21. srpen 1969: Zničení posledních nadějí

Invaze vojsk Varšavské smlouvy pod vedením SSSR do Československa v srpnu 1968 zanechala nesmazatelné stopy v duších celé generace Čechů a Slováků. Oba národy se na nějakou dobu stmelily, ale záhy se svých šancí chytili kolaboranti a oportunisté. Než se rok s rokem sešel, v ulicích Prahy a dalších měst opět stály tanky. Tentokrát ovšem nikoliv ty s rudou hvězdou, nýbrž s československou vlajkou…

Moskva měla původně v plánu krátce po intervenci vytvořit tzv. revoluční dělnicko-rolnickou vládu, kterou měl vézt Alois Indra. Tento plán jim však nevyšel, protože kolaboranti z řad KSČ se nebyli schopni dohodnout na jejím složení. „To co mi tady navrhujete, udělat nemohu a nikdy neudělám. Kdybych něco takového udělal, národ by mě musel vyhnat z tohoto Hradu jako prašivého psa!“ prohlásil tehdejší prezident Ludvík Svoboda, když se o návrhu dozvěděl (více o samotné invazi viz 21. STOLETÍ 9/2016).
Moskva tedy zvolila cestu postupného utahování šroubů. Unesení funkcionáři KSČ se po podepsání Moskevských protokolů, které byly diktátem sovětského politbyra, vrátila zpět do Československa. Dubček, Smrkovský i další představitelé Pražského jara byli pro uklidnění situace ponecháni na svých místech. Ale některá jejich vyjádření již dávala tušit, že Češi a Slováci nemohou do budoucna hledět s optimismem.
„V krátkém úseku několika měsíců nabyl náš vývoj v některých momentech i rysů překotnosti a nevyváženosti. Nestačili jsme včas analyzovat tendence, které se týkaly jak změn vnitřního politického uspořádání země, tak i jejich důsledků pro naše mezinárodní postavení,“ prohlásil v září 1968 předseda vlády Oldřich Černík. Záhy začaly padat první hlavy. František Kriegel, který jediný moskevské protokoly nepodepsal, rezignoval na funkci předsedy Národní fronty 6. září 1968.

Československá otázka stále ležela na půdě OSN. Dostala se i do Rady bezpečnosti, svolané na popud Francie, USA, Kanady, Dánska, Paraguaye a Senegalu.
Sovětský svaz, jako stálý člen Rady bezpečnosti, mohl sice jakoukoliv rezoluci v ní vzniklou vetovat, avšak už samotné projednávání invaze do ČSSR mu bylo krajně nepříjemné. Navíc v případě rezoluce přijaté Valným shromážděním Sověti své právo veta použít nemohli. Sovětský velvyslanec při OSN Jakov Malik prohlásil, že okupace se děje na žádost československých orgánů. To však okamžitě vyvrátil ministr zahraničí Jiří Hájek: „Žádná taková žádost nebyla nikdy vydána.“
Jedním z bodů moskevských protokolů byl proto také bod, ve kterém čs. orgány samy domáhaly stažení tohoto bodu z jednání: „Představitelé KSČ informovali, že vládou republiky byl dán pokyn čs. představiteli v New Yorku ohradit se kategoricky proti projednávání otázky o situaci v ČSSR v Radě bezpečnosti nebo v jiném orgánu OSN a kategoricky žádat vypuštění tohoto bodu z programu jednání.“
27. srpna tak čs. delegace sama požádala, aby se čs. problematika již dále neprojednávala. Třetího září pak Ministerstvo zahraničních věcí poslalo stálé československé misi při OSN depeši s pokynem zabránit jednání o čs. otázce na Valném shromáždění OSN. Ministr Hájek byl již v polovině září ze své funkce odvolán.
Během října probíhala na Valném shromáždění OSN všeobecná rozprava členských zemí. Ze 111 delegací se proti invazi Varšavské smlouvy do Československa vyjádřilo 76 delegací. Hájily ji jen SSSR, Ukrajinská SSR, Běloruská SSR (tyto dvě země, ač součásti SSSR, měly v OSN své zastoupení), Maďarsko, Polsko a africké Mali.
Moskva rovněž tlačila na opětovné zavedení cenzury, která byla zrušena teprve v červnu. 3. září Ústav pro tisk a informace vydal závazný pokyn: „Nepublikovat nic, co by mohlo vyznít jako kritika Sovětského svazu, PLR, MDR, BLR, MLR… Neuveřejňovat informace a články, které by napadaly cizí vojenské jednotky na území našeho státu… Nepoužívat termín okupant a okupace.“
12. září vznikl Vládní výbor pro tisk a informace a o den později poslanci Národního shromáždění schválili zákon O některých opatřeních v oblasti periodického tisku a ostatních hromadných informačních prostředků. Byl tak zrušen článek „o nepřípustnosti zasahování státu proti svobodě slova a obrazu“. Návrh schválili stejní poslanci, kteří v červnu cenzuru zrušili. Hlasování bylo téměř jednomyslné, pouze dva zákonodárci se zdrželi.

Sovětská vojska se v Československu rozhodně nechovala tak, jak hlásila kremelská propaganda, tedy že poskytla „bratrskou pomoc“. Například 14. září vnikli sovětští vojáci do redakce deníku Nová svoboda, odkud unesli redaktora Ivana Kubíčka. Ten byl odtud odvezen do Trenčína, kde nejprve od tří sovětských generálů obdržel kázání: „Sovětská armáda přišla do Československa, aby zachránila dělnickou třídu, pracující lid a socialismus před záhubou. Přišla stejně oprávněně — a jednou jí za to budete vděční — jako v roce 1945, kdy osvobodila ČSR od fašismu. Přišli jsme sem dřív, než sem stačily vtrhnout západoněmecké divize Atlantického paktu.“
Pak přišly výhružky: „Moc jste mluvil, psal, všemožně a všude žvanil. Znovu vám opakuji: my tři, sovětští generálové, dáváme vám poslední ultimátum — jestliže okamžitě nepřestanete se svou činností, zlikvidujeme vás.“
Kubíčkovi byla později žurnalistická činnost znemožněna a pracoval jako závozník a bagrista.
Pojem „normalizace“ neměl na podzim roku 1968 ještě takové negativní konotace jako později. Řadu věci bylo opravdu nutné normalizovat, například zásobování velkých měst. Pomalu ovšem nastávala i pacifikace společnosti, která se v drtivé většině postavila na nenásilný odpor proti invazi.
V čele snah o utužení poměrů stáli sami čelní představitelé státu, ať to byl prezident Svoboda, první tajemník ÚV KSČ Dubček nebo premiér Černík. Tisk byl plný jejich výzev ke klidu, když společnost i sami sebe obelhávali, že reformní kurz, který KSČ vyhlásila v lednu 1968, dokážou udržet.
Na politickém nebi se pomalu rozzařovala nová hvězda jménem Gustáv Husák. V 50. letech vězněný a později rehabilitovaný právník byl vnímán jako zastánce Dubčekových reforem a také jako jeden z tvůrců chystané federalizace ČSSR, což mu přinášelo popularitu hlavně na Slovensku. Účastnil se i moskevských jednání, kde se snažil vycházet vstříc požadavkům sovětského politbyra. „Já tento národ musím zachrániť, aj keby mi mali všetci napľuť do očí,“ řekl dalšímu členovi ÚV KSČ Zdeňkovi Mlynářovi.
Brežněv, který Dubčeka již odepsal, vsadil právě na Husáka. Husák si Brežněva předcházel a 28. září vystoupil v televizi a vyzval obyvatele k sebekázni a na obranu posrpnových opatření argumentoval požadavky spojeneckých států.
18. října 1968 schválilo Národní shromáždění smlouvu o dočasném pobytu sovětských okupačních vojsk v ČSSR. Okupace Československa z 21. srpna tak získala zástěrku zákonnosti.
Vojáci z Maďarska, Bulharska, Polska i bývalé NDR československé území postupně opustili, sovětská vojska však zůstala. Na textu smlouvy o pobytu vojsk na území ČSSR se začalo pracovat na začátku října, kdy Dubček, Černík a Husák jednali v Moskvě o podmínkách dočasného umístění spojeneckých vojsk v Československu. Jednání o vlastním textu smlouvy pokračovala 14. a 15. října. Hned další den přijela sovětská delegace do Prahy a smlouva byla podepsána.
Jen čtyři poslanci našli v sobě dostatek odvahy a hlasovali proti smlouvě. Byli to Gertruda Sekaninová, František Kriegel, Václav Prchlík a František Vodsloň.

Alespoň malého povzbuzení se obyvatelé Československa dočkali během říjnových olympijských her konaných v Mexiku. Již během slavnostního defilé při zahajovacím ceremoniálu byla výprava pod červenobílou vlajkou s modrým klínem přijata s ohromujícím nadšením. Skandování Cecho, Cecho po dlouhou dobu neutichalo. Diváci v hledišti vstali a jednoznačně dali najevo sympatie ke vzdálené evropské zemi, která je necelé dva měsíce okupována. Naopak, když se na stadionu objevila výprava SSSR, přivítal ji ohlušující pískot. Sovětští olympijští funkcionáři se snažili křečovitě usmívat, kamery však odhalily jejich rozpačitost.
Královnou mexických her se stala československá gymnastka Věra Čáslavská. Získala zde čtyři zlaté a dvě stříbrné medaile. V prostných cvičeních se o zlato podělila se sovětskou závodnicí Larisou Petrikovou. Při medailovém ceremoniálu tak zazněla československá i sovětská hymna. Celý svět poté oběhly obrázky, jak při tónech sovětské hymny Věra Čáslavská odvrací hlavu a dívá se do země…
Nejen Věra Čáslavská svými výkony alespoň na moment povzbudila v beznaději se utápějící Čechy a Slováky. ČSSR získala celkem třináct medailí, z toho sedm zlatých a v pořadí národů se umístila na sedmém místě.
Jenže olympijskou radost brzy vystřídala tvrdá realita. Ve východoevropském tisku i nadále pokračovaly útoky na Československo. Republikou se šířila tzv. Bílá kniha, nazvaná K událostem v Československu. Jejími autory měli být sovětští žurnalisté a vznikla na přímou objednávku z Kremlu.
Brožovaná publikace měla i svou ruskou verzi určenou sovětskému publiku. Autoři se v ní snažili přesvědčit, že mladí lidé se v Československu odklonili od ideálu socialistické mládeže: „Objevovalo se stále více vlasatých v košilích s reklamními nápisy Coca-cola apod., mládeže potloukající se po ulicích a odmítající poctivou práci.“ V Bílé knize nescházely ani fotografie zbraní, údajně ukrývaných kontrarevolucionáři. Jenže zbraně, jak se později ukázalo, pocházely ze skladů Lidových milicí.
Kreml útočil i na dalších frontách. Deník KSSS Pravda otiskl článek ostravských a košických komunistů, kteří invazi přivítali. Východoněmecký list Neues Deutschland uveřejnil stať, podle které v ČSSR vznikala střediska revizionistických a buržoazních ideologů, kteří učinili z Prahy tvrz „moderního marxismu“ a prostřednictvím teze pluralismu zahájili útok na KSČ. V bulharském týdeníku Pogled vyšla informace o tom, že „české matky posílaly své vlastní dcery, aby sváděly cizí vojáky a tak je kompromitovaly, což se jim však, díky dobré výchově a přípravě bulharských a sovětských vojáků, nepodařilo.“
Při výročích vzniku ČSR a bolševické revoluce v Rusku se v československých městech uskutečnilo několik protestních akcí.
Vyvěšené sovětské vlajky působily na řadu lidí, jako toreador s rudým hadrem na býka, ostatně barva byla tatáž. Řada vlajek byla 7. listopadu stržena, proti zasahujícím policejním jednotkám byly dokonce stavěny barikády.
Jen v Praze bylo zatčeno 176 lidí. Ministr vnitra Jan Pelnář, který byl členem vlády teprve od 31. 8., kdy nahradil reformního Josefa Pavla, ihned vyslovil poděkování těm, kteří zakročili „proti živlům“. Demonstrace odsoudilo i předsednictvo ÚV KSČ.
Cenzura nejen přitvrzovala, ale některé tiskoviny byly Ústředním výborem KSČ přímo zrušeny. Alexander Dubček kritizoval média kvůli tomu, že údajně vydávají protisocialistické články. Vasil Biľak si přisadil s tím, že tisk šíří strach a Gustáv Husák hovořil o skrytých nátlakových silách, což se promítlo i v jeho klesající popularitě mezi obyvatelstvem. Mezi veřejností se šířila říkanka: „Narodil se nový Rusák, jmenuje se Gustáv Husák.“
17. listopadu vstoupilo 60 000 vysokoškolských studentů do stávky. Množily se i výzvy ke generální stávce, zvláště poté, co se veřejnost dozvěděla, že předsedou parlamentu již nebude populární Josef Smrkovský.
Proti Smrkovskému vystupoval zejména Gustáv Husák, který svůj postoj oficiálně zdůvodňoval, že předsedou zákonodárného sboru by ve chvíli, kdy je prezident i premiér Čech, měl být Slovák. Husákovi však šlo hlavně o odstranění reformistů, mezi které Smrkovský patřil, z vedení státu.
Do nového roku 1969 Československo vstoupilo jako federace. Tedy alespoň na papíře. Komunistický režim byl však svou náturou centralistický, takže byť se Slováci dočkali své vlády a své národní rady, i nadále se o všem podstatném rozhodovalo na ÚV KSČ, potažmo v Moskvě. Předsedou Federálního shromáždění se stal Peter Colotka, Smrkovský byl zvolen za předsedu jedné ze dvou sněmoven parlamentu.

Kolemjdoucím, kteří se 16. ledna 1969 kolem půl druhé odpoledne procházeli horní částí Václavského náměstí, se naskytl hrůzný pohled. Spatřili muže, který se polil hořlavinou a zapálil. Poté se rozeběhl směrem k Washingtonově ulici. Lidé se jej pokoušeli uhasit, avšak plameny byly rychlé. Mladý muž byl s popáleninami třetího stupně zasahujícími 85 % těla převezen na Kliniku popálenin FNKV a LFH UK v pražské Legerově ulici. Tam o tři dny později zemřel.
Oním mladým mužem byl student pražské filozofické fakulty Jan Palach. V aktovce, kterou nechal na Václavském náměstí, se našel dopis: „Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem.“ K jeho požadavkům patřilo okamžité zrušení cenzury a zákaz rozšiřování Zpráv (Zprávy byly tiskovinou, ve které svou propagandu šířilo moskevské vedení).
Čin Jana Palacha nezůstal osamocený. Sebevraždu na protest proti nastupujícímu režimu provedli i Jan Zajíc, Miroslav Malinka, Josef Hlavatý, Evžen Plocek a Blanka Nacházelová.
Kremelská a ultralevicová propaganda přišla s tvrzením, že Jan Palach byl zneužit kontrarevolucionáři, kteří Janu Palachovi namluvili, že na něm bude hořet jen jakýsi studený oheň. Brežněv a sovětský premiér Kosygin žádali dopisem Dubčeka a Černíka, aby přijali opatření proti zneužití Palachova činu údajnými antisocialistickými silami. Jinými slovy, v Moskvě se obávali, aby nevypukly demonstrace.
S Janem Palachem se přišly rozloučit tisíce občanů. Palachův hrob na Olšanských hřbitovech byl poté neustále obsypán hořícími svíčkami a čerstvými květinami. O čtyři roky později byly jeho ostatky bez vědomí rodiny zpopelněny a urna s popelem převezena do Všetat, kde Palach vyrůstal. Husákův režim se bál, aby se z Palachova hrobu nestalo poutní místo.

V březnu roku 1969 se pozornost Čechů a Slováků obrátila na sever. Švédský Stockholm přivítal šest účastnických týmů mistrovství světa v ledním hokeji.
Šampionát se původně měl konat v Praze, leč Československo se pořadatelství vzdalo. Důvod byl prostý – vládnoucí místa se obávala reakcí pražského publika během utkání sovětských hokejistů.
Sověti byli v té době v hokeji téměř neporazitelní. V probíhající sezóně z devatenácti zápasů osmnáct vyhráli, jen jedinkrát remizovali. Proto republiku ovládla euforie, když 21. března čs. reprezentanti nad sbornou zvítězili 2:0. Václav Nedomanský měl po prvním gólu takovou radost, že málem povalil sovětskou branku. „Neměli tam tanky, dostali dvě branky,“ křičeli nadšení fanoušci v československých ulicích.
Ke druhému zápasu proti SSSR o týden později nastoupili někteří hokejisté, například Jaroslav Holík nebo Jan Suchý, s přelepenými hvězdami ve státním znaku na dresech. „Když jsem chodil do školy, tak tam lev měl vždycky korunku, tak nevím, proč tam teď mám mít hvězdu,“ podotkl Jaroslav Jiřík, první Čech, který si zahrál NHL. Hokejisté poté sehráli životní bitvu. Sověti, kterým byl dán jasný úkol zvítězit, odešli po dramatickém boji z ledu poraženi 3:4. Na titul mistrů světa to československému týmu sice nestačilo, v posledním zápase prohráli se Švédy 0:1, avšak to v Československu vadilo málokomu. „Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to,“ skandovali fanoušci v ulicích.
V Praze, Bratislavě, Ostravě a dalších městech vypukly ihned po zápase spontánní oslavy. Ty se záhy proměnily v demonstraci proti okupaci. V Ústí nad Labem v odpovědi na střelbu sovětských vojáků do vzduchu bylo zapáleno několik nákladních aut okupační posádky. Před pražským zastoupením sovětské letecké společnosti Aeroflot se jakoby náhodou objevila hromada dlažebních kostek, přičemž v okolí se v ten okamžik žádný chodník neopravoval. Po roce 1989 se ukázalo, že je tam přichystala StB.
Nasazení provokatéři je během hokejových oslav začali vrhat proti výloze Aeroflotu. Někteří ze 150 000 lidí, kteří se sešli na Václavském náměstí, se nechali strhnout a přidali se. Sovětské politbyro tak dostalo munici k tvrzení, že v Československu i nadále probíhá kontrarevoluce, a že okupace je oprávněná.

Hokejové události v mnohém další vývoj urychlily. Počátkem dubna přiletěli do Prahy ministr obrany SSSR maršál A. Grečko, náměstek ministra zahraničí V. S. Semjonov, doprovázeni velvyslancem S. V. Červoněnkem a velitelem Střední skupiny sovětských vojsk A. M. Majorovem. Cílem jejich mise byla jednání, která měla vyústit v odstranění Alexandra Dubčeka z čela KSČ.
Ten 17. dubna skutečně rezignoval. Na své místo navrhoval dosavadního předsedu vlády Oldřicha Černíka, avšak Moskva už měla vybraného jiného favorita. Dubčekovým nástupcem se stal Husák. Ten sice zpočátku veřejně sliboval pokračování v reformní politice, záhy se však ukázalo, že šlo jen o strategický tah, který měl uklidnit veřejnost. Už za dva měsíce na poradě komunistických a dělnických stran v Moskvě označil srpnovou invazi za internacionální pomoc. Alexandr Dubček se zatím stal předsedou Federálního shromáždění.
První máj byl svátkem, na který si KSČ vždy potrpěla. Průvody, pivo a klobásy zdarma či za symbolickou cenu, tím vším se komunisté snažili vyvolat slavnostní náladu. V roce 1969 se však žádné prvomájové oslavy nekonaly. Husák měl strach, že by se opět mohly proměnit v demonstrace proti SSSR i proti jemu samému.
Místo oslav se ÚV KSČ snažil umlčet nepohodlné platformy. A tak v květnu bylo zastaveno vydávání dalších tiskovin, mimo jiné Listů, Reportéra, Hostu do domu nebo Tváře. V mnoha redakcích došlo k výměně vedení.
V květnu se rovněž sešlo, navzdory oficiálnímu zákazu, 350 zástupců tvůrčích svazů, vědců a Českého odborového svazu umění a kultury ve Filmovém klubu na Národní třídě. „Můžeme být umlčeni“, stálo v jejich prohlášení, „nemůžeme však být donuceni k tomu, abychom vyslovili cokoli, co si nemyslíme. Můžeme být připraveni o svobodu projevu. Nikdo nám však nemůže vzít svobodu ducha. Rozum zůstává dál mírou činů a čest a věrnost mírou lidí. Česká kulturní obec je věrna a zůstane věrna svým myšlenkám…“

Pomalu se blížilo první výročí srpnové invaze. Během léta se zemí šířily letáky vyzývající k demonstracím a k nenásilnému odporu proti stále tužšímu režimu. Ten tyto výzvy samozřejmě zaregistroval a připravoval se na ně.
Už v červnu předsednictvo ÚV KSČ schválilo komplex opatření k zajištění klidu a pořádku všemi prostředky včetně nasazení ozbrojených sil na potlačení očekávaných demonstrací proti okupaci. Husák se na poradě s vedení Lidových milicí vyjádřil jasně: „Co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně ať by to stálo, co stálo.“
Husák myslel na vše. Dubčekovi a Smrkovskému vydal doporučení hraničící s rozkazem, aby se v den výročí okupace zdržovali mimo Prahu. Husák, Indra a prezident Svoboda poté společně odjeli na dovolenou na Krym, kde se o hrozící eskalaci radili přímo s Brežněvem.
19. srpna 1969 na aktivu komunistů pracujících ve stavebnictví, průmyslu a dopravě označil Husák tvrzení o sovětské okupaci Československa za výmysl nepřátelské propagandy.
„Divoký západ si z republiky dělat nedáme,“ dodal. Že svá slova myslel vážně, ukázal ještě tentýž den. Dva dny před výročím invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa se na Václavském náměstí sešli první protestující, bylo jich asi dva tisíce. Policie zasáhla obušky a 200 lidí zadržela. To však byl jen prolog.
Druhý den se na Václavském náměstí sešlo 5 000 lidí. Moc použila i vodní děla, proti dělníkům z ČKD byl nasazen tankový pluk. Počet zadržených vzrůstal.
21. srpna se pak protestovalo nejen v celém centru Prahy a přilehlých čtvrtích, ale i v Liberci, Brně, Mladé Boleslavi, Bratislavě či Ústí nad Labem. Moc proti protestujícím nasadila nejen policejní a armádní jednotky, ale i „ozbrojenou pěst dělnické třídy“, jak říkali komunisté svým ozbrojeným složkám Lidovým milicím.

Příslušníci Lidových milic pro své zbraně nafasovali ostré střelivo a do ulic se jich vydalo na 27 000. V ulicích se také objevily tanky a obrněné transportéry československé armády. Tentokrát proti sobě nestáli Češi se Slováky a cizí vojsko jako předešlého roku. Špinavou práci na potlačení vzpurných občanů si na starost vzali samotní Češi a Slováci.
Milicionáři a armáda přitom neváhali sáhnout ke střelbě do neozbrojeného davu. Na pražském Tylově náměstí byl postřelen čtrnáctiletý Bohumil Siřínek, který tři dny na to zemřel. U Prašné brány zastřelili milicionáři z nákladního vozu devatenáctiletého Vladimíra Krubu a o rok mladšího Františka Kohouta.
Ke střelbě do lidí došlo i v Brně. Zde byla příslušníky Lidových milic zabita osmnáctiletá Dana Muzikářová a sedmadvacetiletý Stanislav Valehrach. Dalších 27 lidí po celé zemi bylo těžce zraněno.
Aby moc svému brutálnímu zásahu dodala punc legálnosti, hned 22. srpna parlament schválil opatření „o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku.“, které do povědomí vešlo jako pendrekový zákon. Ve čtvrtém paragrafu se psalo, že toho, kdo svou činností narušuje socialistický společenský řád a ztrácí tím důvěru potřebnou k zastávání dosavadní své funkce nebo svého dosavadního pracovního místa, lze z funkce odvolat, popřípadě s ním i okamžitě rozvázat pracovní poměr.
Opatření umožňovalo i vyhazovat studenty ze škol a ve zkráceném řízení posílat lidi do vězení. Platné bylo až do konce roku 1969. Pro mnoho lidí bylo obrovským zklamáním, že pod ním byli podepsáni lidé, kterým dlouho věřili: Ludvík Svoboda, Alexander Dubček a Oldřich Černík. Dubček byl později z funkce předsedy parlamentu odvolán, poté krátce působil jako velvyslanec v Turecku a nakonec byl „uklizen“ na Slovensko.
Srpen 1969 byl na dlouhou dobu poslední pokus o vystoupení občanské společnosti proti vládnoucí moci. Ta si mohla nyní v klidu upevňovat své pozice. Začaly čistky, vyhazovy z práce, řada lidí zvolila emigraci, ať už vnější nebo vnitřní. Klíčem k úspěchu v pracovním životě nebyly schopnosti, nýbrž „správná“ odpověď na otázku, byla-li okupace bratrskou pomocí.
Do října 1970 prošlo prověrkami 1 508 326 členů KSČ, 67 147 z nich bylo vyloučeno a 259 670 komunistům bylo zrušeno členství. A nekomunisté se stali občany druhé kategorie.

V prosinci 1970 ÚV KSČ schválil dokument nazvaný Poučení z krizového vývoje, který se stal jakousi normalizační Biblí: „Na pořad dne vyvstala se vší ostrostí otázka „kdo s koho“. Buď kontrarevoluce, opírající se o podporu mezinárodní reakce, dovrší své zhoubné dílo, nebo se socialistickým silám podaří kontrarevoluci odrazit a uhájit věc socialismu.“ psalo se v něm mimo jiné. Vstup spojeneckých vojsk pěti socialistických zemí do Československa byl podle něj aktem internacionální solidarity, který odpovídal jak společným zájmům československých pracujících, tak mezinárodní dělnické třídy, socialistického společenství a třídním zájmům světového komunistického hnutí.
Ústřední výbor KSČ odmítl abstraktní pojetí suverenity socialistického státu, a proto vstup spojeneckých vojsk do ČSSR považoval za bratrskou internacionální pomoc československému lidu.
Komunisté nezapomněli ani na antisemitismus: „Značný vliv v boji proti socialismu v Československé socialistické republice měly síly, které se angažovaly z pozic sionismu, jednoho z nástrojů mezinárodního imperialismu a antikomunismu.“

Československá společnost se dostala do deprese a hlubokého útlumu. V počátečním období normalizace statistický úřad zaznamenal i vysoký počet sebevražd. Mezi lety 1970 až 1974 si dobrovolný odchod ze života zvolilo 2 657 Čechů. Pro srovnání mezi lety 2012 až 2016 k sebevraždě sáhlo 1482 obyvatel České republiky. Samozřejmě, že ne všichni tyto lidé přistoupili ke krajnímu řešení své situace pouze z politických důvodů, ale společenská klima bylo faktorem, který v jejich rozhodování mohl hrát roli.
Kdo v depresi rozhodně nebyl, byla vládnoucí moc. Sjezd Komunistické strany Slovenska svolaný na květen 1971 vyjádřil nad průběhem normalizace uspokojení. Následný sjezd KSČ, na kterém nescházel ani Brežněv, konstatoval, že společnost je již plně konsolidována. V listopadu se pak uskutečnily „svobodné“ volby do zastupitelských orgánů.
Kdo čekal odpor obyvatelstva, byl zklamán. Nadiktované kandidátky Národní fronty získaly 99,78 % hlasů. Společnost byla vskutku konsolidována tak, jak si to Moskva a její pražští místodržící přáli. Lidé se stáhli do svých bytů a na své chalupy a výměnou za to, že se jim režim nebude plést do soukromí, s ním na oko souhlasili.
„Bylo dosaženo pořádku. Za cenu umrtvení ducha, otupení srdce a zpustnutí života. Bylo dosaženo vnější konsolidace. Za cenu duchovní a mravní krize společnosti,“ napsal tehdy dramatik a pozdější prezident Václav Havel.
Tzv. normalizace byla završena.

Rubriky:  Moderní historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Ivan Koněv: Ze zapadlé vesnice až k maršálské holi

Ivan Koněv: Ze zapadlé vesnice až k...

6. května 1945 už nikdo nemohl pochybovat, že nacismus je definitivně...
21. srpen 1969: Zničení posledních nadějí

21. srpen 1969: Zničení posledních...

Invaze vojsk Varšavské smlouvy pod vedením SSSR do Československa v...
Proces se Slánským očima Rudého Práva

Proces se Slánským očima Rudého...

Už před převzetím moci v roce 1948 se českoslovenští komunisté snažili...
30 let od masakru v Pekingu

30 let od masakru v Pekingu

Na počátku měla být tryzna. Avšak ta se poté proměnila v masakr, nad...
Kambodža za komunistické diktatury: Tresty smrti i za to, že lidé nosili brýle

Kambodža za komunistické diktatury:...

V jihovýchodní části Asie, v oblasti, které se říká také zadní Indie,...
Poslední čínský císař aneb z panovnického paláce až do vězení

Poslední čínský císař aneb z...

Smyslem jeho života bylo stát se císařem. Podřídil tomu vše, avšak...
Poslední český král aneb panovník s dobrými úmysly, který se stal hříčkou dějin

Poslední český král aneb panovník s...

Druhý říjnový den roku 1886 se ve dvorním drážďanském kostele konala...
Sen o nordické říši aneb z komunisty nacistou

Sen o nordické říši aneb z...

Symbol vlastizrady a kolaborace, to je norský politik Vidkun...
Mírová konference v Paříži: vítězství či porážka?

Mírová konference v Paříži:...

Skoro nepředstavitelné se zdá, že celý rok trvala pařížská mírová...
Psychiatr Viktor Frankl: A přesto říci životu ano

Psychiatr Viktor Frankl: A přesto...

V době, kdy si už naštěstí většina Evropy užívá více než sedmdesát let...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Co zbylo z Atlantického valu a kde udělali Němci chybu?

Co zbylo z Atlantického valu a kde...

6. června 1944 se navzdory nepříznivému počasí Spojenci vylodili na plážích...
Jeli byste se podívat do mínus 80 stupňů?

Jeli byste se podívat do mínus 80...

Léto se pomalu blíží ke svému konci a brzy započne zima, která...
Emžská depeše: Válka vznikla kvůli několika škrtům pera

Emžská depeše: Válka vznikla kvůli...

Pruský premiér Bismarck 13. července 1870 právě večeří v Berlíně, když mu komorník...
Živý Ken aneb nejpodivnější životy

Živý Ken aneb nejpodivnější životy

Každý máme právo žít svůj život tak, abychom se cítili dobře a spokojeně....
Rekordmani dlouhověkosti: Která zvířata žijí nejdéle?

Rekordmani dlouhověkosti: Která...

Život ve volné přírodě je drsný! Zvířata musejí čelit každodenním nebezpečím....
Největší krádež století: Velká vlaková loupež

Největší krádež století: Velká...

Tato loupež šokovala nejen Velkou Británii, ale celý svět. Zločinci si...
Lžidimitrij I.: Falešnému carovi naletěl i polský král

Lžidimitrij I.: Falešnému carovi...

„Víte-li, že budu carem?“ provokuje v prvních letech 17. století mladý...
Co všechno dokáží nejchytřejší děti světa?

Co všechno dokáží nejchytřejší...

Ve věku, kdy si většina dětí ještě staví na písku bábovičky, tyto...
Podvod jménem automat na šachy: Všechno řídil člověk!

Podvod jménem automat na šachy:...

Pověst francouzského iluzionisty Françoise Pelletiera se v roce 1770 šíří po Evropě a...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.