Možnost zaznamenání myšlenek prostřednictvím dohodnutých znaků se vyvinula na několika místech světa nezávisle na sobě. Ačkoliv na rozluštění dávných kódů pracují již generace vědců, zdaleka všechny se ještě rozlousknout nepodařilo. Které z nich doposud vzdorují?
Představte si, že by po vás někdo chtěl, abyste se naučili cizí jazyk, třeba čínsky, pouze z jednoho jediného letáku nebo brožurky. Slovník nebo jiné výkladové pomůcky by však před vámi zamknul do skříně. Ačkoliv by asi drtivá část z nás nebyla něčeho takového schopná, přece jen existují lidé, kteří neváhají využít svůj intelekt i k řešení takto obtížných úkolů. 21. STOLETÍ vám nyní představí 8 dávných jazyků, na nichž si doposud vylámali zuby všichni luštitelští specialisté.
1.Jazyk starých Etrusků
Místo původu: Etrurie v dnešní centrální Itálii (Toskánsko a Umbrie)
Písmo/jazyk: známé písmo, neznámý jazyk
Kód písma podle mezinárodního standardu ISO 15924: Ital 210
Civilizace starých Etrusků existovala zhruba od 8. století př. n. l. Svůj vrchol zažila ve století čtvrtém, kolem roku 90 př. n. l. definitivně splynula s rozmáhajícím se Římem. Ačkoliv o Etruscích existuje velká řada archeologických i písemných záznamů, zůstávají stále jednou z nejméně známých antických civilizací. Lví podíl na jejich záhadnosti má jejich tajemný jazyk. Jazykovědci se dnes shodnou na jediném – dávná etruština nepatřila do rodiny indoevropských jazyků (jako většina evropských jazyků, např. jazyky germánské, baltské, slovanské, románské či keltské jazyky). Podobně jak např. dnešní baskičtina tvořila zcela samostatnou a izolovanou větev. Do jejího příbuzenství, tedy skupiny tzv. tyrhénských jazyků, dnes někteří odborníci řadí ještě dávnou rétštinu (užívanou ve východních Alpách) a lemonštinu (jazyk egejského ostrova Lemos). Etruskové po sobě zanechali řadu písemných záznamů. Dodnes jich archeologové objevili okolo 13 000, většina z nich jsou však jen krátké nápisy (např. na náhrobních kamenech). Pro zaznamenávání svého jazyka používali Etruskové dva typy hláskového písma. Jedním z nich byla tradiční řecká abeceda (alfabeta), používaná řeckými kolonizátory na jihu Itálie a na Sicílii. Druhý typ písma, typický pouze pro Etrusky, byl pravděpodobně také odvozen z písma řeckého. Číst etruské nápisy je tedy poměrně snadné, musíme si však dát pozor, abychom je četli v protisměru – zprava do leva. Horší je už porozumět smyslu slov. Kromě vlastních jmen chápou dnes vědci význam pouhých 250 z nich.
2.Meroitický jazyk
Místo původu: Núbie, dnešní severní Súdán
Písmo/jazyk: známé písmo, neznámý jazyk
Kód písma podle mezinárodního standardu ISO 15924: Mero 100
Dávné starověké království Kuš se rozkládalo na území na pomezí dnešního Egypta a Súdánu. Známé jej také pod názvem Núbie, Řekové a Římané mu zase říkali Aitiopia. Svůj největší rozkvět prožilo v 8. století př. n. l. Kušští (Kušitští?) vládci dokonce dobyli roku 712 př. n. l. Egypt a byli přijati za 25. dynastii egyptských faraonů (tzv. „černí faraoni“). Jejich vláda však netrvala dlouho. V roce 665 př. n. l., byli díky mohutnému ataku Asyřanů zatlačeni zpět do své domoviny. Na jihu přežili Kušité i římskou expanzi, roku 350 n. l., bylo však jejich hlavní město Meroe dobyto etiopskými křesťany a stopa národa se ztrácí v mlze dějin. Kušitští faraoni ještě užívali egyptské hieroglyfy, ve 3. stol. př. n. l. se však objevuje zcela nové písmo. Jeho obřadnější forma měla podobu obrázků, existovala však i každodenní psaná forma. Obě verze byly písmem hláskovým – obsahovaly 23 znaků. Význam jednotlivých znaků byl rozluštěn v roce 1911 oxfordským egyptologem Francisem Llewelynem Griffithem. Písmo sice číst umíme, význam slov je nám však, stejně jako u etruštiny, stále zatajen.
3. Písma a jazyky starých Mayů
Místo původu: Střední Amerika, oblast dnešního Mexika, Guatemaly a Belize
Písmo/jazyk: písma tří Mayských jazyků (olmečtiny, zapotečtiny a istmičtiny) nejsou dosud rozluštěna, zapotečtina a istmičtina jsou částečně známé, olmečtina je zcela neznámým jazykem
Kód písma podle mezinárodního standardu ISO 15924: bez kódu
V oblasti Střední Ameriky vzniklo v době před příchodem Evropanů přinejmenším šest různých typů písma. Nejznámějším z nich, které bylo rozluštěno Rusem Knorozovem v roce 1952, je klasické slabičné písmo starých Mayů. Existují však i doklady o mnohem starších typech písma, jejichž kód i jazyk dodnes zůstávají mystériem. Nejstarší z nich je písmo starých Olmeků (1250 – 400 př. n. l.). Jediným dokladem o jeho existenci je takzvaný „Kaskajalský blok“, který pochází z počátku 1. tisíciletí př. n. l. Obsahuje 62 různých značek, jazyk i písmo jsou však zcela neznámé. Dalším kandidátem na nejstarší středoamerické písmo je doposud nerozluštěné písmo Zapoteců. Několik nápisů bylo nalezeno na monumentech v okolí hory Albán v mexickém státě Oaxaca na jihozápadě země, kde měla zapotecká civilizace své centrum. První nápisy v tomto písmu pocházejí z doby okolo roku 600 př. n. l., poslední asi z 9. století n. l. Vědci v něm dodnes nedokázali rozeznat více než několik značek, týkajících se kalendáře. Posledním nerozluštěným středoamerickým písmem předkolumbovské éry je písmo istmické neboli post-olmecké. Bylo užíváno zhruba v letech 500 př. n. l.–500 n. l. Někteří badatelé mají za to, že bylo přímým předchůdcem známého a rozluštěného písma mayského. Stejně jako písmo Mayů totiž užívá kombinaci značek pro slova i slabiky.
4. Krétské písmo lineární A
Místo původu: minojská civilizace Kréty
Písmo/jazyk: částečně známé písmo, neznámý jazyk
Kód písma podle mezinárodního standardu ISO 15924: Lina 400
Největší středomořský ostrov v řecké jazykové oblasti, Kréta, byl v době bronzové nositelem významné a silné civilizace, kterou známe pod označením „minojská kultura“. K jejímu největšímu rozkvětu došlo mezi lety 2700–1450 př. n. l., kdy byla s definitivní platností vyvrácena vpádem mykénských Řeků z pevniny. Během vykopávek v královském paláci v Kno´ssosu byla v roce 1900 objevena řada hliněných tabulek, popsaná neznámým písmem. Odborníci záhy přišli na to, že tabulky obsahují písma dvě, tzv. lineární A a lineární B. Oba typy písma využívají stejného principu – zaznamenávají slabiky mluveného jazyka. Mladší z obou písem, lineární B, které používali později i mykénští Řekové na pevnině, bylo rozlousknuto v roce 1952. Britský luštitel Michael Ventris odhalil, že tímto písmem byla zaznamenávána archaická podoba řeckého jazyka, jehož slovní zásoba i mluvnice je nám poměrně dobře známá. Horší je to však už se starším písmem, lineárním A, které bylo nejvíce v kurzu zhruba kolem roku 1800 př. n. l. Řada značek se s lineárním písmem B překrývá, číst jej by tedy neměl být velký problém. A přece – když jej odborníci čtou stejným způsobem jako lineární B, vyjde jim naprosto nesmyslný text. Lineární A sloužilo tedy k zaznamenávání dávného minojského jazyka, jehož podoba a příbuzenství s ostatními jazyky je dodnes nerozřešenou záhadou.
5. Rongo-rongo
Místo původu: Velikonoční ostrov
Písmo/jazyk: neznámé písmo, částečně známý jazyk
Kód písma podle mezinárodního standardu ISO 15924: Roro 620
Velikonoční ostrov (v domorodém jazyce Rapa Nui) leží zcela osamocen v jižním Pacifiku, asi 3600 kilometrů od pobřeží Chile, pod jehož správu dnes oficiálně patří. Do běžného povědomí se tento ostrůvek zapsal zejména obrovskými sochami moai, rozmístěnými na vrcholech pobřežních útesů či tzv. petroglyfy, skulpturami vytesanými přímo do balvanů trčících ze země. Dějiny osídlení ostrova sahají do prvního tisíciletí n. l., během něhož na něj od západu přicestovalo polynéské obyvatelstvo. Jazyk, který užívají (nazývá se také Rapa Nui), je blízkým příbuzným dalších polynéských jazyků. Dějiny objevu písma rongo-rongo jsou samy o sobě poměrně zvláštní. První Evropané (Holanďané) na ostrově přistáli v roce 1722. V roce 1770 sepsali Španělé s domorodci „smlouvu“, podle níž měl ostrov dále spadat pod španělskou správu. Písmo, jímž byla smlouva podepsaná, se však od písma rongo-rongo zcela lišilo. První zprávu o existenci rongo-rongo podal až francouzský misionář Eugène Eyraud v roce 1864. V té době však již nikdo z domorodců písmo aktivně ani pasivně neovládal. Dodnes se zachovalo pouhých 25 nápisů, jejichž znaky jsou až na výjimky vyřezány do dřevěných tabulek. Zvláštní je i jeho způsob čtení. Jedná se o takzvaný „bustrofedon“, doslova řecky „jak orá býk“. Text se začne číst v levém dolním rohu. Na konci řádky se tabulka otočí o 1800 a pokračuje se v četbě až na konec řádku, kdy se otočí zase stejným způsobem. Význam nápisů se však doposud nikomu rozluštit nepodařilo.
6. Harappské písmo
Místo původu: harappská kultura na pomezí dnešní Indie a Pákistánu
Písmo/jazyk: neznámé písmo, částečně známý jazyk
Kód písma podle mezinárodního standardu ISO 15924: Inds 610
Takzvaná harappská nebo také proto-indická kultura se rozvíjela v povodí řeky Indus na severu indického subkontinentu. Ve svém vrcholném období, které dnes kladou badatelé většinou mezi roky 2600–1900 př. n. l., byla její technologická, architektonická a celková kulturní úroveň srovnatelná s jejími současnými kulturami Mezopotámie či Egypta. Písmo těchto dávných Proto-indů se uchovalo v poměrně velkém počtu vzorků – okolo 5000. Znaky jsou většinou buď vytesány do kamene, nebo se nacházejí na pečetích a pečetidlech. Hlavní potíž však spočívá v tom, že nápisy jsou velmi krátké. Zřídkakdy přesahují 5 znaků, nejdelší známý nápis má znaků 20. Od svého objevení ve 20. letech minulého století představuje tento znakový systém výzvu pro řadu více či méně seriozních luštitelů. Do dnešní doby bylo publikováno více než 100 různých variant rozluštění, které se mezi sebou často naprosto liší. Většina z hypotéz o významu znaků vycházela z předpokladu, že písmo zachycuje jazyk z rodiny drávidských jazyků, které se dodnes užívají zejména na jihu Indie (tamilština, kannadština, telugština). Podle hypotézy, s níž před několika lety přišli američtí vědci Steve Farmer, Richard Sproat a a Michael Witzela, však harappské písmo ani písmem není. Jednalo se prý o jakýsi předstupeň písma, systém značek, který sloužil k lepšímu zapamatování (ČEHO?).
7. Protoelamitské písmo
Místo původu: dolní tok řeky Tigris v dnešním Iránu
Písmo/jazyk: částečně známé písmo, neznámý jazyk
Kód písma podle mezinárodního standardu ISO 15924: bez označení
Elamská státnost se rozvíjela na pásu země na východním pobřeží Perského zálivu v okolí dolního toku řeky Tigris po dlouhá staletí (zhruba v letech 2550–639 př. n. l.). S definitivní platností vymazali Elam z map až Asyřané pod vedením Aššurbanibala. Ten roku 639 př. n. l. dobyl hlavní město Súsy a nechal povraždit velkou část místních obyvatel, včetně posledního elamského krále. Archeologická bádání však odhalila, že osídlení má v oblasti Elamu kontinuitu hluboko do dávného neolitu. Okolo roku 2300 př. n. l. vytvořili Elamité lineární elamitské písmo (částečně rozluštěné), později pak zcela přejali akkadský klínopis. Jejich předchůdci, tzv. Proto-elamité však užívali zvláštní druh značek, které mnoho badatelů považuje za velmi starou verzi písma. Podle archeologů bylo písmo používáno poměrně krátce, asi jen 150 let na konci 4. tisíciletí př. n. l. Do dnešního dne bylo objeveno asi 1600 hliněných tabulek s nápisy v tomto kódu, většina z nich pochází z hlavního města Susa. Někteří badatelé se domnívají, že proto-elamské písmo bylo buď přejato z nejstarší formy akkadského klínopisu, nebo s ním mělo dokonce společného předka. Díky tomu význam mnoha nápisů známe, i když jazyk, který stál za nimi, zůstává neznámý.
8. Disk z města Faistos
Místo původu: minojská civilizace Kréty
Písmo/jazyk: neznámé písmo, neznámý jazyk
Kód písma podle mezinárodního standardu ISO 15924: Phst 600
Město Faistos leží na jižní straně ostrova Kréta, asi 6 km od pobřeží Libyjského moře. V roce 1908 zde italský archeolog Luigi Pernier učinil nález, díky němuž patří Krétě a Faistu výsadní místo v našem malém přehledu. Ty nejoptimističtější odhady datují disk na samý počátek 2. tisíciletí př. n. l., což by z něj dělalo nejstarší nerozluštěné písmo vůbec. Na jeho datování se však odborníci neshodnou. Další tvrdí, že disk nebyl vyroben dříve než v roce 1400 př. n. l. V odborné obci se však najdou i hlasy, které považují disk za podvrh a odmítají mu přiznat jakoukoliv archeologickou hodnotu. Disk, který je dnes uložen na čestném místě v muzeu v krétském Heraklionu, je z obou stran popsán celkově 241 znaky, mezi kterými lze rozlišit 45 typů „písmen“, vytvořených otisky do hlíny. Jednotlivé značky vědci očíslovali a každému číslu také přiřadili jméno (např. chodec, dítě, helma, šíp atd.). Názvy znaků však nemusí nutně odrážet jejich význam. Vědci se neshodnou ani na tom, zda byl disk vyroben přímo na Krétě některým z příslušníků minojské kultury, nebo zda na ni byl dovezen (např. z oblasti Anatolie v dnešním Turecku). O rozluštění nápisu na disku se pokoušely již desítky specialistů, zatím však marně. Vědci se dnes shodnou pouze na jednom – pokud se nepodaří nalézt další památky napsané tímto písmem, zůstane jazyk i písmo disku z Faistos navždy záhadou.
Jak se luští písma?
Aby měl jazykovědec alespoň malou šanci, že se mu podaří dávný text rozluštit, musí být splněny především dvě podmínky. V první řadě musejí mít k dispozici dostatečné množství materiálu. Čím více textu, tím více souvislostí mezi znaky dokážou vědci vysledovat. V druhé řadě pak musí mít alespoň základní představu, jak vypadala podoba jazyka, v němž byl text napsán. Pravým požehnáním pak je, když se podaří objevit jeden text v různých písmech a jazycích (tzv. bilingvy). Takový text potom luštitelé používají jako „slovník“. Největší naději na rozluštění vědci mají, když je text napsán sice v neznámém písmu, ale známým jazykem. Hůře se už luští texty, které jsou napsány písmem známým, ale neznámým jazykem. Pravou noční můrou luštitelů jsou však texty v psané neznámým písmem v neznámém jazyce.
