Alkohol si nevybírá. Ničí život pánům i kmánům. Snad jen muslimský svět tuhle drogu ze zásady odmítá. Většina světa je ke konzumaci alkoholu neuvěřitelně tolerantní. Shovívavost mizí ve chvíli, kdy se člověk stává na alkoholu závislým. Veřejnost v něm přestane vidět umělce, sportovce, politika, kamaráda, souseda či spolupracovníka. Pro všechny je především alkoholik – zkrachovanec se životem v troskách.
Mezi veřejností a i některými lékaři přežívá názor, že při léčbě alkoholismu nepomůžou léky, ale jen a jen pevná vůle.
„Je to stejný nesmysl, jako kdybyste se ptali, proč léčit diabetiky inzulinem, když přeci stačí naučit lidi správně jíst a cvičit,“ odmítá zažitou představu o alkoholismu a jeho léčbě Mark Willebring z amerického Národního ústavu pro zneužívání alkoholu a alkoholismus. „Vynucené změny v chování mohou alkoholikovi pomoci, ale často zabírají mnohem lépe, když se kombinují s léky, jež oslabují závislost na alkoholu.“
Pro radost i na žal
V zásadě pijí alkoholici ze dvou různých důvodů. Jedni si pomocí alkoholu navozují okamžiky závratného štěstí. Tito lidé se rádi napijí už jako teenageři a potom „řádí“. Jsou agresivní, perou se, podnikají bláznivé, riskantní kousky. Často pocházejí z rodin, kde není slabost pro alkohol ničím výjimečným. Do vážných problémů s alkoholem se dostávají brzy – obvykle ve věku kolem dvaceti let. Druhý typ alkoholiků zahání pitím strach a deprese. U těch se projevují problémy se závislostí později, obvykle po třicítce či čtyřicítce. První typ alkoholiků se bez pití cítí „normálně“, ale není s tím spokojen. Potřebuje alkohol, aby zažil „vzrůšo“. Druhý typ se bez alkoholu často cítí mizerně a pije, aby se dostal do normálu a vyhrabal se ze svrabu. A tak se nabízí otázka: Měly by lékaři oba typy alkoholiků léčit stejně?
Léky mají zahnat chuť
Léčba alkoholismu je komplikovaná. Jednou z velkých překážek je silná chuť alkoholika na alkohol. Při jejím zvládání mohou přinést léky úlevu.
K nejstarším z léků užívaných při léčbě alkoholismu patří disulfiram, jenž proslul jako antabus. Tato látka blokuje rozklad acetaldehydu – zplodiny vznikající při odbourávání alkoholu našimi buňkami. Nahromadění acetaldehydu v organismu vyvolává silné nevolnosti. Pokud alkoholik užívá antabus, požitek z alkoholického opojení má notně zkalen. Během několika minut po napití mu v těle prudce stoupnou hladiny acetaldehydu a je mu zle. Jen trochu předvídavému alkoholikovi však nedá mnoho práce před plánovaným „tahem“ lék včas vysadit.
Další preparát, kterým jsou léčeni alkoholici, je naltrexon. Tato látka se v mozku váže na molekuly, které zprostředkovávají účinek tzv. endogenních opioidních peptidů. V našem těle mají endogenní opioidní peptidy na starosti vyvolávání příjemných pocitů. Uvolní se nám do krve a „pohladí“ mozek například po zvládnutí velké fyzické námahy, po zahnání hladu nebo po sexu. Na stejná místa se v mozku vážou i některé rostlinné látky, například opiáty z máku. Heroin nebo morfin fungují jako paklíče otevírající cestu k příjemným pocitům bez nejmenší námahy. Alkohol působí podobně. Lék naltrexon obsadí vazebné místo pro endogenní opioidní peptidy, ale nespustí v mozku příslušnou odezvu. Můžeme si jej představit jako ucpávku klíčové dírky, která nedovolí použití paklíče drog. Alkoholik užívající naltrexon nemá z alkoholu „ten správný zážitek“. Příjemný pocit z pití je oslaben nebo se vůbec nedostaví. Nepříjemným důsledkem léčby naltrexonem je u mnohých pacientů celkové utlumení příjemných pocitů. S lékem je život najednou „šedivý“ a řada alkoholiků proto lék často vysazuje, aby si „užili“.
Třetím často používaným lékem je akamprosát. Tento preparát slouží v nervových buňkách mozku jako „ucpávka“ vazebných míst pro kyselinu glutamovou. Tu si náš mozek vytváří sám a používá ji pro předávání vzruchů mezi neurony. Alkohol dokáže nabudit nervový systém právě prostřednictvím zvýšené produkce kyseliny glutamové. Komunikace mezi neurony je po požití alkoholu mnohem čilejší. Akamprosát komunikaci neuronů utlumí a tím zabrání nástupu příjemných pocitů po požití alkoholu.
Léky pomáhají – jen někomu
Právě z výsledků léčby akamprosátem je patrné, že házet všechny alkoholiky do jednoho pytle by byla velká chyba.V Evropě se používá akamprosát k léčbě alkoholiků už déle než 20 let. Výsledky nejsou nijak převratné. Ve Spojených státech byl povolen pro léčbu alkoholiků teprve v roce 2004 a o dva roky později byla zveřejněna rozsáhlá studie dokazující, že akamprosát je pro léčbu alkoholiků prakticky neúčinný. Výsledky studie zjevně ovlivnil fakt, že do ní byli zařazeni alkoholici bez předběžného výběru. Některým pomohl akamprosát hodně, jiným jen málo a dalším nepomohl vůbec. Celkový výsledek studie byl proto neprůkazný.
„Léky pomáhají,“ tvrdí americká odbornice na léčbu alkoholismu Stephanie O´Malleyová z americké Yale University. „Každý lék ale nepomůže každému.“
Také naltrexon zabírá jen někomu. Obecně lze říci, že je vhodnější pro alkoholiky, kteří „pijí pro radost“. Nevhodný se zdá pro ty, co pijí „ze žalu“ a alkoholem zahánějí smutek, strach či deprese. Vědcům se podařilo zjistit, proč tomu tak je.
Molekula pro vazbu endogenních opioidních peptidů se v nervových buňkách vyrábí podle instrukcí genů. Lidé mohou zdědit po rodičích různé varianty genů a v závislosti na tom pak mají v mozku i poněkud jiná vazebná místa. Proto se lišíme v tom, jak ochotně a jak pevně se nám endogenní opioidní peptidy zakotví na neuronech v mozku a jak silně nám s mozkem „zamávají“. Když alkoholici s jednou variantou genu pro vazebné místo endogenních opioidních peptidů užívají delší dobu naltrexon, dokáže bezmála 90% z nich dlouhodobě abstinovat. Z alkoholiků vybavených jinými formami genu pro vazebnou molekulu vydrží při léčbě naltrexonem abstinovat nejvýše 50%. Stejné procento alkoholiků však abstinuje i v případě, že jim lékaři místo naltrexonu podívají neúčinnou látku, tzv. placebo. Účinek naltrexonu na vnímavé alkoholiky je tedy skutečně razantní.
Lék na strach alkoholiků
Alkoholikům, kteří zahánějí pitím strach, stres a deprese, pomáhá naltrexon je málo nebo vůbec ne. Jejich problém leží úplně jinde než v honbě za alkoholickou „špičkou“. Jsou zjevně disponovaní k silnějšímu stresu. Německé studie odhalily mezi alkoholiky, kteří pijí, aby se vypořádali se silným stresem, velké množství nositelů jedné varianty genu pro bílkovinnou molekulu, jež dovoluje buňkám zachytit tzv. kortikotropin uvolňující faktor. Tato látka se vytváří v mozku a startuje v organismu reakci na stres. Od tohoto zjištění byl jen krůček k nápadu zablokovat vazebnou bílkovinu a nedovolit kortikotropin uvolňujícímu faktoru, aby spustil u alkoholika nežádoucí reakce. Léky založené na tomto principu vyvíjí hned několik farmaceutických společností.
Nelze vyloučit, že takový lék už byl úspěšně vyvinut a testován, ale jeho potenciál pro léčbu alkoholismu zůstal neodhalen. To by mohl být případ preparátu LY686017 farmaceutické firmy Eli Lilly. Psychiatři do něj vkládali velké naděje pro léčbu depresí. Ty se nakonec nenaplnily. Účinky léku nebyly u lidí s depresemi dost razantní. Zajímavé jsou výsledky nových studií, při kterých dostávali preparát LY686017 alkoholici pronásledovaní stavy úzkosti. Po měsíci užívání léku byli vystaveni stresu, jaký je za normálních okolností většinou dožene k pití. Absolvovali hraný konkurz na vysněné zaměstnání. Hodnotící komisi tvořili tři lidé s naprosto neutrálním výrazem ve tváři. Pacienti byli nuceni plnit řadu náročných úkolů, například museli provádět z hlavy poměrně složité výpočty. Po absolvování hraného konkurzu měli alkoholici užívající LY686017 mnohem nižší hladiny stresových hormonů v krvi a zároveň i mnohem menší chuť na alkohol než alkoholici, kteří před absolvováním testu užívali místo preparátu LY686017 jen neúčinnou látku.
Neléčí, ale normalizuje motzek
Preparát LY686017 mění alkoholikům funkce mozku. Mozek lidí, kteří pitím zahánějí stres a úzkost, reaguje v některých centrech velmi silně na nepříjemné podněty (například na fotografie z dopravních nehod). Jeho reakce na pozitivní podněty (například fotografie šťastně se smějících dětí) jsou ve srovnání s ostatními lidmi naopak výrazně oslabené. Po užívání LY686017 se práce mozku alkoholika normalizuje. Stresující obrázky už ho tolik neničí a povzbudivé obrázky v něm vyvolávají o poznání příjemnější pocity.
Preparát LY686017 zatím žádného alkoholika nevyléčil. Testy byly prováděny na osobách, které se léčily ze závislosti v nemocnici a byly donuceny k abstinenci. Přesto vidí odborníci v LY686017 do budoucna obrovský příslib.
Podobných léků, jež by pomohly alkoholikům skoncovat se závislostí na alkoholu, je ve vývoji či zkouškách celá řada. Slibně dopadly například první testy léku vareniklin určeného původně ke zvládnutí problémů lidí, kteří se pokoušejí přestat kouřit. Alkoholikům přinesl úlevu i lék topiramát, jenž se běžně užívá pro léčbu epilepsie a migrény, případně odansetron, předepisovaný především pro potlačení nevolnosti.
Jak se léčí alkoholik
Cesta k alkoholismu
1.Počáteční stadium. Člověk poznal účinky alkoholu a našel v nich zalíbení. V této fázi má pocit, že alkohol jeho život obohacuje, ale nic mu přitom nebere. Má tendenci zvyšovat dávky alkoholu.
2.Varovné stadium. Člověk je často podnapilý nebo opilý. Ocitl se na „šikmé ploše“, ale ani on ani jeho okolí si to většinou neuvědomují. Stále více upřednostňuje „tvrdý“ alkohol a vyhledává lidi, kteří rovněž pijí. Později je většinou označuje za „špatnou společnost“.
3.Rozhodné stadium. Člověk si vypěstoval určitou odolnost k alkoholu. Pití pro něj začíná být jednou z nejdůležitějších věcí. Trápí ho výpadky paměti. Ztrácí nad konzumací alkoholu kontrolu. Slibuje sobě i okolí, že přestane. Daří se mu někdy abstinovat i hodně dlouhou dobu. Pak propadá dojmu, že má všechno „pod kontrolou“ a může opět pít. Pokud začne, není pro něj návratu.
4.Konečné stadium. Alkohol pije při každé příležitosti. Často začíná už ráno a vydrží pít nepřetržitě i několik dní (tah). Dostává se do stavu, kdy to s alkoholem už dál nejde a bez něj také ne.
