po roce 1570.

Kouřim
Na valu hradiště u sv. Vojtěcha poblíž mlýna Bukačov byl 26. listopadu 1935 při hledání hub nalezen hrnek s pokličkou, obsahující 2372 stříbrných mincí. Ukryt byl někdy po roce 1637.

Jindřichův Hradec
Když se 24. června 1835 pokládala podlaha ve františkánském klášteře, narazili Matyáš Rezek a Prokop Procházka v jedné cele na depot stříbrných mincí – bylo jich minimálně 1700 a pod podlahou se ocitly po roce 1642.

Tišnov
V říjnu 1830 byla na zahradě Jana Vosy na Humpolce spolu s bramborami vykopána železem okutá dřevěná schránka, obsahující 14 040 stříbrných mincí z dob třicetileté války.

Třešť
V listopadu 1915 vyorali rolníci na poli zvaném Na Klínárce dvě nádoby, obsahující 672 zlatých a 11 kg stříbrných mincí. Z pokladu, který byl zakopán po roce 1688, se dochovalo jen 409 zlatých mincí – ze stříbra nic.

Liberec
12. října 1830 byl v domě Josefa Neuhausera objeven úkryt, obsahující zlaté a stříbrné mince v celkové hodnotě 5204 zlatých a 42 krejcarů – šlo o zlaté dukáty a množství stříbrných mincí, ukrytých za sedmileté války 1756 – 1763.

Cheb
Pod střechou staré radnice nalezl na Štědrý den roku 1827 V. Mikšíček sáček, obsahující podle dobových zpráv 4761 blíže neurčených mincí tolarového období a navíc „2 ¾ libry“ zlomků.

Liberec
Když se 6. prosince 1912 bourala tzv. Ovčácká bouda, pod podlahou prvního patra byl nalezen sáček obsahující 3528 stříbrných mincí, uschovaných tam po roce 1848.

Více se dozvíte:
Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I. – IV., redigovala Emanuela Nohejlová – Prátová. Nakladatelství ČSAV, Praha 1955 – 1958.

Autor: Frederik Velinský