„Co si myslíte o našem úžasném firemním večírku?“ Asi by vám dalo trochu přemáhání říci, že večírek byl příšerný. Váš skór na tomto pomyslném dotazníku spokojenosti s večírkem by byl totiž ovlivněn nevhodně formulovanou otázkou.

Sugestivní otázky jsou jedním z problémů v dotaznících, kterých se chtějí jejich tvůrci vyvarovat. Když se jim to nepovede, může to vypadat třeba takto: „Tak mi vyšlo v dotazníku, že jsem extrovert a já si přitom celý život myslím, že jsem introvert.

Tak já teď vůbec nevím, čemu mám věřit.“ „Hele Pepo, věř dotazníkům, ty tě prokouknou a zjistí o tobě i to, co sám o sobě nevíš.“ Připomíná vám odpověď váš postoj? Myslíte si, že dotazníky jsou pronikavě přesné nástroje, které spolehlivě odhalí, jací ve skutečnosti jste?

Dotazníky a sebepoznání

Pravdou je, že dotazníky, navzdory intelektu a vzdělání jejích tvůrců, v sobě skrývají celou řadu nedostatků a zpravidla proto není moudré dávat šetření moc přebít nebo nahradit naše vlastní sebepoznání.

O prvním zdroji zkreslení jsme už v minulosti psali, a proto jej zmíníme jen krátce. Někteří lidé odpovídají nikoliv podle pravdy, ale podle toho, co si myslí, že je „správná,“ odpověď. Pokud mají lidé pocit, že je správné být přívětivý, budou o sobě vypovídat jako o přívětivém člověku.

Sociální žádoucnost v zásadě nabývá dvou podob. Buď víme, že odpověď neodpovídá realitě, ale stejně ji zvolíme, abychom na druhé udělali dobrý dojem, nebo si rozdílu mezi naší odpovědí a realitou nejsme vědomi a klameme tak sami sebe.

Pepovi tak mohlo v dotazníku vyjít, že je extrovert jednoduše proto, že si myslel, že být extrovert je nějakým způsobem víc „cool“, než být introvert a podle toho upravil svoje odpovědi.

Pozor na sympatie

Možná bychom řekli, že sociální žádoucnosti se lze vyvarovat, když dotazník o Pepovi dáme vyplnit jeho kamarádovi. Jenže se ukazuje, že když vypovídáme o druhém člověku, naše odpovědi jsou zkreslené tím, zda ho máme rádi.

Člověku, kterého máme v oblibě tak častěji připisujeme sociálně žádoucí charakteristiky.

Ale zpět k odpovídání v první osobě. Lidé se snaží být konzistentní. I v dotaznících. Představme si, že jsme se v dotazníku extroverze Pepu zeptali nejprve na to, zda rád tráví čas s přáteli, a poté hned v další otázce, zda si rád se svými přáteli povídá.

Pepa rád posedí s partou kamarádů, ale většinu času jen poslouchá. Protože ale chce (dost možná nevědomky) být konzistentní, odpoví, že si rád s přáteli povídá, protože to je přece v souladu s tím, že s přáteli rád tráví čas.

Když takto odpovídá na více otázek, nesmí se divit, že mu vyjde, že je extrovert.

Jak se cítíte?

Odpovědi na dotazníky může ovlivňovat i aktuální nálada. Třeba otázka: „Cítil jste se v minulosti často bezcenný?“ Dovedete si představit, že člověk v zádumčivé náladě odpoví na tuto otázku pozitivně spíše, než kdyby se cítil spokojeně.

A to navzdory tomu, že aktuální nálada je pro danou otázku irelevantní. Pepovi tak mohlo vyjít v dotazníku, že je extrovertní částečně i proto, že se nacházel v dobré náladě a proto odpovídal více souhlasně například na otázky, zda rád tráví čas se svými přáteli.

Někteří lidé mají také tendenci souhlasit s otázkou, nehledě na její obsah. K Pepově extroverzi tak mohlo přispět to, že dotazník na extroverzi pokládal otázky, kde souhlasná odpověď znamenala vyšší úroveň extroverze.

Celý článek si můžete přečíst v čísle 12/2024

Martin Burget