V posledních letech si výzkumníci všímají stále rostoucí hrozby panzootik, tedy chorob, které jsou schopné přeskakovat mezi různými biologickými druhy. Jedním z nejvýraznějších příkladů je v tomto ohledu vysoce patogenní ptačí chřipka H5N1, která se šíří nejen mezi ptáky, ale i mezi savci..

Panzootika, která překračuje druhové bariéry a postihuje různé živočišné druhy, celkem podstatně mění dynamiku infekčních nemocí a zvyšuje jejich šíření napříč ekosystémy. Výsledkem mohou být nečekané a rychlé změny v populacích zvířat.

S rostoucími problémy, jako jsou změna klimatu a s ní související ztráta biodiverzity, se riziko takovýchto panzootik bude pravděpodobně jen zvyšovat.

Panzootika je termín, který spojuje starořecká slova „pan“ (všechno) a „zoon“ (zvíře). Tento jev je v historickém kontextu relativní novinkou, protože v minulosti byly takové přenosy vzácné. To však neznamená, že neexistovaly, nakažení morem nebo vzteklinou by o tom mohli vyprávět.

Každopádně, jak říká badatelka Janet Daly z Nottinghamské univerzity, panzootiky jsou neobyčejně nepředvídatelné a mohou mít masivní dopady na různé druhy zvířat, ale také na člověka.

Ptačí chřipka H5N1, která už několik měsíců obíhá po dobytčích farmách ve Spojených státech a způsobuje infekce i u lidí, se nyní dostala mezi více než 48 druhů savců, včetně medvědů, lachtanů a dokonce i tuleňů.

V některých oblastech došlo k masovému úhynu zvířat, například v Chile a Peru se ptačí chřipka stala osudnou dvaceti tisícům lachtanů.

Občas se říká, že hranice jsou od toho, aby se překračovaly, ale v případě panzootik zakové skoky přes mezidruhové bariéry zavánějí solidním průšvihem. Ačkoliv většina virů je specializována na určité druhy zvířat, některé, jako H5N1, dokážou překonat druhové bariéry a začít se šířit nekontrolovaně tak, jak se jim zrovna zachce.

Tento proces je velmi složitý, ale pokud k němu dojde, může mít dalekosáhlé důsledky. Ed Hutchinson z z Glasgowského centra virového výzkumu varuje, že i když se to zdá nepravděpodobné, vyvíjejí se virové mutace, které jsou následně schopné infikovat různé druhy a způsobit masivní epidemie.

Vliv panzootik na biodiverzitu má potenciál katastrofy v podobě zničení celých ekosystémů. Zmíněné masivní úhyny lachtanů v důsledku ptačí chřipky vedly k výraznému poklesu těchto populací, což ovlivnilo další druhy v těchto ekosystémech.

Úbytek lachtanů vyvolává řetězovou reakci, která se projevuje na populacích ryb a dalších mořských živočichů.

Podobně pokles divokých ptáků, který byl zaznamenán v důsledku šíření ptačí chřipky, má vliv na šíření semínek a opylování rostlin. Ztráta určitých druhů tedy vede ke změnám v celé potravní síti, což narušuje rovnováhu mezi jednotlivými organismy a ovlivňuje i zemědělské plodiny a lesní ekosystémy. Zmizení některých druhů může také ovlivnit kvalitu a složení půdy.

Podobným příkladem, který naznačuje vzrůstající riziko panzootik, je i pandemie covid-19. Tento virus si jako své oběti zdaleka nevybíral jen lidi. Vždyť dokázal infikoval téměř 60 různých druhů zvířat, včetně jelenů, norků a dokonce i sněžných leopardů.

I když na rozdíl od ptačí chřipky covid-19 nevytváří mezi zvířaty smrtonosné epidemie, jeho schopnost proplétat se mezi druhy je důkazem toho, jak snadno mohou viry přecházet na člověka a jak mohou zasáhnout celé ekosystémy.

Rostoucí počet panzootik je výsledkem několika faktorů, mezi které patří změna klimatu, ztráta biodiverzity a změny v zemědělství. Odlesňování, zvyšující se teploty a ničení přirozených habitatů vedou k tomu, že se lidé dostávají do kontaktu s větším množstvím zvířat, která mohou být nositeli virů.

Dlouhodobé zvyšování počtu hospodářských zvířat a změny v zemědělských praktikách vedou k tomu, že vznikají ideální podmínky pro šíření nových infekčních nemocí mezi zvířaty a lidmi.

Podle historika a autora knihy Století pandemií Marka Honigsbauma je hlavním důvodem častějších panzootik to, jak lidé expandují do nových oblastí. Od začátku 20. století se lidská populace neustále rozrůstá, což vede k většímu ničení přírodních habitatů.

Lidstvo ale vůči těmto výzvám není úplně bezbranné. Ačkoliv neexistují dokonalé způsoby, jak zcela eliminovat hrozbu pandemických virů, s rostoucím povědomím o rizicích panzootik se postupně zlepšuje monitoring zvířat a tím se daří včas identifikovat potenciální hrozby.

Podle Hutchinsona bychom měli být schopni učinit i další kroky k prevenci těchto nemocí, a to i při zohlednění změn v zemědělství, ochraně přírody a obnově biodiverzity.

A samozřejmě, že ohromné pole působnosti se tu otevírá pro vědu. Je především na ni, aby zjistila, jak mohou viry přecházet mezi druhy a jak můžeme lépe chránit lidskou i zvířecí populaci. K tomu je samozřejmě musí přistoupit větší koordinace mezi různými zeměmi a organizacemi, které by měly vyvinout mezinárodní strategie pro prevenci panzootik a monitorování nových virů.

Bohužel, v současnosti se například Spojené státy vydávají zcela opačným směrem.