Dějiny lidského pokolení rozhodně nejsou sepsány ve stylu romantické růžové knihovny. Války, nemoci, chaos, přírodní katastrofy, to vše doprovází náš živočišný druh od nepaměti. Který rok byl však pro lidstvo skutečně nejhorší?

Na tuto otázku hledala odpověď i vědecká komunita. Rok 1348 a propuknutí epidemie černé smrti v Evropě? Rok 1793 a jakobínský teror ve Francii? Rok 1815 a výbuch indonéské sopky Tambory? Rok 1918 a globální pandemie španělské chřipky?

Rok 1935 a zahájení velkého teroru v SSSR? Rok 1943, kdy se pece v Osvětimi rozběhly na plný výkon? Rok 1978 a vrchol polpotovské nepopsatelné hrůzy v Kambodži? Rok 1994 a genocida ve Rwandě? Jistěže, všechna tato léta byla děsuplná, zvlášť pro ty, kterých se katastrofy či vraždění přímo týkalo.

Badatelé z Harvardovy univerzity však došli k závěru, že pro lidský rod byl nejhorším jiný rok. Oním letopočtem je na první pohled nenápadný rok 536.

Dobové prameny i archeologické nálezy ukazují, že to opravdu nebyl dobrý rok. Zima, neúroda, choroby a války, to vše se sešlo najednou, a navíc zasáhlo téměř celou planetu. Dávné civilizace mizely a místo nich nevznikalo nic.

Temný středověk tak ještě více zčernal a ten kdo přežil, mohl mluvit o štěstí a věřit, že hvězdy mu jsou příznivě nakloněny. „Annus horribilis“ tedy nejstrašlivější a nejničivější rok hledali v dějinách mnozí učenci.

Tým, který vedl historik Michael McCormick, zřejmě odpověď opravdu našel. „Byl to začátek jednoho z vůbec nejhorších období, v němž se člověk mohl ocitnout. Jestli ne ten vůbec nejhorší rok,“ říká vedoucí výzkumu.

Badatelé měli k dispozici zajímavou pomůcku. Před šesti lety byl navrtán jeden z alpských ledovců, který tak vydal svědectví o posledních dvou tisících letech. 72 metrů dlouhý sloupec, který badatelé získali, tak mohl vyzradit, co se v onom období po klimatické stránce vlastně seběhlo.

Pomoci samozřejmě musí i moderní technika, tentokrát v podobě laseru, který získaný led krájel na vrstvy tenké jako lidský vlas. Poté již nic nebránilo analýze odebraných vzorků na základě jejich chemického složení.

Testy potvrdily hypotézu, že z kraje roku 536 vybuchla kdesi na zemi sopka. Kandidátů na tuto erupci je více: Rabaul na ostrově Nová Británie, který je součástí Bismarckova souostroví, nedaleká Krakatoa či vulkán Ilopango v Salvadoru.

Nejpravděpodobnějším viníkem tehdejší katastrofy je však některý z islandských vulkánů. Erupce byla velmi mohutná a do atmosféry vychrlila značné množství prachu a plynu. To, co následovalo poté, nebylo pro život na Zemi nic příjemného.

Sluneční svit hůře pronikal skrze mračna prachu k zemskému povrchu, planeta se v globálu ochladila a výsledkem byla neúroda a následný hlad.

To dokládají i letopisy byzantského historika Prokopia. Podle něj byl v roce 536 sluneční svit vzácný, mrzlo i v létě, kdy se dokonce nad Středomořím vznášel sníh. Zima a chlad však nezasáhly jen Evropu.

Lidé mrzli i v Číně, Mezopotámii či v Americe. Následný hlad vedl k nepokojům, epidemiím a velkým přesunům obyvatelstva. Ostatně i slovanské kmeny přišly do kotliny mezi Krušnými horami, Krkonošemi a Šumavou během šestého století.

Rok 536 dle dosavadních poznatků odstartoval skutečně temné období lidských dějin. Na středním východě se zhroutila kdysi mocná Sásánovská říše, zahrnující území od Kavkazu přes Írán až k Afghánistánu.

Jejího oslabení využily arabské kmeny, které posléze oblast ovládly. Na druhé straně planety zanikla kultura Nazca, proslavená především svými geoglyfy. Rok 536 však byl jen začátek. Za čtyři roky totiž došlo k další velké sopečné erupci.

Vulkanická činnost na Zemi byla v té době zřejmě ve formě, protože i v roce 547 došlo k obrovskému výbuchu s globálními důsledky. Oslabenou lidskou populaci navíc v roce 541 zasáhla epidemie tzv. justiniánského moru.

Ten z původních etiopských ohnisek postoupil nejdříve do Egypta, odkud se pomocí právě probíhajícího byzantsko-perského konfliktu rozšířil po Středomoří a dále do Evropy i do Asie. Jen v metropoli tehdejšího nejmocnějšího státního útvaru v Evropě Byzantské říše Konstantinopoli (dnešním Istanbulu) epidemie zabila více než třetinu obyvatelstva.

Celkem moru pojmenovaném po tehdejším byzantském císaři Justiniánovi padlo za oběť až 50 000 000 lidí. Morová epidemie měla drastický dopad na ekonomiku, kulturu a společnost Byzantské říše i dalších oblastí Evropy a Asie.

Řada sídel se z této katastrofy již nevzpamatovala a zůstala neosídlena. Skrze města duchů proudily tlupy přeživších, odhodlaných ke všemu. I ten, kdo měl štěstí, a mor se mu vyhnul, si nemohl být jistý, zda se dožije dalšího dne.

Rozbory vzorků z ledovce ukázaly, že tato temná epocha trvala celé století. Až vrstvy vzniklé okolo roku 640 nesou stopy olova. To naznačuje, že se v Evropě znovu rozšířilo stříbro a ekonomika se alespoň trochu oživila.

Každopádně označení „temný středověk“ po tomto výzkumu získává nové konotace.