Někteří sociologové a psychologově tvrdí, že žijeme v éře postfaktické, tedy v době, kdy jsou fakta a racionalita upozaděny a prim hrají emoce. Že na tom něco je, ukazuje letmý pohled na sociální sítě, kde mnohdy vládne agresivita, často zabalená do potrhlých konspiračních teorií..

Začátkem května oběhlo internet virální video, ve kterém šedesátiletý Peter Abbott křičí nadávky na televizní producentku Samanthu Isaacsovou. Na videu natočeném telefonem je vidět, jak Abbott doslova řve, zatímco zuřivě tiskne svůj obličej k oknu auta Isaacsové.

Na první pohled zaujme, možná až vyděsí jeho agresivita a konfrontační chování. Do auta poté bušil a své chování doprovázel vulgárními výrazy. Když ho jiný řidič upozornil na to, že šikanování ženy skutečně není v pořádku, odpověděl:

„Je to zatraceně otravná ženská.“ Soud Abotta nakonec shledal vinným z „použití výhružných slov nebo chování, které způsobilo poplach, úzkost nebo strach z násilí“.

Podobných incidentů se denně odehrávají po celém světě desítky, ba i více, jen se nedostanou na internet. Psychoterapeut a autor knihy The Psychodynamics of Social Networking (Psychodynamika sociálních sítí) Aaron Balick se domnívá, že nové technologie přinesly éru, v níž „existuje mnoho způsobů, jak vyjádřit hněv“, a s jeho projevem je spojeno méně studu.

Tento kulturní posun přičítá také politikům, jako je Donald Trump, kteří „normalizovali“ hněv.

Podle Gallupovy zprávy Global Emotions Report od roku 2016 vzrůstá hněv po celém světě, přičemž 23 % respondentů se nyní cítí naštvaně každý den. Asi nepřekvapí, že tato čísla jsou v krizových oblastech mnohem vyšší.

Ve Spojeném království i v kontinentální Evropě pracovníci obchodů a služeb v posledních letech hlásí v posledních letech prudký nárůst agresivního chování zákazníků a nedávná studie ukázala, že kriminální násilí v ordinacích praktických lékařů se za pět let zdvojnásobilo.

V letech 2021 až 2022 se ve Spojeném království také zvýšil počet nahlášených incidentů násilného chování na silnicích o 40 %. K nárůstu agresivního chování na silnicích i v České republice. Podle průzkumu agentury STEM/MARK pro Českou asociaci pojišťoven téměř 90 % Čechů vnímá rostoucí agresivitu řidičů.

Hněv, agrese a kriminální násilí jsou samozřejmě různé věci. Existuje také psychiatrická klasifikace zvaná intermitentní výbušná porucha. Jak říká Balick, hněv je přirozená emoce, která vzniká mimovolně.

V základních psychologických termínech je hněv prostředkem, jak druhého upozornit, že byla překročena hranice. „Samozřejmě se můžete rozzlobit i na základě falešných předpokladů,“ dodává Balick.

V Británii dokonce vznikla organizace Asociace pro zvládání hněvu. „Říci, co cítíte, je hněv,“ říká její ředitel Michael Fisher. „Agresivní je to, když začnete křičet a nadávat.“ Přechod hněvu v agresi je patrný například na silnicích.

Řízení zahrnuje několik faktorů, které zvyšují riziko agrese. Je to často napjatá činnost, při níž neustále hrozí nebezpečí, přičemž auto je uzavřeným prostředím, chráněným před okolním světem, a přesto zranitelným vůči jeho náhlým vpádům.

Podobně jako v online světě, i na silnici „neexistuje žádná mezilidská složitost,“ říká Balick, „takže je snazší se na někoho rozzlobit, protože ho ve skutečnosti nevnímáte jako člověka, ale jako objekt nebo nepřítele.“.

S tím souhlasí i Fisher. „Motorová vozidla bezpečným prostorem, kde se lidé mohou vyřádit, aniž by jim někdo ublížil. Dokud do vás někdo nenabourá.“ Skutečně, jen málokdy se najde řidič, který si alespoň občas na ostatní šoféry nezanadává.

Převzít řízení vozidla znamená postavit se do pozice, kdy člověk rozhoduje nejen o tom, kam jede, ale často i o morálním charakteru všech ostatních na silnici.

Lidé navíc mají tendenci být vůči svým vozům velmi teritoriální a majetničtí, jako by byly součástí jich samých. Studie provedená v roce 2008 na Coloradské státní univerzitě zjistila, že řidiči, kteří si svá auta personalizují samolepkami a dalšími znaky teritoriality, jsou za volantem náchylnější ke vzteku.

To samozřejmě neznamená, že řízení samo o sobě promění doktora Jekylla v pana Hyda. Studie ukazují, že k silničnímu vzteku mají největší sklon lidé, kteří jsou i v jiných oblastech svého života obvykle agresivní a impulzivní. Asi nepřekvapí, že tento seznam vedou muži ve věku 20 až 30 let.

Mnoho psychologů popisuje cyklus agrese, který má různé fáze: spuštění, eskalace, krize, zotavení a deprese. Balick však říká, že se často ignoruje skutečnost, že v daném okamžiku je pro leckoho příjemné cítit energii, která přichází se vztekem.

S agresí může přijít vzrušení ze zvýšeného tepu a smyslů v pohotovosti, které může být návykové.

Větší pocit anonymity má vliv na mnohé řidiče aut i na bojovníky na sociálních sítích. V roce 1969 provedl stanfordský psycholog Philip Zimbardo experiment, v němž se ukázalo, že studenti, kteří dávali jiným lidem domnělé elektrické šoky, byli sadističtější, když byla jejich identita skrytá.

Zimbardo chtěl podle svých slov ukázat, „s jakou lehkostí lze obyčejné lidi přimět k protispolečenským činům tím, že se dostanou do situace, kdy se cítí anonymní“.

Stejný proces probíhá v davu, kde agrese může být nakažlivá jak virové onemocnění. Do jaké míry tyto zóny špatného chování ovlivňují chování v každodenním životě, je téměř nemožné zjistit. Je však rozumným pracovním předpokladem, že trollové se jmény jako třeba Ratface007 mohou přenášet část svého online nepřátelství do reálného světa.

Všudypřítomnost chytrých telefonů přenesla virtuální svět do všech aspektů toho reálného. Balick nepochybuje o tom, že internetový věk také snížil sociální bariéry proti zlobě. Jak uvedl, „zvýšila se schopnost emoční nákazy hněvu, ten mnohem snadněji překračuje hranice populací“.

Nové technologie však mohou také na takové lidi konkrétně ukázat. Ke zničení anonymity stačí fotoaparát a registrační značka vozidla, jak koneckonců zjistil i antihrdina Abbott. U soudu tvrdil, že by se zachoval úplně stejně „ke komukoli, ať už je jakéhokoli pohlaví, velikosti nebo věku“, jako by šlo o princip.

Stejně jako v případě hněvu na internetu, i zde je často ve hře prvek ctnostného rozhořčení, který se projevuje v sebepojetí rozzlobeného člověka. Opravdu by totiž působil tak hrozivě, kdyby řidič, s nímž se střetl, byl o polovinu mladší a dvakrát větší než on?

Ať už je pravda jakákoli, zdá se, že by Abbott a jemu podobní měli zvážit možnost zvládání hněvu. Fisher tvrdí, že 88 % účastníků jeho kurzů uvádí po 18 měsících pozitivní účinky. Jádrem jeho výuky jsou dva základní principy:

zaprvé, podívat se na věc s nadhledem, a zadruhé, nic si nebrat osobně. Pokud na vás lidé v autě troubí, může to být i proto, že jste udělali něco špatně, nebo proto, že jsou to hyperaktivní troubiči. Ale v každém případě, jak říká Fisher, není nutné z toho dělat problém.

Výhrůžné formy hněvu jsou sice vždy zaměřeny na druhou osobu, ale ve skutečnosti téměř vždy vypovídají, co je agresor zač.

FOTO: AI