Na reálnosti nabývá dnes projekt amerického vědce Petera Glasera, mimochodem pocházejícího ze Žatce, který už před 40 lety nadhodil myšlenku vesmírných elektráren. V té době se vývoj kosmických technologií prudce rozvíjel, leč i přesto podobné ideje podle mínění většiny odborníků patřily do žánru sci-fi. Ovšem v současnosti se o podobných projektech znovu hovoří, ba dokonce, dostávají i konkrétní rozměr.
Je pravdou, že myšlenka vesmírných elektráren se objevila již dříve v dílech některých spisovatelů, kteří se věnovali vědeckofantastickým románům. Ale právě až Glaser se touto možností začal zabývat z vědeckého hlediska. Z roku 1968 pochází jeho návrh soustavy gigantických solárních panelů, z nichž každý by měl výměru jako rozšířené pražské centrum. Projekt však byl tehdy odložen jako příliš náročný.
Bude to celá soustava elektráren
Po pár desítkách let je však tento zajímavý nápad znovu oprášen. Má to svou logiku, vždyť měrný tok sluneční energie se dá využít mnohem lépe ve vesmíru než na Zemi. Přitom na zemský povrch dopadá tolik sluneční energie, že z jednoho metru čtverečního by energií mohla být zásobeno milionové město. Scházejí ovšem technologie, které by beze ztrát a nenáročně tolik energie dokázaly pojmout.
Původní Glaserův koncept počítal s jednou velkou kosmickou elektrárnou. Takový kolos sestrojit je však poněkud problematické. Americká společnost PowerSat navrhuje lišácké řešení. Nikoliv jedinou gigantickou, ale síť několika menších elektráren, které by byly méně náročné na stavbu, bezpečnost, provoz i údržbu. Tento nápad si PowerSat nechal již i patentovat, podobně jako svou další technologii Solar Power Orbital Transfer, která řeší napájení motorů určených k dopravě konstrukcí až na vysokou geostacionární dráhu. Není bez zajímavosti, že oba nápady výrazně snižují odhadované výdaje na stavbu vesmírné elektrárny, z původních sedmnácti miliard dolarů až na jedinou. Zástupci společnosti tvrdí, že k praktické zkoušky mohou být zahájeny v roce 2020.
Mikrovlny jako dopravní prostředek
Jenže tak odvážný projekt má stále mnohá úskalí, vědecká, technologická i ta ekonomická. Vynášení komponent nutných k sestavení elektrárny je drahé, kilogram materiálu vyneseného do kosmu stojí okolo 8000 dolarů (140 000 korun). A je jasné, že elektrárna by vážila poněkud více než pouhý kilogram. Další komplikací je přenos získané energie. Ten by měl probíhat pomocí mikrovln, nedávné experimenty na Havajských ostrovech ukázaly, že dopravovat takto energii lze. Mikrovlny na rozdíl od slunečních paprsků bez problémů procházejí prachem, mrakem nebo kouřem. Jenže, není úplně jasné, zda by takové mikrovlny neměly negativní vliv na živé organismy. Přijímací antény, které by energii z kosmické elektrárny „chytaly“ jsou pro změnu náročné na prostor. Zkrátka, inženýři a technologové mají ještě mnoho důvodů k přemýšlení.
A kdy by mohla být soustava kosmických elektráren spuštěna? Rozhodně ne dřív, než v roce 2025. Pokud ovšem budou v kosmických programech probíhat škrty, tento termín se ještě vzdálí, skeptici mluví o roku 2050 či ještě o vzdálenějších časových horizontech. A dost možná, že v té době bude mít lidstvo k dispozici jiný, mnohem méně náročný zdroj k získávání energie.
Jaké budou elektrárny na Měsíci
Když se postaví elektrárna na zemské orbitě, proč by nemohla vyrůst třeba na Měsíci? Americký fyzik David R. Criswell z houstonské univerzity je přesvědčen, že takové řešení by bylo zdaleka nejlepší. Ten navrhuje vybudovat tzv. Lunar Solar Power System, který by se skládal ze dvou desítek párů solárních základen. Z každé dvojice by se jedna základna nacházela v blízkosti východního a druhá u západního okraje měsíčního disku. I při otáčení Měsíce kolem své osy by tak vždy alespoň jedna z každé dvojice elektráren byla vystavena slunečnímu záření. Solární panely by se nemusely nákladně převážet na Měsíc ze Země, ale mohly by být vyrobeny z měsíčního prachu. Ten obsahuje látky, které jsou pro solární panely ideální, především řadu oxidů různých kovů.