Zima je za rohem. Na Sibiři je to cítit víc než kdekoli jinde. Malý ptáček zatřepotá křídly a vydá se na svou dlouhou cestu. Musí urazit tisíce a tisíce kilometrů, než se dostane na místo, na němž přezimuje. Je to daleká pouť, jeho navigační systém ho ale nikdy nezklamal.

Nad schopností orientace zvířat, která migrují na obrovské vzdálenosti, a přitom se dokážou dostat přesně tam, kam potřebují, si vědci lámou hlavou už nějaký ten pátek. Velké téma představuje dlouhodobě vnitřní kompas ptáků.

Experti ho situovali do zobáku či do očí. V roce 2026 ovšem tým badatelů ze sousedního Německa přišel s poměrně nečekaným závěrem. Jakýsi navigační systém holubů totiž údajně odhalil v úplně jiné části jejich těla.

Ochranný štít planety

V čem se vědci shodnou, je závěr, že podobně jako jiní živočichové, třeba želvy nebo velryby, využívají ptáci pro svou orientaci magnetické pole Země. Není to jejich jediný „fígl“, jak určit správný směr, nicméně právě k němu vnitřní kompas mají.

Ono magnetické pole má původ pod povrchem planety, kde probíhá pohyb obrovského množství roztaveného železa a niklu. Právě tento pohyb vytváří takzvanou magnetosféru. Ta ve svém důsledku představuje ochranný štít Země, který ji brání před rychlými nabitými částicemi, jež k nám míří ze Slunce, tedy před slunečním větrem, a kosmickým zářením.

Dvě hlavní teorie

Vraťme se ale k vlivu magnetického pole na putování opeřených letců. Postupem času vykrystalizovaly dvě hlavní teorie, určující, jakým způsobem specifická navigace funguje. Proniknout do tajů jejích mechanismů se pokoušela řada vědců – například na podzim 2009 tým expertů z univerzity v německém Oldenburgu. Výsledky jejich práce byly publikovány v časopise Nature.

Oči versus zobák

Podle jedné teorie jsou informace z magnetického pole detekovány v magnetoreceptorech, jež se nacházejí v zobáku. Jedná se o drobné krystalky magnetitu, tedy přírodního oxidu železnato-železitého s trvalou magnetizací.

Ony informace pak oční větví trojklaného nervu putují do mozku. Další teorie je založená na tom, že klíčové vjemy zpracovávají fotopigmenty v očích. Následně je posouvají k vyhodnocení do takzvaného clusteru N, což je specifická oblast v mozku opeřených letců.

Odborníci se v rámci výzkumu zaměřili na stěhovavé ptáky druhu červenka obecná a narušili u nich buď jeden, nebo druhý typ předpokládaného mechanismu. V rámci řízeného experimentu pak zkoumali, jak se změnily jejich navigační dovednosti.

Kdo si povede lépe?

Jak vyšlo najevo, okřídleným poutníkům, u nichž došlo k zásahu do trojklaného nervu, fungoval vnitřní kompas podobně jako předtím. Členové druhé skupiny byli schopni řídit se podle Slunce či hvězd, a ne tolik podle magnetického pole.

Vědci tedy dospěli k závěru, že minimálně u červenek obecných procházejí informace zejména přes oči a cluster N sehrává důležitou roli. Bádání ohledně fascinujícího fenoménu tím však ani zdaleka nekončilo.

Více se dočtete v čísle 9/2026