Pozoruhodný objev učinili nedávno britští odborníci sledující hmyz, který se usadil na určitých druzích rostlin a dychtivě z nich nasával nektar. Jakmile poté vzlétl, v mžiku se proměnil v živou pochodeň. I takto rafinovaně se rostliny brání před nezvanými hosty.
Onen požár způsobily fotosenzibilátory, látky, které výrazně zvyšují citlivost na světlo. A jak že to rostliny dokážou? Využívají sluneční energie k tvorbě molekul, které se stávají škodlivé pouze působením světla. Tyto fototoxiny pak znamenají hrozbu nejen pro zmíněný hmyz, ale i pro četné býložravce.
Jed skolí i klokana
Postižení, které po útočníkově „návštěvě“ rostliny a zkonzumování fototoxinů následuje, je pak přímo úměrné velikosti živočicha a množství přijatého světla. Dobytče například utrpí většinou jen povrchové, i když bolestivé záněty v oblasti tlamy či uší. U malých hmyzích mlsounů však světlo nezadržitelně prostupuje jejich tělíčkem a často je usmrcuje.
Některým druhům hmyzu však kupodivu neuškodí žádný fototoxin. Jiní, mazanější škůdci, si zas na takto střežených rostlinách pochutnávají jen za tmy, když nesvítí slunce.
Podle nejnovějších informací znají dnes odborníci asi sto druhů takových hrozivých látek.
Z nám dobře známých rostlin je fototoxiny ozbrojena například třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum, Slovensky lubovník bodkovaný). Proto lidem odborníci při přírodním léčení třezalkou zakazují opalování a doporučují omezení pobytu na slunci. Jinak jim hrozí vyrážky.
Zdánlivě nenápadná třezalka se kupodivu ze své vlasti (Evropa, severozápadní Čína, malá Asie, severní Írán, africké pohoří Atlas), jako takzvaná invazní rostlina, dostala až do Austrálie.Většina zdejších živočichů už její zbraně poznala na vlastní kůži a vyhýbá se jí. Pokud ji však nějaký nezkušený klokan zhltne, na slunci opuchne a často doskáče navždy.
Pichlavá strategie
Dávným způsobem ochrany rostlin jsou trny, které vznikají přeměnou stonku, a ostny (přeměněné listy). Voňavým příkladem takových zbraní mohou být všem známé růže, jiným, poněkud pichlavějším, kaktusy. Obě zmíněné rostliny se po celém světě objevují v rozmanitých podobách, ale jejich společným znakem je právě strategie obrany.
Opuncie, jejímž prapůvodním domovem je Jižní a Střední Amerika, svou ostnatou obranu navíc ještě zdokonalila. Přední bojovou linii v její obraně před záškodníky tvoří shluky neobyčejně ostrých trnů na dužnatých stoncích. Pokud se ale vetřelci podaří touto předsunutou obranou proniknout, narazí hned na další překážku. Dužnaté stonky jsou totiž také posety ostny, u jejichž kořene navíc číhají v záloze chomáčky zlatavých chloupků (glochidů). Ty mají na koncích malé zpětné háčky, které se při pouhém dotyku uvolňují. Poté se pomalu a vytrvale ve velkém počtu bolestivě zavrtávají do kůže překvapeného tvora.
Nepomůže mu ani silná kůže
Africká savana zas ukrývá velmi bolestivou přírodní zbraň, šlahounovitou kapinici (Acacia drepanolobium). Na první pohled připomíná nepříjemně vlezlé šlahouny ostružiní či maliní, ovšem mnohem větších rozměrů. Na jejích větvích nedočkavě číhají hejna zahnutých trnů.
Když listy kapinice přilákají třeba buvola, ten se vzápětí ocitne v zajetí jejích jako suchý zip přilnavých větví a každým dalším pohybem se do bludiště trnitých šlahounů ještě více zaplétá. Nepomůže mu ani silná kůže, protože zahnuté trny se dovedou zarýt pěkně hluboko a nemíní se pustit. Kapinice by bez této děsivé obrany nájezdy býložravců neměly šanci přežít.
Za úplné království trnů a ostnů však odborníci považují jihozápad Madagaskaru, největšího ostrova v Indickém oceánu. Tamní krajinu charakterizuje trnitá buš, se souvislým porostem, který dorůstá až do výšky kolem pěti metrů.
Proč kopřiva pálí?
Snad každý z nás se někdy důvěrně seznámil s kopřivou (Urtica dioica). Tu příroda vyzbrojila jemnými chloupky (trichomy), které lze přirovnat k miniaturním podkožním jehlám, protože se zrovna tak chovají. Při dotyku se totiž špička chloupku odlomí, ostré okraje propíchnou kůži a do ranky pronikne obsah chloupku, kyselina mravenčí a směs histaminů a nervových hormonů acetylcholinu a serotoninu. Tento koktejl pak způsobí místní zánět, projevující se zarudnutím a svěděním. A o to právě kopřivě jde, abychom si pamatovali, že ji máme příště nechat na pokoji.
Můžeme ale být rádi, že u nás neroste stromovitá kopřiva „ongaonga“ (Urtica Xerox), která se zabydlela na Novém Zélandu. Dorůstá až do dvojnásobné výšky dospělého muže a v chloupcích na listech a stoncích má takové množství jedu, že může i zabít.
Ani doma nejsme v bezpečí!
Bližší je nám difenbachie, pocházející z deštných pralesů tropické Ameriky, kterou mnozí z nás zkrášlují svůj byt. Když ale neopatrné domácí zvíře lákavou zeleň ukousne, má hned zaděláno na pěkný malér. Stonky a listy rostliny totiž ukrývají krystaly šťavelanu vápenatého, ostré jako břitva, takže snadno rozříznou sliznici jazyka. Potom už nic nezabrání vniknutí silného jedu do těla domácího mazlíčka. Jazyk mu oteče a má potíže s dýcháním. Může se to ale stát i třeba dětem, pokud by snad chtěly rostlinku ochutnávat.
Dlouhý by byl výčet tak či onak jedovatých rostlin, s nimiž se v naší domácnosti můžeme běžně setkat, počínaje oleandrem obecným (Nerium oleander), jejichž otrava může končit i smrtí, a konče rajčaty či paprikou (pouze natí). Překvapující v této souvislosti je, že stejný jed některému druhu živočicha ublíží, zatímco jinému vůbec nevadí. Například psa může zahubit rebarbora, kočku zas nádherná orchidej.
Pozor na zrádné mléko!
Šokovou terapii má ve své výzbroji i kaučukovník (Hevea brasiliensis), původem z povodí Amazonky. Když se mu vetřelec zakousne do větvičky či jen listu, vyloučí svou obrannou kapalinu (latex), vzhledem připomínající mléko. Ta je doslova napěchována různými jedy.
Také při poškození endemické rostliny (vyskytují se pouze na jednom místě) typu Euphorbia (tvarem i velikostí podobné míčku na baseball) z ní vytéká bílý latex, který může vážně poškodit kůži a při zasažení oka bývá příčinou vážných poranění.
Kaktusům podobné pryšce pocházejí z Afriky, ale hojně se vyskytují i u nás. Při poškození z nich prýští mléčná šťáva odporné chuti (mj. směs gumy, pryskyřice, vosku aj.), která spolehlivě odežene nepřítele. Do této skupiny patří například i pryšec překrásný (Euphorbia pulcherrima), známá vánoční hvězda.
Pestrá paleta zbraní
Mnohem decentněji se chová divizna (Verbascum densiflorum), kterou známe i z našich luhů a hájů Listy a stonky zdobí množství tuhých žahavých chloupků, které nepříjemně dráždí sliznici úst a hrtanu. Nejsou tu však pro okrasu. Zájemce o pochoutku se musí velice nepříjemnou překážkou buď prokousat nebo to vzdát!
Cesmína ostrolistá (Ilex aquifolium) si zas ochraňuje listy jejich velice tvrdými okraji. Ty nedokážou přehryzat ani dravé housenky, které vždy svoji „pastvu“ právě u okrajů začínají. V případě cesmíny to však raději vzdají. Ovšem respekt před stálezelenou dřevinou s pichlavými listy mají i mnohem větší tvorové, například jeleni.
Silenka dvoudomá (Silene dioica), ze střední Evropy si na květní lodyhy pořídila chloupky zakončené lepkavými kapičkami. Na ně se nalepí překvapení mravenci a housenky. Naopak včely, které květ opylují, se „lepidla“ bát nemusejí. Lepkavou pryskyřici ke své obraně využívají i jehličnany, jako jakýsi lak chránící kmen, větve i listy před napadením houbami či hmyzem.
Jak dokazují uvedené příklady, spektrum způsobů sebeobrany různých rostlin je vskutku pestré. A to se ani nezmiňujeme o propracovaných fintách masožravých rostlin, u kterých však, podle názoru většiny odborníků, už nejde ani tak o obranu jako spíš o zajištění potravy.
Více se dozvíte
Zajímavosti ze světa rostlin (B.D. Alexejev, Agropomizdat, Moskva, 2003)
1000 divů přírody (Reader´s Digest Výběr, Praha, 2002)
Maskování
Od pradávna bylo nejjednodušší ochranou rostlin maskování (mimikry), splynutí s okolím. V něm jsou mistry především některé druhy kaktusů , které dovedou doslova zmizet z očí.
Některé druhy (zejména v USA a Mexiku ) po delším období sucha povrchem věrně napodobují kaménky, mezi kterými se ukrývají. Samozřejmě jim to vystačí jen do chvíle než se z nebe snese blahodárná vláha. Pak se zazelenají a stává se z nich výtečná strava pro mnohé živočichy.
Pomohou i predátoři?
Botanikové objevili terpenoidní látky, které rostliny vylučují v okamžiku, kdy jim hrozí nebezpečí. Do takové záchranné akce se dokonce zapojují nejen napadené rostliny, ale i jejich „příbuzní“, rostliny téhož druhu, Ty pomáhají vyvolávat všeobecný poplach. Jakmile k nim totiž vítr zanese pach napadenou rostlinou varovně vylučovaných terpenoidů (etylénu), samy je začnou preventivně vylučovat také, ačkoli jim ještě bezprostřední napadení nehrozí.
Chemické SOS se tak šíří jako místním rozhlasem. V poslední době se navíc ukázalo, že si takto nepomáhají jen rostliny téhož druhu, ale na pomoc „přispěchají“ i některé jiné.
Vylučované látky bývají navíc jedovaté a mají většinou odporně hořkou chuť, což už samo od sebe zvířata odradí od dalšího požírání.
Tím to ovšem nekončí. Rostlinné nouzové signály totiž spolehlivě zachycují i někteří predátoři. Pro ně je to naopak informace, že se někde blízko nacházejí býložravci, na kterých si mohou pochutnat. Tím pak, jaksi v druhém plánu, ochrání rostliny.
Mravenčí bodyguardi
Zatímco některé rostliny si v případě ohrožení na pomoc proti býložravcům přivolávají dravce, není výjimkou, že mnohé druhy flóry živočišné ochránce přímo hostí trvale.
Například africká kapinice (Acacia drepanolobium) zajišťuje chutnou cukernatou stravu a střechu nad hlavou (v dutých trnech velkých jako bobule vinné révy) mravencům. Když nenasytné zvíře, třeba zvědavou žirafu, neodradí ani větve plné ostnů a začne rostlinu konzumovat, vyrojí se houfy mravenců a vetřelce zaženou.
Tyto triky ale nevyužívají jen nižší rostliny. Ve Střední i Jižní Americe to dokazují stromy Cecropia. Na nich velcí mravenci obývají zejména duté větve a pojídají látku, kterou jim strom vylučuje na listy. Mravenčí „ bodyguardi“ pak pilně odhánějí nejen zvířata, ale v případě potřeby i dotěrné ovíjivé liány. Kusadly je mistrně překoušou, aby jejich hostitelskému stromu neškodily.
