Při jízdě na velbloudu, při plavbě na moři, při dovádění na kolotoči, při řízení auta, tam všude existuje poněkud nestabilní a rozhoupané prostředí. Lidské orgány na něco takového nejsou zvyklé a mnohdy reagují po svém. Výsledek?

Člověku se udělá zle a má co dělat, aby se udržel pod kontrolou. Lidské tělo je svou stavbou i chováním zvyklé na zemskou gravitaci. Pokud do hry vstoupí jiné síly, může nastat problém. Své o tom vědí nejen námořníci, ale i astronauti.

Vesmírná kinetóza nebo též SAS (Space Adaptation Syndrome) postihl řadu z nich, byť za sebou měli sebenáročnější výcvik.

Stav beztíže nebo pohyb v mikrogravitaci na první pohled vypadá jako jedna velká legrace, ale není tomu tak. Řadě lidí se v něm udělá nevolno. Když na člověka ve vesmíru gravitace nepůsobí, dochází také k odvápňování kostí.

Dojde k úbytku svalové hmoty a k dalším fyziologickým změnám. Lidé, kteří se po delší době vracejí z vesmíru, bývají natolik zesláblí, že stání na vlastních nohou je pro ně nadlidský výkon. Jakmile se organismus dostane do nezvyklého stavu, jaký panuje například na Mezinárodní kosmické stanici ISS, mozek bývá zmatený.

Dostává totiž protichůdné informace ze zrakového centra a vnitřního ucha a neví, jak s nimi naložit. Výsledek? Žaludeční nevolnost, závratě, bolesti hlavy. Syndrom obvykle odezní až po několika hodinách, ale i dnech „To proto nevidíte mnoho záběrů z prvních pár dnů letu, jsou totiž vlastně stejné.

Na všech se někde v rohu zvrací,“ říká s lehkou nadsázkou výzkumník Mike Zolensky z NASA. Podle NASA něco podobného zažila až třetina astronautů. Prvním, koho zasáhla, byl v roce 1961 kosmonaut German Titov, který v lodi Vostok 2 vrhnul.

Podobné problémy měla i první žena ve vesmíru Valentina Těreškovová. Franka Bormana, který s lodí Apollo 8 obletěl v roce 1968 Měsíc, dokonce postihl průjem. Své o kosmické kinetóze ví i český astronaut Vladimír Remek, který k výzkumu SAS výrazně přispěl tím, že neváhal své stavy během letu podrobně popsat.

To zmínění Titov či Těreškovová své trable tajili.

Zajímavým případem SAS byl americký astronaut William Pogue ze třetí posádky kosmické stanice Skylab. Choroba jej zasáhla drtivě jako úderem na solar. Při výcviku přitom Pogue žádné problémy nepociťoval, byť se jeho tělo zmítalo na centrifugách a dalších trenažérech.

Navíc Pogue býval členem letecké akrobatické skupiny a získal v ní přezdívku „Olověné ucho“ s odkazem na to, že vydrží skutečně hodně. Nemoc SAS je do značné míry stále záhadná. Je stále sázkou do loterie odhadnout, koho z posádky postihne a kdo je vůči ní imunní.

Zdá se však, že menší prostory dávných lodí, jako Mercury nebo Gemini kosmické kinetóze tolik nepřály. Zato obyvatelé prostornější ISS s ní mají hojné zkušenosti. Lékaři rovněž vědí, že kritický bývá zvláště první let do vesmíru.

Zkušenějším astronautům se SAS už vyhýbá, ale není to stoprocentním pravidlem. Jak s nemocí SAS bojovat? S tím si lékaři z vesmírných agentur lámou hlavu už drahnou dobu. Obvykle se užívají medikamenty, to ovšem mají své nevýhody.

Astronautům sice po nich není špatně, ale bývají zpomalení, ospalí a malátní, což pro pobyt v kosmu není zrovna ideální stav. U některých lidí pomáhá rovněž cvičení nebo jóga. NASA se zabývá i technologickými možnostmi, jako je vytvoření umělé gravitace či alespoň zlepšení cvičebních nástrojů.

Možností je mnoho, žádná z nich však nemá zaručený výsledek. Pokud se však lidstvo odhodlá k pilotovanému letu k cizí planetě, mělo by problém s chorobou SAS vyřešit.