Desítky hodin nahrávek bonobů naznačují, že tito lidoopi dokážou spojovat jednotlivé zvuky do dvojic, které společně nesou nový význam. Některé odvážné závěry dokonce hovoří o tom, že tito primáti používají jazyk, ale zda je tomu skutečně tak, k tomu budou zapotřebí další výzkumy..

Po vyslechnutí stovek hodin zvukových záznamů dospěl mezinárodní tým vědců k závěru, že bonobové možná ovládají jeden z klíčových prvků lidského jazyka, tedy schopnost spojovat zvuky a vytvářet tak nové významy.

Výsledky této studie zveřejnil časopis Science a asi nepřekvapí, že okamžitě vzbudily pozornost, ale zároveň i skepsi v odborných kruzích.

„Rozdíly mezi lidmi a ostatními primáty, včetně způsobu komunikace, jsou mnohem méně zřetelné, než jsme si dlouho mysleli,“ uvedla primatoložka Federica Amiciová z univerzity v Lipsku. Podle ní nálezy posouvají původ jazyka hluboko do minulosti, klidně až do doby milionů let před vznikem moderního člověka.

Někteří vědci jsou ale mnohem zdrženlivější. „Tato zjištění nám neříkají nic o evoluci jazyka,“ oponoval neurobiolog Johan Bolhuis z univerzity v Utrechtu. Podle něj jsou zvířecí zvuky příliš vzdálené lidské řeči, než aby bylo možné takové srovnání dělat.

Zvířata sice běžně komunikují pomocí zvuků, ale každý takový zvuk obvykle znamená jen jednu konkrétní věc, třeba varování před predátorem. Lidé oproti tomu kombinují slova a vytvářejí zcela nové významy.

Například věta „Jsem špatný tanečník“ neznamená, že člověk je špatný a zároveň tancuje. Znamená, prostě to, že špatně tancuje.

Této schopnosti se říká kompozicionalita a lingvisté ji považují za základní stavební kámen jazyka. „Je to hybná síla tvořivosti jazyka,“ vysvětluje psycholog z Curyšské univerzity Simon Townsend. „Díky ní můžeme vytvářet věty, které ještě nikdy nikdo neřekl.“.

Dlouho se předpokládalo, že kompozicionalita je výsadou lidí. Ale před pár lety Townsendův tým objevil její náznak u šimpanzů. V ugandském pralese vědci zaznamenali přes 330 hodin zvuků šimpanzů a identifikovali dvanáct různých typů volání.

Postupně zjistili, že některé zvuky se vyskytují v párech častěji, než by odpovídalo náhodě. Zaměřili se na dvojici zvuků pracovně nazvaných „waa-bark“ a „alarm-huu“. Zatímco první slouží k přivolání ostatních (například při lovu nebo boji), druhý je výrazem překvapení či strachu.

Otázka tedy zněla: Znamená tato dvojice něco nového, třeba „Přijď sem, mám problém!“?

Pokusy s umělým hadem potvrdily, že šimpanzi tuto kombinaci skutečně používají a to celkem často. Když pak vědci přehráli nahrávky těchto zvuků jiným šimpanzům, zvířata reagovala intenzivněji na dvojici než na jednotlivé zvuky zvlášť. Někteří dokonce vyskočili na stromy, což je typická reakce na výskyt hadů.

Poté se Townsend spojil s Martinem Surbeckem z Harvardu, který zkoumá bonoby v Konžské demokratické republice. Společně s výzkumnicí Melissou Berthetovou strávili v roce 2022 stovky hodin nasloucháním bonobům v rezervaci Kokolopori.

Berthetová nahrála 400 hodin záznamů, zachytila 567 jednotlivých volání a 425 dvojic, přičemž ke každému případu vyplnila podrobný checklist s 336 položkami.

V Curychu pak Berthetová analyzovala nahrávky s pomocí metod běžně využívaných v umělé inteligenci, podobných těm, které používá třeba ChatGPT. Výsledkem byla mapa, kde byly zvuky umístěny podle podobnosti jejich významů.

A právě zde se ukázalo, že některé dvojice volání nesou význam, který jednotlivé zvuky nemají. Například kombinace vysokého „houknutí“, jímž bonobové přivolávají pozornost, a hlubšího emocionálního „houknutí“, mohla znamenat: „Věnujte mi pozornost, protože jsem v nesnázích!“.

Nové poznatky podporují dřívější závěry o šimpanzích a naznačují, že společný předek lidí a těchto opic možná ovládal základní kompozicionalitu. Ale někteří badatelé, včetně Johana Bolhuise, varují: „Kompozicionalita není jen spojení dvou slov.

Jde i o dodržování pravidel syntaxe a skládání vět.“ Townsend souhlasí, že jde jen o první krůček, ale právě ten mohl vést ke vzniku i lidského jazyka.