Invaze exotických druhů jsou hlavní hrozbou pro přírodní rozmanitost u nás i na Zeměkouli. Zejména exotické stromy a keře dokáží zcela změnit podmínky a vytlačit původní rostliny a živočichy. Jednou z nejproblematičtějších dřevin je trnovník akát (Robinia pseudoacacia), původně severoamerický strom, který se v Evropě masivně rozšířil během 20. století. .

Problém představuje v chráněných územích, ale odstranit jej není jednoduché. Správa národního parku Podyjí a Magistrát hlavního města Prahy patří k prvním institucím, které k jeho systematickému odstraňování přistoupily, a právě na jejich lokalitách probíhal výzkum.

Nové výsledky ale ukazují, že samotné vykácení akátu ještě neznamená návrat původního lesa.

Co se stane po likvidaci

Vědci a ochránci přírody z Česka, Slovenska a Maďarska zkoumali, co se s lesem děje po likvidaci akátu. Zaměřili se na změny v půdě, v rostlinném podrostu a sledovali brouky vázané na odumřelé dřevo. Porovnávali původní doubravy, živé akátiny, suché akátiny po aplikaci herbicidu a plochy, kde už byly suché akáty odstraněny.

„Akát je užitečný strom. V přírodně cenných lokalitách ale vytlačuje původní, dnes často ohrožené rostliny a živočichy. Nyní napravujeme chybu předků, kteří akát vysazovali v dobré víře bez znalosti jeho nežádoucího vlivu,“ říká Jiří Rom, specialista péče o chráněná území z oddělení péče o zeleň Magistrátu hlavního města Prahy.

Nezmar v krajině

„Akát má tendenci se šířit. V Podyjí nejvíc ohrožuje světlé lesy a stepní lokality. Je to skutečný nezmar a jeho likvidace je velmi náročná,“ říká Robert Stejskal ze Správy národního parku Podyjí.

„V Podyjí máme akátu opravdu hodně a snažíme se jej postupně eliminovat, i když zatím jen z vybraných míst podle stanovených priorit. Samozřejmě nás zajímalo, co se po odstranění akátu děje,“ dodává. Tým z Botanického ústavu a Biologického centra Akademie věd ČR proto na 11 místech v Čechách, na Moravě, na Slovensku a v Maďarsku sledoval, jak rostliny a brouci osidlují plochy po odstranění akátu.

„Půda si akát ‚pamatuje‘ ještě dlouho poté, co zmizí. Akát totiž s pomocí bakterií váže vzdušný dusík a výrazně tak obohacuje půdu o živiny. V podrostu akátin proto převažuje několik běžných druhů, například kopřivy, kterým nadbytek živin vyhovuje.

Ty v půdě zůstanou i několik let po jeho odumření nebo odstranění,“ říká Vojtěch Lanta z Botanického ústavu AV ČR, hlavní autor studie. „Nadbytek živin brání návratu původních rostlin. Vegetace sice vykazuje známky zlepšení, ale obnovuje se jen pomalu,“ dodává.

A co brouci, mají kde žít?

Zcela jinak na změny reagovali brouci. „Brouků bylo nejméně v živých akátinách. Po odstranění akátu jich výrazně přibylo a jejich druhové složení se přiblížilo společenstvům původních doubrav,“ říká Lukáš Čížek z Biologického centra AV ČR. Studie, nedávno zveřejněná v prestižním mezinárodním časopise Journal of Environmental Management, ukazuje, že likvidace invazního akátu je sice nezbytným krokem, ale sama o sobě nestačí.

Zatímco živočichové dokážou na změny reagovat poměrně rychle, návrat původní vegetace výrazně zpomaluje „paměť půdy“. Autoři proto doporučují kombinovat odstraňování akátu s dalšími opatřeními, například cíleným výsevem původních druhů, řízenou pastvou nebo v některých případech i odstraněním horní vrstvy půdy.

Jen tak je možné dosáhnout dlouhodobé obnovy druhově bohatých a stabilních lesů.