Kde se vzal vesmír, jak v něm fungují jeho zákonitosti – to jsou otázky, které mnoha lidem nedají spát, ač je jasné, že odpověď na ně jen těžko dostanou. Polský fyzik Nikodem Popławski nyní přichází s odvážným tvrzením: Náš vesmír může existovat uvnitř černé díry.
Nikodem Popławski je mladý vědec (*1975), který se zabývá teoretickou fyzikou a kosmologií. V současné době působí na známé Bloominghtonské univerzitě (Indiana University). Ve vědeckém světě se stal známým díky svým odvážným hypotézám, které ovšem nebývají pouhým střílením od boku.
Mosty do dalších světů
Černá díra ve vesmíru v sobě skrývá cosi tajemného. Byla teoreticky předpovězena v obecné teorii relativity, publikované v roce 1915 Albertem Einsteinem. Jedná se o tak hmotný objekt, že cokoliv, co se dostane do jeho gravitačního dosahu, je navždy v pasti. Gravitace černé díry je natolik silná, že jí neunikne dokonce ani světlo.
Popławski se nyní zaměřil na pohyb částic uvnitř černé díry. Ve své analýze pak došel k závěru, že taková nenápadná černá díra do sebe může vcucnout celý vesmír. „To by mohlo znamenat, že i náš vesmír by mohl existovat uvnitř černé díry,“ podotýká Popławski. „Je možné, že černé díry v centru Mléčné dráhy a dalších galaxií jsou mosty do jiných světů,“ nadhazuje vědec další troufalou myšlenku.
Jak si to ověřit?
Popławski v mnohém vycházel z díla geniálního fyzika Alberta Einsteina, ovšem v některých otázkách s ním nesouhlasí. Zatímco Einstein předpokládal, že v centru černé díry existuje gravitační singularita, kde jsou gravitační síla i zakřivení časoprostoru nekonečné, Popławski to vidí trochu jinak. Podle něj časoprostor spíše péruje, přičemž na něj tlačí či jej uvolňuje hmota. Tím vzniká reakce na sílu černé díry v podobě zakřivení časoprostoru. „To ve svých důsledcích mohlo vést k existenci vesmíru, jak jej známe,“ říká Popławski.
Je nanejvýš pravděpodobné, že Popławského hypotézu si nebudou moci ověřit ani naši prapravnuci. I když polský vědec jistou možnost nabízí. Pokud bychom byli skutečně uvnitř otáčející se černé díry, což je jistě zajímavá představa, mohli bychom být schopni změřit konkrétní směr této rotace. „Mimochodem, tato rotace by vysvětlovala nerovnováhu mezi hmotou a antihmotou ve vesmíru,“ uzavírá Popławski.
Černé díry před Albertem
Představu tělesa tak masivního, že z něho nedokáže uniknout dokonce ani světlo, navrhl anglický geolog John Michell již v roce 1783 v práci zaslané Královské společnosti. V té době již byla newtonovská teorie gravitace a pojem únikové rychlosti dostatečně známé. Michell vypočítal, že těleso s poloměrem 500krát větším, než je poloměr Slunce, a se stejnou hustotou, by mělo na povrchu únikovou rychlost rovnou rychlosti světla, a proto by bylo neviditelné. I když to nepovažoval za pravděpodobné, Michell uvažoval o možnosti, že mnoho takových objektů, které není možné vidět, může ve vesmíru existovat.
V roce 1796 podpořil francouzský matematik Pierre Simon de Laplace stejnou myšlenku v prvním a druhém vydání své knihy Exposition du Systeme du Monde. Tato podpora však zmizela v dalších vydáních. Podobným teoriím bylo v 19. století věnováno minimum pozornosti, protože se předpokládalo, že světlo je vlnění bez hmotnosti, neovlivnitelné gravitací.
