Alois Eliáš: Legionář, generál a popravený premiér

O českém národě se občas tvrdí, že mu scházejí hrdinové. Není to tak docela pravda, při bližším pohledu do historie bychom jich našli mnoho. Jedním z nich je bezesporu generál Alois Eliáš.
Geodet, legionář, generál československé armády, politik. Tím vším byl Alois Eliáš. Rozený Vinohraďan přišel na svět 29. září 1890 v rodině pomocného krejčího. Byť pocházel ze skromných poměrů, podařilo se mu vystudovat nejdříve reálné gymnázium Na Smetance a poté České vysoké učení technické. Po ukončení studií pracoval jako zeměměřič, jeho práce ho zavedla do Haliče a Bosny. Ještě před začátkem první světové války stihl absolvovat i vojenskou službu v rakouské armádě.

V roce 1914 otřásly světem sarajevské výstřely, jejichž oběťmi stali následních trůnu František Ferdinand d´Este (1863–1914) a jeho žena Žofie Chotková (1868–1914). Atentát se stal ve vojenských kruzích po celé Evropě vítanou záminkou k vyhlášení války. Do armádních stejnokrojů se oblékal téměř celý starý kontinent a povolávací rozkaz se nevyhnul ani Eliášovi.
Alois Eliáš se měl hlásit u svého domovského 28. pluku v Praze. 26. srpna 1914 pluk tajně vyrazil na východ. „Uvidím tě ještě někdy, krásná matičko Praho?“ zapsal si Eliáš do deníku. Vidět ji ještě měl, ale do té doby mělo uplynout spousta času a na mladého desátníka čekalo mnoho dobrodružství a překvapení.
O tři dny později Eliáš poprvé zaslechl hřmění děl. Ve východním Polsku již čekala ruská vojska se svými obávanými kozáckými jízdami. „Rusové jsou blízko,“ zapisuje si 31. srpna. „Vyhlédl jsem ze zákopu, ale to se mi mohlo stát osudným. Kulka mi létla těsně nad rukou, kterým jsem chtěl odhrnout trávu před úkrytem, a dřevo vyrazila.“
Útok Rusů byl drtivý a Eliáš je třetí den svého pobytu na frontě zajat. Následoval mnohakilometrový pochod do Ruska. „Dokud jsme byli v Rakousku, jdeme dobře zřízenou asi 12 m silnicí. Telegrafní tyče jsou zřízeny z pěkných rovných dřev. Naproti tomu hned za hraničními kameny je rozježděná cesta bez jakékoliv úpravy. Telegrafní vedení je na tyčích křivých a použito jich tak, jak narostly v lese.“
V Rusku se Eliáš načas vrátil ke své původní profesi zeměměřiče. Vzdělanost byla v Rusku na mizerné úrovni a Rusové byli rádi za každého odborníka. Eliáš tak vyměřoval železniční trati na Sibiři a na Kavkaze.
Tehdejší ruská vláda nepočítala s tím, že by se po válce mělo Rakousko-Uhersko rozpadnout. Zároveň se cítila být vázána dohodami, které zakazovaly sestavovat jednotky ze zajatců. Přesto později československé vojsko v Rusku vzniklo.
Jeho vytvoření umožnila úspěšná účast československé střelecké brigády, jejíž základ tvořili krajané žijící v Rusku v roce 1917 v bitvě u Zborova. Zatímco ruští vojáci opouštěli zákopy, československá brigáda postupovala vpřed a dobývala rakouské pozice, které mnohdy hájili také etničtí Češi. Po tomto úspěchu ruská vláda povolila nábor zajatců.
V srpnu 1917 se do nově formovaných legií přihlásil i Alois Eliáš. Prodělal důstojnický kurz a byl zařazen do 5. střeleckého klubu Pražského, který byl později přejmenován na pluk T.G. Masaryka.
Eliáš neabsolvoval onu známou sibiřskou legionářskou anabázi. Už v říjnu byla totiž jeho jednotka převelena na západní frontu do Francie.
Ve Francii byl Eliáš poslán do důstojnické školy v St. Maixent. Ze školy byl vyřazen v hodnosti podporučíka a byl přidělen jako velitel čety k 21. československému pluku. S touto jednotkou se dostal na frontu, kde se jako důstojník osvědčil, a byl proto rychle povyšován. Na podzim 1918 prodělal bitvy u Terronu a na řece Aisne. Za svoji statečnost a velitelské umění obdržel francouzský válečný kříž a řád Čestné legie.
Ve Francii Eliáše, již v hodnosti kapitána, zastihl konec války. Do Prahy se vrátil 2. ledna 1919. Ve svém milovaném městě se však dlouho neohřál, mladá republika potřebovala své vojáky jinde. Eliáš byl zprvu nasazen při potlačení nepokojů na Kladně, kde docházelo k rabování a ještě v lednu se zúčastnil bojů o Těšínsko proti Polsku. V létě pak pražská vláda musela hájit Slovensko před Maďary a Eliáš u toho znovu nechyběl.
Nakonec se rozhodl pro dráhu vojáka z povolání. Záhy se již v hodnosti majora stal prvním velitelem pluku české národnosti, do té doby měli na starosti velení v československé armádě Francouzi. Eliáš velel 21. pluku dislokovanému v Čáslavi. Pobyt v tomto město mu výrazně zasáhl i do soukromého života. Právě zde se totiž seznámil s Jaroslavou Kosákovou, se kterou se po půlroční známosti oženil.
Jak to u vojáků bývá, málokdy dlouho vydrží na jednom místě. Z Čáslavi se přesunul do Prahy a poté jej čekala další štace. V listopadu 1921 se opět stěhoval. Tentokrát se jeho novým působištěm stala pařížská válečná vysoká škola. Mladá armáda potřebovala experty a francouzské vojenské školství bylo tehdy považováno za jedno z nejlepších na světě.
Dva roky si mladí manželé užívali života v perle nad Seinou. Eliáš byl ovšem vynikající student, jeho přednášky vyšly i v místních novinách. V roce 1923 se se svou ženou vrátil do Prahy. Pozdější velitel francouzské mise v ČSR Luis Faucher o Eliášovi prohlásil: „Francouzská vojenská mise nepouštěla ze zřetele důstojníky poslané do Paříže a já sám jsem využíval svých cest do Francie, abych se informoval u velitele školy a profesorů, co od nich lze očekávati. Podplukovník Eliáš vynikal takovým způsobem, že šéf mise generál Mittelhauser žádal po jeho návratu z Francie, aby byl ustanoven přednostou 1. oddělení generálního štábu.“
Po návratu Eliáš vskutku působil v operačním oddělení hlavního štábu ministerstva obrany (do roku 1929) a v únoru 1932 byl jmenován druhým zástupcem náčelníka hlavního štábu. Poté necelý měsíc velel 2. pěší brigádě v Chomutově a následně byl jmenován stálým členem československé delegace na světové konferenci v Ženevě.
Jeho kariéra pokračovala. Po návratu ze Ženevy velel jednotkám v severních Čechách, kde už se rozhoříval sudetoněmecký problém.
V roce 1936 se stal divizním generálem v Trenčíně. I na Slovensku doutnaly problémy, Slováci už nechtěli být považováni jen za přívěšek, naopak, již se cítili být plnoprávným národem. V radikálnějších kruzích se dokonce ozývalo volání po odtržení. Eliáš tyto nálady nemohl nevnímat.

Rok 1938 byl pro Československo kritický. Nacistický režim si v sousedním Německu již upevnil svou pozici a rozhlížel se kolem sebe. Jeho první obětí se stalo Rakousko a na řadě byla nyní ČSR se svou třímilionovou německou menšinou.
Zdálo se, že vše směřuje k vojenskému konfliktu. 23. září 1938 došlo dokonce k mobilizaci. „Lepší smrt než otroctví,“ řekl Eliáš tehdy svým vojákům.
Armádě však nebylo umožněno bojovat. Mnichovská konference naopak Československo rozparcelovala, Sudety si uzurpovalo Německo, na své si později přišli i Poláci a Maďaři. Slováci se dočkali své autonomie a celý okleštěný stát přestával být životaschopný. Obyvatelstvo propadalo depresím, na povrch se dostávalo to nejhorší z českého národa. I Eliáš byl rozčarován, hodlal odejít z armády a začít podnikat. Osud mu však připravil zcela jinou a mnohem tragičtější roli.
Po kariéře zeměměřiče a vojáka, čekala nyní Eliáše profese politika. Stal se šéfem ministerstva dopravy, které vzniklo sloučením ministerstva železnic a ministerstva pošt a telegrafu. Před Eliášem ležel nadmíru obtížný úkol. Nacistické Německo schválně narýsovalo nové hranice tak, aby na mnoha místech byly přerušeny železniční spoje. Eliášovi se do konce roku 1938 podařilo obnovit nejen vnitrostátní železniční provoz, ale znovu navázat i některá zahraniční vlaková spojení.
Republika však byla v rozkladu. Z Berlína podporovaný slovenský separatismus ji ničil stále více. Eliáš si toto nebezpečí uvědomoval a na 12. únor 1939 svolal přísně tajnou schůzku, na které se slovenský problém řešil. Generál Eliáš zde referoval o nutnosti vojenského zásahu pro zajištění jednoty státního celku. Připustil, že reálnou odpovědí na tento krok může být vojenská akce ze strany Německa, ale byl přesvědčen, že rozpad státu způsobený vnější silou by byl z mezinárodněpolitického hlediska přijatelnější než rozpad vnitřní povahy. Pokud by tehdejší slovenský premiér Jozef Tiso (1887–1947) měl nadále zůstat ve vládě, argumentoval Eliáš, budou radikálové v Hlinkově lidové straně usilovat všemi prostředky o vyhlášení samostatnosti a na jakýkoliv zákrok bude pozdě. Po delší debatě účastníci setkání vyslovili souhlas. O rozboru situace byl informován prezident i ministerský předseda Rudolf Beran. A rovněž nepřítomní ministři František Chvalkovský a generál Jan Syrový.
K vojenskému zásahu na Slovensku skutečně došlo, a to v noci z 9. na 10. března 1939. Největší radikálové, jako maďarský agent Vojtech Tuka či Alexander Mach byli internováni. Sama vojenská akce byla úspěšná, avšak Hitler si už brousil zuby na české zbrojovky. Události pak šly ráz na ráz, 14. března 1939 Slovensko vyhlásilo samostatnost pod německou ochranou a den na to po hrůzyplné noci prezident Emil Hácha (1872–1945) podepsal v Berlíně včlenění zbytku českých zemí do německé říše.
Hitler sliboval Čechům autonomii, ta však zůstala jen na papíře. Česká vláda sice zůstala, ovšem již bez ministerstev obrany a zahraničí, o všem podstatném rozhodovali Němci. Eliáš ještě chvíli zůstával ministrem dopravy, stačil zavést i dlouho připravovanou změnu v podobě jízdy vpravo. Poté však stál před osudovým rozhodnutím: stát se či nestát protektorátním ministerským předsedou?
„Nevezmu-li to, dostanou se tam lumpové, vezmu-li to, oprátka mě nemine,“ řekl svým přátelům. Nakonec se 27. dubna 1939 premiérem stal.

V době, kdy se Eliáš stal premiérem, byl již zapojen do domácího odboje. Krátce po okupaci začal působit v tajné vojenské organizaci Obrana národa.
Později ve svém úřadě dokonce zřídil tajný štáb této organizace. Zároveň spolupracoval i s dalšími odbojovými organizacemi, ať to bylo Ústřední vedení odboje domácího či Petiční výbor věrni zůstaneme.
Alois Eliáš byl také ve spojení se zahraniční emigrací. A tak Jan Masaryk (1886–1948) mohl v Londýně sdělit Edvardu Benešovi (1884–1948): „Eliáš vzkazuje, že šel do vlády jen proto, aby ochránil národ před Frankem (velitel SS a policie v Protektorátu – pozn. aut.), a že on i celá vláda jsou připraveni okamžitě odstoupit, kdybychom si to přáli. Dokonce i Hácha vzkazuje, že by rád od toho šel. Radím jim důtklivě, aby tak nečinili, Němci by jistě dosadili Gajdu nebo někoho ještě horšího.“
Další z Eliášových vzkazů do zahraničí zněl: „Nenechat poklesat na mysli, věc Československa nikdy neopustit, nečekat na vysvobození jinými, varovat a prací národ odvádět od zoufalství.“
Nacisté však pomalu šrouby přitahovali. Horké chvíle zažívala vláda při zprávách o formování československých jednotek na území Francie a zejména o vytvoření Československého národního výboru v listopadu 1939 v Paříži, nemluvě o událostech, jako bylo prohlášení československé vlády v exilu z 22. 7. 1940, že se nachází ve válečném stavu s Německem.
Stejně obtížné bylo reagovat na německé vojenské úspěchy při přepadení Polska a tažení Evropou. Říšské úřady vyžadovaly, aby kromě povinné několikadenní vlajkoslávy zaujal stanovisko prezident a předseda vlády, případně i vláda.
Tvrdou zkouškou byly i události podzimu roku 1939. 28. října si česká veřejnost připomněla výročí založení republiky. Nacistická moc však tvrdě zasáhla. Zraněno bylo na 400 lidí a přímo na místě zemřel mladý pekařský pomocník Václav Sedláček, zasažený střelou do srdce. Student Jan Opletal utrpěl průstřel břicha a operován byl v nemocnici na Karlově náměstí. Opletal zřejmě nebyl náhodnou obětí. Gestapo bylo v té době posedlé hledáním studentského vůdce, ale žádný takový v té době neexistoval. Po Opletalově projevu Němci nabyli dojmu, že by jím mohl být právě on.
Opletal během léčení odmítal jíst, bál se, že je jídlo otrávené. Zemřel 11. listopadu v podstatě vyčerpáním. Jiné prameny ale připomínají, že se u něj kvůli průstřelu střev rozběhl zánět dutiny břišní. Tak či onak, Opletalův pohřeb 15. listopadu se stal velkou manifestací proti okupantům, na Albertově se sešlo na 10 000 lidí.
Represe byly brutální. V noci z 16. na 17. listopadu 1939 se uskutečnil zásah namířený hlavně proti českým vysokým školám a inteligenci vůbec. Gestapo s dalšími německými policejními jednotkami tehdy obsadilo vysokoškolské koleje v Praze, Brně a Příbrami a zatklo více než 2000 studentů. Zatčené odváželi do věznice na Pankráci a do kasáren v Ruzyni, kde Němci zastřelili devět funkcionářů studentských spolků.
Krátce na to byly na přímý Hitlerův rozkaz zavřeny české vysoké školy.
Část studentů – méně než dvacetiletí a cizinci – byla nakonec propuštěna, ale přes 1260 jich skončilo v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg u Berlína. Ti, co přežili, byli od prosince 1939 propouštěni, poslední se dostali domů až v březnu 1943.
Eliášova vláda protestovala, ale příliš prostoru k akcím neměla. Přesto se za cenu ústupků podařilo prezidentu Háchovi i vládě zatčené studenty dostávat z koncentračních táborů a vězení. Cenou za to byla mimo jiné i protižidovská opatření a navenek loajální vystoupení vůči nacistům, která byla londýnské emigraci trnem v oku. I proto se postupem času začaly vztahy mezi Eliášem a Benešem, který měl jen mlhavou představu, v jaké situaci se ministerský předseda nachází, kalit.
V lednu 1940 utekl před perzekucí do exilu ministr zemědělství Ladislav Karel Feierabend (1891–1969). Jeho odchod, schválený Eliášem, byl úspěchem domácího odboje a posílil prestiž londýnské vlády prezidenta Edvarda Beneše. Nicméně na předsedovi vlády ulpělo podezření z protiněmeckých praktik.
Od té doby jej gestapo bedlivě sledovalo a shromažďovalo důkazy o jeho odbojové činnosti. Eliáš uvažoval i o emigraci, k té však nakonec nedošlo. „Nebudu dělat politiku na pohovce,“ řekl k tomu.

Na konci srpna 1941 se Eliášova vláda opět ocitla pod velkým tlakem, zejména ze strany kolaborantských novinářů.
Šéfredaktor Českého slova Karel Lažnovský, bývalý komunista a nyní horlivý zastánce nacismu, vládě vzkazoval, že „přes všechny obavy je nutno přejíti k víře, že čím více budeme německému nacionálnímu socialismu pomáhati, tím spíše se můžeme nadíti přátelského porozumění. Vítězné Německo bude organizovat na nové základně celou střední Evropu. Bude to duch poválečné doby, který si vynutí tuto šťastnou organisaci nové Evropy.“
Poté, co aktivističtí novináři v čele s Lažnovským začali veřejně upozorňovat na podle jejich názorů nacistům nepohodlné lidi, došla však premiéru Eliášovi trpělivost. Po stupňujících se výtkách, že aktivistické novináře ignoruje, souhlasil, že přijme sedm významných šéfredaktorů.
Krátce před tím sám zašel do pražského lahůdkářství Lippert, kde nakoupil chlebíčky. Poté navštívil svého přítele lékaře, který chlebíčky ještě trochu upravil. Vstříkl totiž do nich baktérie tuberkulózy, tyfu a nezapomněl ani na klobásový jed botulotoxin. Takto připravené pohoštění vzal Eliáš na setkání s novináři.
To se uskutečnilo 18. září 1941. Novináři promlouvali Eliášovi do duše, ten přikyvoval a zatím sledoval, jak chlebíčky pomalu mizejí. Čtyři ze sedmi novinářů měli vážné zdravotní komplikace a Lažnovský jim nakonec podlehl.
V té době už bylo o Eliášově osudu rozhodnuto. Již v červenci 1941 gestapo připravilo Eliášovu obžalobu. V Protektorátu se množily sabotáže a sílila odbojová činnost. Adolf Hitler byl s danou situací nespokojen a do českých zemí poslal jednoho ze svých největších hrdlořezů: Reinharda Heydricha.
Ten přijel do Prahy 27. září 1941 a okamžitě začal úřadovat. Vyhlásil stanné právo a ihned ještě v den svého příjezdu nechal Eliáše zatknout.
Generál byl obviněn z protiněmecké činnosti, která měla sahat ještě do dob samostatného Československa. Výslech trval s minimálními přestávkami dva dny. Eliáš se držel a neprozradil nic, co by nacistům již nebylo známo. Veškerá obvinění bral na sebe.
Proces se konal již 1. října. Byla to fraška, o jejímž výsledku bylo rozhodnuto předem. Ještě před vynesením rozsudku smrti, Eliáš učinil vynucené prohlášení, které po něm vyžadoval K. H. Frank. Pokud by tak Eliáš neučinil, bylo mu vyhrožováno, že bude okamžitě popraveno 20 000 Čechů.

Eliáš se stal jediným ministerským předsedou, který byl v okupovaných zemích během války odsouzen k smrti. Prezident Hácha žádal u Hitlera pro Eliáše milost. Hitler ji odmítl udělit, ale vykonání rozsudku prozatím odložil. Snad si chtěl významného politika držet jako rukojmí.
Definitivní ortel pro Eliáše určil atentát na Heydricha, který v květnu 1942 provedli českoslovenští parašutisté. Nacisté rozpoutali represe a teror, jehož obětí se stal i Alois Eliáš. 19. června 1942 byl na příkaz říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera vyveden ze své pankrácké cely. Ještě před tím stačil napsat poslední moták: „Je všemu konec. Nemohu dále. Loučím se s Vámi všemi a znovu prosím, ať mi má drahá žena vše odpustí. Líbám ji a k srdci tisknu. Zvítězíme!“
Před věznicí Eliáš nasedl do automobilu velitele pankrácké věznice Paula Soppy. Vůz poté zamířil na sever ke Kobylisům. Cílem byla místní střelnice, kterou nacisté zneužili jako popraviště.
Zde byl Eliáš předán komisaři gestapa Alfredu Fuchsovi, který ještě jednou přečetl rozsudek smrti. Eliáš odmítl zavázané oči a popravčí četa si stoupla osm kroků od něj.
Eliáš měl na sobě civilní šaty a zelený klobouk. „Střelci mířili na prsa. Eliáš stál při popravě velice klidně a mužně a těsně před rozkazem k palbě sejmul z hlavy klobouk a odhodil jej,“ vypověděl po válce Soppa.
Tak skončil život hrdiny, který své činy musel velmi obratně skrývat. Mohlo se zdát, že po skončení války budou Eliášovy skutky doceněny. V roce 1946 byl ještě povýšen na armádního generála, ale po komunistickém převratu se o něm nesmělo mluvit. A když už, tak jej komunistická historiografie označovala za kolaboranta.
Ostatky generála Eliáše opatrovala zprvu jeho žena a poté byly v rodině historika Tomáše Pasáka (1933–1995). Paní Pasáková je pak předala Vojenskému historickému ústavu.
Až v roce 2006 mohl být generál Eliáš pohřben na památníku na pražském Vítkově. Deset let předtím byl Alois Eliáš posmrtně vyznamenán prezidentem Václavem Havlem nejvyšším vyznamenáním České republiky: Řádem bílého lva I. třídy.

 

 

Rubriky:  Moderní historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Tesla může být v klidu. Britský Dyson upouští od svého projektu s elektromobily…

Tesla může být v klidu. Britský...

Společnost Dyson byla až dosud známá především svými vysoušeči rukou na...
Účet ZP MV ČR za léčbu nemocí kostí a kloubů?

Účet ZP MV ČR za léčbu nemocí...

Podle aktuálních údajů Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ČR přesáhly v...
Otevření Památníku Jana Palacha ve Všetatech

Otevření Památníku Jana Palacha...

Národní muzeum dne 9. října 2019 slavnostně otevřelo Památník Jana Palacha...
Pompeje jako nevyčerpatelný zdroj objevů

Pompeje jako nevyčerpatelný zdroj...

Od zničení Pompejí v roce 79 n. l. a od zahájení archeologických prací roku...
Astmatici často zanedbávají preventivní léčbu

Astmatici často zanedbávají...

Celosvětový počet astmatiků je odhadován na více než 300 milionů. Za...
Centra porodní asistence jsou krok správným směrem

Centra porodní asistence jsou krok...

Od otevření prvního Centra porodní asistence v České republice...
České zoologické zahrady pomáhají chránit mořské želvy

České zoologické zahrady pomáhají...

Mořské želvy jsou zástupci skupiny plazů, která na Zemi křižovala moře a...
Existuje mimozemský život? Čerstvý držitel Nobelovy ceny Didier Queloz v to věří

Existuje mimozemský život? Čerstvý...

Protože švýcarský astronom Didier Queloz letos dostal společně s...
Prestižní ocenění Česká hlava získal náš přední egyptolog

Prestižní ocenění Česká hlava získal...

Uznávaný český egyptolog a archeolog prof. Mgr. Miroslav Bárta, Dr....
Gastronomie ve vesmíru: Kosmonauti si vytiskli hovězí maso

Gastronomie ve vesmíru: Kosmonauti...

26. září letošního roku byl v ruském segmentu ISS pod taktovkou...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Barvy: Vidíme je všichni stejně?

Barvy: Vidíme je všichni stejně?

Barva není něco, co fyzicky existuje, vzniká jen v naší hlavě....
Masová hysterie: Mňoukající jeptišky, roztřesení školáci i zářivý démon

Masová hysterie: Mňoukající jeptišky,...

„Tohle už je šedesátý člověk, šéfe. Měli bychom s těmi brouky něco udělat,“...
Jak rozlišit spojence od nepřítele? Pomůže vám erb!

Jak rozlišit spojence od nepřítele?...

Středověký český rytíř pobídne koně k cvalu. Chystá se vyrazit do útoku, když vtom...
Tajemství daňových rájů: Jak fungují?

Tajemství daňových rájů: Jak...

Daně. Nikdo je nemá rád a proto mnoho vychytralců...
Jak vypadají nejluxusnější vlaky světa?

Jak vypadají nejluxusnější vlaky...

Jízdu vlakem velmi často vnímáme jako zdlouhavou cestu plnou lidí a občas i...
Před 600 lety Španělé vstupují do megapole Ameriky

Před 600 lety Španělé vstupují...

Ostrovní metropole Aztéků Tenochtitlán je na vrcholu své slávy. Nad možná...
Zajímavosti o známých sladkostech: Cukrová vata

Zajímavosti o známých...

Sladkosti jsou všude, ale málo kdy se o ně zajímáme do...
Tragédie černého zlata: Největší ropné katastrofy světa

Tragédie černého zlata: Největší...

Dnes si jen velmi těžko dokážeme představit svět bez ropy. Díky ní...
Boj církve a světské moci: Usiloval Přemysl Otakar I. o život věčně nespokojeného biskupa?

Boj církve a světské moci: Usiloval...

Český král Přemysl Otakar I. se chystá přijmout pražského biskupa...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.