Paleontologům z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy se s využitím moderních zobrazovacích metod podařilo odhalit, co pozřel rokycanský trilobit, objevený v roce 1908, než zemřel. Dříve zkoumání nebylo možné, aniž by došlo ke zničení vzácné fosilie..
Trilobiti jsou vyhynulí členovci, kteří se objevili ve starších prvohorách, tedy kambriu, asi před 550 až 530 miliony lety. K jejich vyhynutí pak došlo během vymírání na přelomu permu a triasu, před cca 252 miliony lety.
Jednalo se o výlučné mořské živočichy, jejichž článkované tělo bylo pokryto mineralizovaným exoskeletem, který v průběhu růstu svlékali a odhazovali. Žili při dně, kde se pohybovali kráčením spíše než plaváním. Neměli kusadla, živili se drobným materiálem v kalu u dna.
Zachoval se po nich bohatý paleontologický materiál, v Čechách a na Moravě v oblasti zvané Barrandien. Řada jich byla nalezena v tak zvaných rokycanských kuličkách, což jsou křemičité konkrece, vyskytující se převážně v okolí Rokycan, Mýta, pražské Šárky a Brandýsa nad Labem.
Jednu takovou nalezl před sto lety sběratel Karel Holub, stala se součástí sbírky rokycanského Muzea dr. Bohuslava Horáka.
Co jedl rokycanský trilobit?
Vědci si dlouhou dobu uvědomovali, že drobné schránky, viditelné v odlomené části trupu trilobita starého 465 milionů let, mohou představovat zachované zbytky potravy v jeho trávicím traktu. Neexistovaly ale metody, jak fosilii prozkoumat, aniž by došlo k jejímu zničení.
Umožnil to až průlom v technice, využití špičkové technologie synchrotronové tomografie, jež umožňuje prozáření materiálů velké hustoty, a to včetně hornin, v rozlišení řádu tisícin milimetrů. Rokycanský trilobit byl zkoumán v Evropském synchrotronu ve francouzském Grenoblu.
Poté, co zrekonstruovali obsah žaludku a střeva trilobita Bohemolchas incola, zjistili vědci, že jsou naplněné vápenatými schránkami a úlomky, které patřily mořským bezobratlým, zejména lasturnatkám, mlžům a ostnokožcům.
„Z rekonstrukce lze odvodit, že trilobit tak zvaně sežral ‚co mu stálo v cestě‘, ať již mršiny nebo živou kořist, a to včetně pevných schránek. Nebyl nijak vybíravý, co se týká složení potravy, ale soustředil se především na sousta drobná nebo taková, která byl schopen rozdrtit,“ vysvětluje Michal Anderle z Přírodovědecké fakulty UK.
Sám se stal potravou
To, že nejsou vápnité schránky v trávicím traktu ani částečně rozložené, svědčí podle vědců o tom, že nebyly vystaveny kyselému prostředí. „Neutrální či lehce alkalické prostředí trávicí soustavy nalezneme i u dnešních korýšů či klepítkatců, což ukazuje na velmi starý společný původ trávení členovců,“ objasňuje Anderle.
Po své smrti se trilobit sám stal potravou. Důkazem jsou četné stopy drobných mrchožroutů na jeho těle, pohřbeném mělce v bahnitém dně.
Podle vyhloubených tunelů se dá usuzovat, že se tito zaměřili pouze na měkké tkáně, ale důsledně se vyhnuli střevu, zřejmě věděli, že v trávicím traktu trilobita jsou stále aktivní trávicí enzymy, které by je mohly zahubit.
„Ale i oni měli smůlu, protože je záhy uvěznila pevná ‚kulička‘ rychle se tvořící kolem mrtvého trilobita, o čemž svědčí nepřítomnost únikových stop,“ dodává Andrle. Svá zjištění o tom, co trilobiti jedli a jakou roli sehrávali v ekosystémech prvohor, zveřejnili vědci v prestižní vědeckém časopise Nature.
