Ve své době patřily k technologické špičce, máloco ale stárne rychleji než technologie. Sonda Voyager 1, která dala nahlédnout za oponu Jupiteru a Saturnu, se už dávno stala nejvzdálenějším člověkem-vyrobeným objektem ve vesmíru. Málokdo ale ví, co s sebou do vesmírných dálav nese…

Každého Američana stál zhruba tolik, jako jeden oběd v McDonaldu. Finanční náklady na program Voyager činily od vývoje po poslední fotografii z Neptunu 865 milionů dolarů, výměnou za to bylo rozšíření znalostí o sluneční soustavě v bezprecedentním rozsahu.

Dvojice sond, každá o velikosti starého Volkswagenu Brouk, opustily Zemi 15 dní po sobě v létě 1977. Za dva roky oslaví 50. výročí.

Jednou za dva životy

Celý program by se neuskutečnil bez vzácného astronomického úkazu opakujícího se jednou za dvě století, kterému zpočátku nikdo nevěnoval pozornost. Psal se rok 1965, od vypuštění Sputniku 1 uběhlo teprve osm let, když si student aeronautiky Gary Flandro (*1934), pracující na částečný úvazek u NASA, při svém výzkumu všiml něčeho zajímavého.

Blížilo se datum, kdy se Jupiter, Saturn, Uran a Neptun sešikují do jedné linii se Zemí. K průzkumu vnějších planet sluneční soustavy nemohla nastat vhodnější konstelace, využití jejich gravitačního tahu by cestu ze Země k Neptunu zkrátilo ze 40 let na 10.

Čtyři roky vydrží?

Dvě planety a čtyři roky – tak dlouho měla trvat hlavní mise k Jupiteru a Saturnu schválená Kongresem. Příležitost, která se vyskytne jednou za dva životy, si ale inženýři z Laboratoře tryskovaého pohonu (JPL) NASA, kteří sondy konstruovali, odmítli nechat proklouznout mezi prsty.

Doufali, že v případě úspěchu by mohla být jejich cesta prodloužena i k Uranu a možná ještě dál. Začali tak pracovat na tělesech, schopných vydržet podmínky mnohem delší mise. Jak uvedla Suzanne Doddová, projektová manažerka mise:

„Pokud měl inženýr na výběr dát tam součástku, která byla o 10 % dražší, ale nebyla pro čtyřletou misi potřeba, tak to prostě udělal. A nemuseli to nutně říkat vedení.“.

Komunikace vázne

Palubní počítače obou sond disponovaly 69 kilobajty paměti, všechna shromážděná data se ukládala na osmistopé magnetofony a zpátky na Zemi je posílaly 23wattové vysílače. Ve své době hi-tech elektronika je v současnosti beznadějně zastaralá.

Stejný výkon má dnes žárovka v ledničce a jak uvedla planetární vědkyně Linda Spilkerová: „Počítače Voyageru mají méně paměti než centrální zamykání, která vám otevírá dveře od auta.“ Navzdory tomu původně očekávanou životnost čtyři roky překonaly více než desetkrát.

Technologickou propast jen umocňuje ta časoprostorová. S tím, jak se od nás obě sondy vzdalují, jejich signál slábne. Voyager 1 se pohybuje rychlostí 3,5 astronomické jednotky (AU) za rok, Voyager 2 urazí za rok 3,1 AU (jedna AU se rovná střední vzdálenosti Země od Slunce, asi 149 milionů km).

V současnosti jsou vzdálené přes 25 (V1) a 21 (V2) miliard km od Země, což vzájemnou komunikaci komplikuje. Rádiovému signálu, pohybujícímu se rychlostí světla, trvá přes 23 hodin, než dorazí k Voyageru 1, a jednou tolik, než odpověď sondy zachytí antény na Zemi.

Paměť selhává

Už několik let mají sondy problémy s komunikací. „Představte si, že se snažíte oživit zaseknutý stolní počítač se zamrzlou obrazovkou: nevidíte kurzor, každý vstup s sebou nese několikadenní zpoždění a mohl by poškodit vzácný artefakt, který je vzdálený miliardy kilometrů,“ shrnula autorka Nadia Drakeová, jejíž rodiče se v 70. letech podíleli na přípravě Zlatých desek s poselstvím od lidstva, které obě sondy mise nesou na palubě.

Právě desky jsou teď na sondách to nejzajímavější.

Nesou poselství pro případné mimozemské civilizace. Tyto pozlacené měděné gramofonové desky obsahují zvuky a obrazy představující rozmanitost života na Zemi. ​

Na deskách je zakódováno 115 fotografií, které byly pečlivě vybrány týmem vedeným astronomem Carlem Saganem. Mezi nimi je například snímek Tetonských hor a řeky Snake River od Ansela Adamse z roku 1942. Dále jsou zde zobrazené:

budova OSN v New Yorku, kojící matka či astronaut při výstupu do volného prostoru.

Kromě obrazového materiálu obsahují desky také zvukové nahrávky, včetně pozdravů v 55 jazycích, mezi nimiž nechybí čeština. Český pozdrav namluvil fyzik Václav Kostroun z Cornellovy univerzity a zní: „Milí přátelé, přejeme vám vše nejlepší.“.

Zlaté desky na palubách těchto sond slouží jako časové schránky, které mohou v daleké budoucnosti poskytnout obraz o životě na Zemi případným mimozemským nálezcům. Tento ambiciózní projekt odráží snahu lidstva komunikovat napříč časem a prostorem a sdílet naši kulturu a vědění s potenciálními obyvateli vesmíru.