Přijít o rodiče a vyrůstat v sirotčinci je už tak dost krutý osud. A když se k tomu přičte šílený lékař, který si sirotky ke svým pokusům vybírá jako bezbranné oběti, je tu další scénář jak vystřižený z hororu. Bohužel i takové případy dějiny vědy znají..

Očkování je bezesporu jedním z největších vynálezů lidstva. Vakcinace zachraňuje miliony životů, a nebýt některých tmářů očkování odmítajících, například o spalničkách bychom v našich zeměpisných šířkách už nevěděli.

V 18. století ještě v Evropě řádily morové epidemie, stejným postrachem však byly i pravé neštovice. Variola, jak se neštovicím též říká, je prudce nakažlivá akutní choroba, způsobená virem z čeledi Poxviridae.

Jedná se o jedno z nejnebezpečnějších onemocnění: jen během 20. století neštovice zahubily půl miliardy lidí.

Jejich vymýcení bylo obrovským úspěchem; díky předchozímu soustředěnému programu očkování byly pravé neštovice 8. května 1980 prohlášeny Světovou zdravotnickou organizací za zcela vymýcené. Pravda ovšem je, že nové generace již proti neštovicím imunní nejsou, takže kdyby se nedejbože virus pravých neštovic někde objevil, lidstvo má zaděláno na pořádný průšvih…

Čtrnáctého květnového dne roku 1796 vešlo lidstvo do éry očkování. Ten den anglický lékař Edward Jenner odebral vzorek hnisu z vyrážky farmářské dcery Sáry Nelmes, která zrovna onemocněla kravskými neštovicemi.

Ty jsou lehčí formou pravých neštovic, přičemž už v 18. století se vědělo, že kdo je prodělá, je proti jejich smrtonosným pravým sourozencům imunní.

Jennera napadlo, že pomocí kravských neštovic by se dalo proti pravým neštovicím očkovat. Jako svého pokusného králíka si vybral osmiletého sirotka Jamese Phippse. Byť si byl Jenner jist svými výsledky, přece jen si raději jako objekt svého experimentu vybral osiřelé dítě.

Vše naštěstí dopadlo dobře – poté, co za dva měsíce po očkování Jenner nechal dítě nakazit pravými neštovicemi, choroba u chlapce nepropukla. Během pár let se tento způsob očkování rozšířil po celé Británii.

Historie však zná i mnohem horší případy, kdy byli vědci zneužiti sirotci. Příkladem může být výzkum amerického psychologa Wedella Johnsona, který proběhl ve třicátých letech minulého století. Centrem Johnsonova zájmu byl mechanismus řeči.

Měl k tomu dobrý důvod, Johnson sám trpěl koktavostí. A tak věděl, jak taková porucha řeči působí na psychiku člověka.

Johnson si v mladých letech užil své. Nebyl schopen vyslovit jedinou větu bez zadrhávání a dětský kolektiv v těchto případech častokrát bývá velmi zlý. Během dospívání byl Johnson mnohokrát terčem posměchu, což z něj udělalo introverta, který svou pozornost napnul směrem k vědě.

A právě tady se ukázal jeho talent – už během studií na Iowské univerzitě prokazoval mimořádné schopnosti, které se projevily i na poli aplikovaného výzkumu. Problémem však bylo, že jeho vášeň pro vědu byla bezbřehá a mnohdy si neuvědomoval, že nejen lidé, které zkoumal, ale i jeho kolegové mají v tomto ohledu své hranice.

To se projevilo i v jeho výzkumu koktavosti. Prvním výsledkem jeho bádání bylo to, že ten, kdo koktá, není a priori méně inteligentní než lidé hovořící normálně. Johnson zkoušel ověřovat hypotézu, že za vznik zadrhávání v řeči může šok.

A tak testovaným osobám střílel z pistole u ucha. A skutečně, někteří se lekli tak, že opravdu začali koktat…

Nicméně Johnsona napadlo, že koktavost by mohla souviset s tím, že někteří lidé byli přeučení leváci. Dnes již víme, že se lidé rodí s různými preferencemi pro používání levé nebo pravé ruky a tato preference je poměrně stabilní a těžko změnitelná.

Nicméně v minulosti bývalo preferováno praváctví. V některých náboženských a kulturních tradicích bylo používání levé ruky spojováno s negativními konotacemi, což mohlo vést k pokusům o změnu preference ruky.

I v některých školách byli leváci nuceni používat pravou ruku při psaní a dalších činnostech. Johnson se domníval, že tímto způsobem by mohlo dojít k poškození nervových drah a následně ke vzniku koktavosti.

Nicméně experimenty na dobrovolnících, kteří si na několik týdnů nechali zafixovat dominantní ruku, tuto hypotézu nepotvrdily.

Johnson hledá dál. Ve vzpomínkách si prochází momenty z dětství, kdy začal sám koktat. „Od té doby jsem se stal tak posedlým vlastní řečí, že jsem začal častěji zadrhávat a dělat chyby, až jsem téměř přestal komunikovat.“ Příčinu vidí v poruše naučeného chování a v tom, že svou koktavost vnitřně akceptoval.

„Nejedná se o problém, který by začínal v dětských ústech, ale v uších rodičů,“ uvažuje.

Jeho hypotézu měl v roce 1939 ověřit experiment, který do dějin vešel jako Monster Study. V rámci studie byly vybrány děti z dětského domova s řečovými problémy. Děti byli pobytem v sirotčinci zcela institucionalizované a své vychovatele a výzkumníky poslouchaly na slovo.

Děti byly rozděleny do dvou skupin. Jedna skupina byla označena jako „pozitivní“ a u těchto dětí bylo uplatňováno povzbuzující hodnocení. Druhá skupina byla označena jako „negativní“ a u těchto dětí byly používány negativní a kritické komentáře ohledně jejich řeči.

A tak děti z první skupiny byly utěšovány tím, že jsou šikovné a že koktání je jen přechodný problém, který brzy odezní. Zato děti z druhé skupiny byly podrobeny velkému stresu: „Ty radši nic neříkej, když to neumíš vyslovit pořádně.“ Lze si snadno představit, co taková slova s psychikou pětiletého dítěte udělají.

Sezení s výzkumníky však nebyla jednorázová, ale proběhla několikrát a po pár týdnech na nich už některé děti raději nic neříkaly, ale jen plakaly. U těch, které zpočátku trpěly jen slabou vadou řeči, se koktavost po skončení experimentu výrazně prohloubila.

Děti v „negativní“ skupině utrpěly psychické trauma a některé z nich měly dlouhodobé problémy se sebeúctou a s emocionálním zdravím. Nicméně Amerika v té době měla poněkud jiné starosti, válka je na spadnutí, a navíc Johnson opět nedošel k žádným přesvědčivým závěrům.

Experiment upadl v zapomnění a sám Johnson zemřel v roce 1965. Až v roce 2001 novináři objevili, co se koncem třicátých let na půdě Iowské univerzity dělo. Soud poté lidem, kteří se experimentu zúčastnili, sice přiznal odškodné, zničený život plný frustrací jim však již vrátit nemohl…